Nejhorší, co by Fridu mohlo potkat, je divácká nedůvěra k žánru uměleckých historií ve školometském duchu „narodil se, studoval, tvořil, zemřel“.
Se slovníkovými hesly má však Frida málo společného, ani přemrštěně nevnucuje názor, jenž ve filmu občas zazní, totiž že její manžel Diego Rivera byl géniem už ceněným, kdežto ona teprve objevovaným.
Hodnotu obrazů malířské dvojice divák odhaduje sám podle prostého líbí-nelíbí. A vnímá je pouze jako přirozené pozadí hlavního „obrazu“, tedy bohatého a bouřlivého vztahu dvou jiskrných osobností, jež by mohly právě tak pást ovce jako malovat, aniž by ztratily na zajímavosti.
Frida nepřekvapuje stavbou: od důvtipného úvodu s již zralou hrdinkou v lůžku na náklaďáku se zpětně odvíjejí její vzpomínky, přehledně od mládí až k pointě té postelové jízdy. Kromě jedinečných animovaných pasáží, kde jsou lékaři bojující o Fridin život stylizováni coby smrtky či pohlednice z amerického pobytu jako variace na King Konga, se ani vypravěčský ráz filmu nedopouští zvláštních výstřelků.
Jeho síla leží jinde: v nespoutané citové náruživosti vyzařující naprostou živočišnou samozřejmost, radost i bolest prožitou i sdílenou vždy do dna, ať jde o sex, nebo o revoluci. Hnacím motorem Fridy je vzdor - po těžké nehodě, skvěle natočené se sprškou hvězdného prachu, a po bezmoci na lůžku, kdy si sádru pokreslí motýly, se bezstarostná studentka mění.
|
Frida | |
| režie |
Julie Taymor |
| námět | Podle knihy Haydena Herrery |
| scénář |
Clancy Sigal |
| kamera | Rodrigo Prieto |
| hrají |
Salma Hayek |
| hudba |
Elliot Goldenthal |
| původní název | Frida |
| délka | 118 minut |
| žánr | Drama |
|
Frida - premiéry | |
| kina | 1. května 2003 |
Má jiný účes, výraz, krok, jen uličnická výstřednost jí zůstane, ale ne už coby projev daru mládí, nýbrž souboje s osudem. Salma Hayeková zde není kráskou dle hollywoodsky obvyklé dokonalosti, má srostlé obočí, náznak chmýří nad rty, a přesto vždy uhrane - například při dráždivě vyzývavém tangu dvou žen.
|
Servisní článek k filmu najdete ZDE. |
Ale ač jí patří největší prostor, snad ještě podmanivější je Alfred Molina v roli Rivery. Málokdy se v nevábně obtloustlém těle sejde tolik smyslné i duchaplné přitažlivosti, tolik něhy, výbušnosti, sobectví, oddanosti i vtipu. „Teď, když už jste ve straně, vás mohu pozvat dál,“ žertuje a přitom svádí poživačný hříšník, jenž zastíní i ztepilého Antonia Banderase v epizodní roli plamenného revolucionáře salonních pitek.
Revoluce po mexicku, to je vůbec kapitola sama o sobě: veselá, bujará, dětsky opravdová i dětsky naivní. Revoluce, kterou slovy přesně charakterizuje výrok „radikálové mají nejlepší večírky“ a beze slov svatební veselí, kde se sejdou dva protichůdné světy: tradiční rodina a levicová bohéma.
Z pohledu české zkušenosti se však ona slunečně rudá nálada nejméně dvakrát přiblíží plakátové agitce - když „zlý“ milionář Rockefeller nedovolí, aby Rivera na jeho zeď vetkl vskutku úsměvně kýčovité Leniny, a když na scénu vejde Trockij. Jednak přinese školení o politice a umění, jednak má nulový sex-appeal, takže jeho románek s Fridou se zdá být v horkokrevném příběhu spíše výrazem soudružské útrpnosti nežli odvetou Fridy za manželovy nevěry, natož pak vzplanutím vášně.
„Po Trockém“ se film naštěstí vrací k podstatě, i závěr zvládne bez lkaní, s vkusnou symbolikou malebné barevnosti. Na to, že jde o umělecký životopis, dýchá Frida čistotou bez mudrlantských výkladů i marnivých ozdůbek. A kromě barev jí vládne nádherná vroucí hudba s vodopády emocí.
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Plakát k filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
 Fotografie z filmu Frida. |
