Když známá herečka, modelka a podnikatelka přijela v polovině srpna na tři dny do Kutné Hory, aby s francouzským štábem pokračovala v natáčení televizního filmu o Napoleonovi, neměla zrovna času nazbyt, ale rozhovor neodmítla. V polední pauze mě pozvala do své šatny na kolečkách, mezi otázkami pojídala růžového lososa a vtipkovala. Působila bezprostředně, přitom každou odpověď pečlivě vážila a udržovala si odstup. S úsměvem, leč nekompromisně odmítla fotografování; nesledovala hodinky, ale přesně na minutu, jak úvodem předeslala, se také rozloučila...
Na více než čtyři hodiny se pak zavřela do maskérny. Když se znovu objevila, nebyla to už Isabella Rosselliniová, ale Josefína. Před chrámovými dveřmi na ni čeká špalír vojáků, dvořanů a prelátů. A také Napoleon. Za pár minut ji budou korunovat na císařovnu.
|
Isabella Rosselliniová |
| Narodila se 18. července 1952 v Římě v rodině slavné švédské herečky Ingrid Bergmanové a italského režiséra Roberta Rosseliniho. Dětství a mládí prožila společně se starším bratrem a sestrou-dvojčetem ve Francii a v Itálii. Vystudovala v Římě módní návrhářství a na začátku sedmdesátých let se přestěhovala do New Yorku. Nejprve se živila jako překladatelka a učitelka italštiny, posléze působila také jako televizní reportérka a přitom se pokoušela prosadit u filmu. Začínala s režisérem Vincentem Minellim a po boku své matky v melodramatu Věc času (1976), posléze točila s bratry Tavianiovými, Taylorem Hadkfordem a Davidem Lynchem. Role v Modrém sametu a ve Zběsilosti v srdci patří k jejím nejzajímavějším. V devadesátých letech si už vydobyla pevné místo v americkém filmu, v posledních letech pilně natáčí zase v Evropě. Od počátku osmdesátých let působí také jako profesionální modelka. Čtrnáct let propagovala kosmetickou firmu Lancome, teď je manažerkou firmy Lancaster. Je rozvedená, žije se svou osmnáctiletou dcerou Elettrou a osmiletým adoptovaným synem Robertem v New Yorku. |
Jak hraju Josefínu
Může vůbec současná žena pochopit osobnost Josefíny?
O Josefíně byl napsán stoh knih. V nich naleznete hned několik jejích podob. Můžete ji chápat jako zdatnou manipulátorku, anebo třeba jako velmi zamilovanou ženu. Ženu, která svůj život postavila na silném vztahu. Tak se ji v tomto filmu snažím hrát. Snad to dělám dobře.
Mohla by vám osobně být něčím blízká?
Byla to císařovna, žila v jiném století. Těžko můžete srovnávat její a náš život.
Užila si třeba dost a dost samoty. Ta je snad v každé době deprimující, ne?
Josefína nebyla opuštěna - řekněme - z lidských důvodů. Ztratila Napoleona, protože mu nemohla dát potomka. Byla starší než Napoleon, nemohla už otěhotnět. Z prvního manželství měla dvě děti, a tak se pokusila tenhle problém vyřešit tím, že svou dceru provdala za Napoleonova bratra Ludvíka. Hrála o čas. Jenže Napoleonovi to nestačilo. Rozvedl se s ní, vzal si Marii-Louise...
Jinými slovy, rozešli se ze státních důvodů. Myslíte, že se to obešlo bez vášní?
Představuju si Josefínu jako ženu, která si dovedla spočítat své šance. Jestli ji rozchod bolel? Asi ano, možná...? Musela pak jistě pociťovat zadostiučinění, když se skutečným nástupcem Napoleona nestal jeho syn Orlík, ale právě její vnuk. Napoleon III. byl synem Napoleonova bratra a Josefíniny dcery.
Doma jsem už v Americe
Je vidět, že jste se na roli pečlivě připravovala. Tím jste koneckonců pověstná.
Na herectví je zajímavé, že vás stále něčím může obohatit. Nutí vás se učit, dál vzdělávat. Dobrovolně bych po knížkách o Napoleonovi už asi nikdy nesáhla.
Film vzniká v mezinárodní koprodukci. Bude se promítat nejen ve Francii, ale také v Americe. Myslíte, že Napoleon bude dnešní Američany zajímat?
Proč by neměl?
Třeba proto, že je to už přece jen obehraná písnička, navíc odkudsi z Evropy, žádný akční film...
Film se bude vysílat v televizi. Což je první krok k úspěchu.
Bez televize by šanci neměl?
Napoleon je známý po celém světě. Ale - co já vím? Je pravda, že jde o evropskou historii. Kdyby vám teď promítli film o Abrahamu Lincolnovi, možná byste také dvakrát nejásala. O tom pánovi jste se sice učila ve škole, ale bezesporu ne tolik jako o Napoleonovi. Američani to mají zase naopak.
A jak to máte vy? Narodila jste se a vyrostla v Itálii, žijete v Americe...
Vím ještě stále víc o Napoleonovi než o Lincolnovi.
Takže jste zůstala Evropankou.
Celý život hodně cestuji, často pracuji v Itálii, ve Francii. Ale vracím se do Ameriky. Do New Yorku jsem přišla, když mi bylo osmnáct. Dnes tam žije celá moje rodina, děti, sourozenci. Amerika je můj život - už přes třicet let. Co se týká práce, nedělím už dávno role a filmy na evropské a americké, ale jen na zajímavé a nezajímavé pro mne.
Rodiče už nejsou problém, dospěla jsem
Jste dcerou slavných rodičů. S otcovým jménem a matčinou krásou asi nebylo zrovna jednoduché začínat před kamerou.
Ano i ne. Samozřejmě, trpěla jsem spoustou komplexů. Nevěřila jsem si, pochybovala jsem, že dokážu být někdy tak dobrá jako moje matka. A na druhé straně jsem to chtěla, tolik jsem to chtěla dokázat! Přála jsem si být jako ona, ba co víc, chtěla jsem být lepší než ona! Byl to prostě guláš extrémních pocitů. Na jedné straně mě to brzdilo, na druhé hecovalo, tlačilo dopředu. Jsi dobrá, skvělá, běž, zkus to!
Svého času jste prý nesnášela jakékoliv srovnávání s rodiči, natožpak přívlastek "druhá Bergmanová", jímž vás hned zpočátku ocejchovali kritici i novináři.
A teď už jsem velká, dospělá! A nemám problém s rodiči.
A co vaše děti, nemají problém pro změnu zase ony se slavnou matkou?
Synovi je teprve osm a má úplně jiné problémy.
Jaké?
Je dítě školou povinné, a tak se mnou už nemůže tak často cestovat, jak bychom oba chtěli. Beru děti s sebou na natáčení - třeba do Evropy, když je to práce alespoň na měsíc či šest týdnů. Ale když jde jen o dva tři dny, tak jako teď v Kutné Hoře, musím je nechat doma. A to nás trápí všechny.
A co vaše dcera? Netrpí komplexy ze slavné matky?
Je jí osmnáct, chodí na univerzitu a myslím, že je dost moudrá na to, aby si s tímhle hlavu nelámala.
Myslíte, nebo to víte?
Asi vím. Ano, vím to! Já naštěstí nejsem tak slavná, mé jméno není pojem jako jméno Ingrid Bergmanové. Jsem tomu ráda. Mohu žít se svou rodinou naprosto normálně. To je pro mě velmi důležité, důležitější než sláva. Potřebuji být svobodná, nezávislá. Potřebuji si sama určovat, jak budu žít.
Daří se to?
S dětmi chodíme po ulicích, nakupujeme, zajdeme do kina, do divadla a nikde nehrozí srocení davů, jako kdyby se tam procházela moje matka nebo třeba dnes Gérard Depardieu. Tomu takový výlet může ještě vyjít tady v Čechách, ale i o tom pochybuji, v Paříži ovšem za žádných okolností.
Vy jste v Paříži přece také dost známá.
Možná, ale nejsem žádná superstar. Občas se lidé zastaví, ťuknou se do čela: Odkud já tuhle ženskou znám? Že by z biografu?
Především asi jako Madame Lancome, ne? Svého času visel plakát propagující parfém Trésor snad na každém pařížském nároží.
To visel. Ale jste si jistá, že si Pařížané dnes ještě pamatují, že to byla reklama na parfém? Nešlo třeba o... paštičku?
Film miluju, byznys mi však dává svobodu
Modelka vtipkující na vlastní účet, to se zrovna často nevidí. Proč vůbec jste se dala na tuhle kariéru?
Nikdy jsem nechtěla být pouze a jen herečka.
To je málo?
Miluju film. Narodila jsem se asi pro něj. Vždycky, co se pamatuju, jsem ho chtěla dělat a ani dnes si nedovedu představit život bez něho. Na druhé straně mi tahle práce občas pekelně vadí.
Proč?
Vadí mi, že se vzpírá mé kontrole. Nemůžete si úplně svobodně vybírat práci. Berete role, která vám musí někdo nejprve nabídnout, takže občas čekáte třeba dva tři roky s rukama v klíně. A pak zase nestíháte, děláte na dvou filmech najednou. To mi na téhle práci vadí. Nerozhoduju o ní já, ale peníze producentů, představy režisérů, zájem publika, pak také kontakty a náhoda. Já jako herečka jsem úplně poslední. A moje nápady? Většinou nikoho nezajímají.
Na přehlídkovém molu či ve fotoateliéru má snad modelka víc svobody?
Když mluvím o potřebě být samostatná, o chuti realizovat vlastní myšlenky, nemyslím vůbec na přehlídkové molo, ale na byznys. V téhle profesi se cítím sama sebou. Vymyslím projekt, přesvědčím lidi o jeho kvalitách a prosadím ho. Mohu samozřejmě prodělat kalhoty, zkrachovat, ale - vždy sama za sebe!
Teď mluvíte o své manažerské práci pro firmu Lancaster a své vlastní kolekci kosmetických přípravků?
V módním domě mi dali prostor pro skutečně tvůrčí práci. Vymyslela jsem si kolekci v úsporných baleních pro ženy, jež jsou pracovně vytížené jako já a nemají čas trávit hodiny před zrcadlem. A hle, můj nápad se ujal, Manifesto se dobře prodává. Ten pocit radosti, uspokojení nemohu nikdy zažít před kamerou. Teď teprve cítím, že jsem skutečně sama sebou.
Jako novinářka jste se tak necítila?
To už je dávno uzavřená kapitola. S novinařinou jsem v Americe začínala, pracovala jsem pro televizi, psala do časopisů, dokonce mi vyšla i vzpomínková kniha. Bylo to zajímavá, dobrá zkušenost, ale je to dávno za mnou.
Mým snem není být stále mladá
Od roku 1980 jste působila jako modelka ve službách firmy Lancome. Jaké to byly roky?
Skvělé, báječné!
Začínala jste s kariérou modelky dost pozdě. V osmadvaceti letech jsou dnes topmodelky dávno za svým zenitem...
I před těmi dvaceti lety jsem byla výjimkou potvrzující pravidlo. Nijak jsem si tím ovšem hlavu nelámala. Chtěla jsem to zkusit a oni se rozhodli na mne vsadit. Vyšlo nám to. Měli jsme velký úspěch. Lancome mi dal pocit jistoty, samozřejmě, poskytl mi také finanční nezávislost. A posílil mé sebevědomí.
Promiňte, ale nějak mi do světa vyzáblých dívek a umělých idolů stále nepasujete. Měla jste si v zákulisí vůbec s kým povídat?
Většina modelek je především hrozně mladá. Začínají v patnácti šestnácti letech. Jsou krásné. Nemají čas přemýšlet, vzdělávat se. Harcují z jednoho světadílu na druhý, od hotelu k hotelu. Je to nejdříve dobrodružství, pak únavný stereotyp. Přesto mám tu práci moc ráda. Možná můj věk, ten pozdní začátek, byl výhodou. Nebrala jsem všechno tak vážně, nedala se převálcovat a stihla jsem se ještě rozhlížet kolem, všímat si, co dělají druzí. Dnes se mi ty nápady hodí při vlastní manažerské práci.
Do té vás ovšem postrčil až právě rozchod s Lancome. To muselo bolet, ne?
Pracovala jsem pro ně dlouhých čtrnáct let. Byl to velmi důvěrný, přátelský až rodinný vztah. Nechtěla jsem se rozvádět.
Bolelo to i proto, že jste si - chtě nechtě - musela připustit svůj věk?
Bylo mi tehdy už přes čtyřicet, ale nepřišlo mi, že to je důvod k odstoupení od naší smlouvy. Ta totiž ani nebyla postavena na mém mládí. Nejsem tak bláhová, abych si myslela, že budu ve čtyřiceti stále za dvacítku.
Chcete říct, že se nijak neudržujete? Nebojujete se stářím?
Ne, nedělám nic.
Žena propagující kosmetiku a nemá za sebou žádnou kosmetickou operaci? Ba ani se netýrá každé ráno ve fitcentru? To se mi nechce věřit.
Cvičím gymnastiku a používám běžnou, klasickou kosmetiku. To je všechno.
Odpusťte tu poznámku: To se to stárne, když jste krásu zdědila po Ingrid Bergmanové...
I kdybych ji nezdědila! Je mi skoro padesát, to už prostě nelze zakrýt. Nemá smysl, abych svůj věk zamlčovala, připadala bych si směšná. Já si totiž nemyslím, že pro ženu je mládí to nejdůležitější. A už vůbec nepodmiňuje krásu. Jde spíš o to, jak se vy sama cítíte, jak žijete, jestli jste šťastná, spokojená doma i v kariéře. Ta pohoda, klid, se vám musí objevit ve tváři. Neříkám nic nového, samozřejmě. Už antika přece slavila rovnováhu ducha a těla.
Dobu bych neměnila
Hezky se to poslouchá. Jenže co naplat, na začátku jedenadvacátého století vydělávají nejvíc peněz mladí a krásní. Co se stalo s naším žebříčkem hodnot? Když se vrátíme k Josefíně a Napoleonovi, i v jejich době - byť bouřlivé víc než dost - byli přece snad váženi také lidé vzdělaní, filozofové, vědci, politici. Dnes jsou zbožňovanými idoly topmodelky a seriáloví hrdinové. Není ta naše doba jaksi divná?
Dovolila bych si pochybovat o tom, že za Napoleona byli nejpopulárnější filozofové a politici. A na druhé straně bych nepřeceňovala ani slávu současných topmodelek. Jejich kariéra se měří na roky a maximálně také pět šest let vydrží i jejich sláva a popularita. O Billu Clintonovi budou alespoň historici diskutovat ještě možná za padesát let. A Naomi Cambellové? Na tu si vy sama za pár roků ani nevzpomenete.
Jenže teď zrovna je měřítkem úspěchu. Kypré hospodyňky kvůli ní propadají bulimii a depresím...
Jenže jak víte, že takové "Naomi" nežily už před dvěma sty roky? I za Napoleona byli přece mezi obyčejnými lidmi populární herci a herečky. A také kurtizány! Jak ty byly slavné.
Tedy se nic nezměnilo, stále stejná písnička.
Dnes je to rokenrol a film, kdo vyrábí pozlátkové idoly, tenkrát to byla třeba šlechta se svými princeznami a princi, jejich milenci a milenkami. Nebyli asi o nic ušlechtilejší než dnešní celebrity.
Až na to, že tenkrát se nové události vybubnovávaly na náměstí Grenelle před dvěma stovkami lidí a dnes je během pár minut znají díky televizní obrazovce a internetu miliony lidí na celém světě. Uznáte, že míra vlivu tehdejších idolů a dnešních bude přece jen značně rozdílná, ne?
Jistě, současné idoly jsou nebezpečnější, protože nám je servírují až do kuchyně. Nemusíme se nijak namáhat, jen otočíme čudlíkem a konzumujeme je. To současníci Josefíny se museli obléknout a jít alespoň do kostela, aby viděli, jak se Napoleon stal císařem. Zrovna dnes tuhle scénu v Kutné Hoře točíme. Napoleonův dvorní malíř zachytil korunovaci na obrovském plátně a pak udělal spoustu jeho kopií. Putovaly do kostelů po celé zemi. To bylo vlastně dobové zpravodajství.
Kdyby se korunovace odehrávala dnes, byla by to událost roku a lidé na celém světě by ji sledovali přes satelit. Neprožívali by ovšem vážnost okamžiku, ale uzavírali sázky...
... kolik má novopečená císařovna milenců a kolik psů. Určitě by na tohle téma vzniklo i několik soutěžních her! No vidíte, není to vlastně zábavné? V tom tkví půvab naší doby. Nebereme se zas tolik vážně. A to je dobře, ne? Neměnila bych dobu - ani s Josefínou.
 Isabella Rosselliniová zdělila krásu po Ingrid Bergmanové. |
 Isabella Rosselliniová. |
 Herečka Isabella Rosselliniová. |
 Herečka Isabella Rosselliniová. |
 Herečka Isabella Rosselliniová. |
 Herečka Isabella Rosselliniová. |
 Herečka Isabella Rosselliniová. |
