Za jeden z nejlepších filmů roku vybrala Mirka Spáčilová satiru Taika Waititiho Králíček Jojo. „Neskutečně zábavný, ale i velmi zvláštní svým vyhraněným viděním světa očima desetiletého vypravěče a každý výbuch smíchu střídá mrazením v zádech. O vyložené divácké vstřícnosti se mluvit nedá,“ napsala v recenzi. „Děj se totiž odehrává za druhé světové války, vysmívaný školák je fanatickým stoupencem Adolfa Hitlera, s nímž se ve svých fantaziích radí, a maminka raději před synkem nadšeně papouškujícím rasové poučky skrývá vlastní nebezpečná tajemství včetně šramotu doma v podkroví,“ píše se dále o filmu, který si odnesl Oscara za nejlepší adaptovaný scénář.
Stejně vysoké hodnocení získal i polský snímek Corpus Christi, který přitom na nedávném předávání evropských filmových cen vyšel překvapivě naprázdno. „Kdo už dlouho postrádal pocit, který člověka přibije k sedadlu, uzemní, ohromí a očistí, dostal příležitost. Režisér Jan Komasa se ve snímku Corpus Christi hlásí k nejlepší tradici polské vlny morálního neklidu, přitom však ve stylu současného trendu antihrdinů a ještě s odkazem ke skutečné události,“ psali jsme v recenzi snímku. „Ruší jen karikatura starosty a očekávaný okamžik pravdy, nicméně film graduje strhující paralelou Jidáše a ukřižování. Silné až k nevíře.“
1917 (75 %)
Mezi nejlépe hodnocenými filmy se podle očekávání vyjímá i strhující válečná jízda režiséra Sama Mendese. „Tři Oscary, dva Zlaté glóby, sedm výročních britských cen. Ani úctyhodný seznam hlavních trofejí přitom zdaleka nevystihuje zážitek, jaký přináší snímek 1917, totiž vzácné setkání s dokonalou filmařinou,“ začíná Mirka Spáčilová svou recenzi.
„Oscarová soška za kameru sedí na sto procent, ne-li víc. Obrazovou symfonii zmaru a strachu kouzlí Roger Deakins bez efektů, i když putuje zemí nikoho s pokácenými stromy v květu, deprimující krajinou zničenou při ústupu. Jako by neřízenou kameru nesli hrdinové přímo na sobě – přesto je její výpověď promyšlená, snová, dokonce překrásná, pokud to lze říci o válce,“ píše dále.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tv„O zneužívání dětí na internetu se obecně ví, ale jiná věc je vidět sexuální lovce a jejich nechutné léčky na vlastní oči. Film V síti otřese nejen rodiči, kteří by měli kina vyprodat,“ napsala v úvodu recenze domácího snímku V síti Mirka Spáčilová. Film Barbory Chalupové a Víta Klusáka zabývající se nástrahami internetu vzbudil očekávaný poprask. „Už sestřih castingu napoví dvě věci: že se tvůrci do tématu trefili, jestliže i naprostá většina hereček přiznává vlastní dětskou zkušenost s internetovými predátory včetně žádosti o panenskou moč, a že tentokrát se musí postupovat s precizní úzkostlivostí,“ zazní dále v recenzi.
„Rodiče by měli V síti vidět povinně, jen ať se kvůli četnosti a sugestivitě lovců připraví na to, že ještě pár dnů po návštěvě kina uvidí podezřelého úchyla na každém rohu.“
Vysoká dívka (75 % )
Snímek natolik silný, že by jej člověk nejraději vytěsnil z paměti, je pak prý ruské drama Vysoká dívka. „Děj se odehrává krátce po konci druhé světové války, nepadne v něm jediný výstřel, přesto přináší naprosto jiný obraz vítězství, než bývá v ruských filmech zvykem; hořký, až se srdce svírá. A také princip důvěrného vztahu dvou žen povyšuje nad běžný model menšinové lásky,“ píšeme v květnové recenzi.
„Vypráví věcně, tiše, zdrženlivě, bez hysterie, o to drtivější je jeho účinek. Ve zkratce, jedna žena svěří svého synka spolubojovnici, aby sama došla s armádou až do Berlína. Když se vrátí z fronty, najde už jen mlčící kamarádku bez dítěte, jehož osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou,“ zazní dále k hodnocení filmu režiséra Kantěmira Balagova.
Případ mrtvého nebožtíka (25 %)
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvJe až příznačné, že na opačném konci žebříčku nacházíme pouze tuzemskou produkci. Plných pětadvacet procent si vysloužil film Miloslava Šmídmajera. „Režisér a producent Miloslav Šmídmajer uvedl premiéru svého Případu mrtvého nebožtíka tradiční populistickou frází, že ‚to není Shakespeare, ale legrácka, ptákovina‘. Ale Někdo to rád horké je taky ‚jen‘ legrácka – a jaký je to film!“ zamýšlí se v úvodu recenze Mirka Spáčilová.
„V Případu mrtvého nebožtíka jde navíc o parodii, což je žánr, který potřebuje jednak přesný stanovený předmět výsměchu, jednak vlastní styl. Ani jedno z toho však novinka kin nemá, pouze obecně si slovy autorů ‚utahuje z krimiseriálů, kterých jsou plné obrazovky‘, což znamená přehlídku hloupých policistů ve stylu tupí a ještě tupější,“ píše dále.
Daria (25 %)
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvStejně nízkého hodnocení se dostalo o snímku Daria. „Na to, že teprve končí leden, už by zbytečné tuzemské premiéry letošního roku vydaly na samostatnou přehlídku,“ posteskla si začátkem tohoto roku naše kritička. „Pro Dariu, jíž v celovečerním formátu debutuje režisér Matěj Pichler, existují dvě polehčující okolnosti, vynášející po deseti procentech z výsledné známky. Jednak jde o prvotinu, jednak si hlídá styl, třebaže opsaný až na hranu rádoby noirové manýry,“ píše dále.
„Ovšem příběh, jehož scenárista Daniel Miňovský má za sebou dva mírně řečeno rozpačité kousky, pohádku Řachanda a Prázdniny v Provence, vykazuje všechny znaky braku líčeného s osudovou vážností. Paradoxně jen o maličko víc nadsázky by stačilo k trefné žánrové parodii, bez ní však Daria směřuje k parodii bezděčné, nezamýšlené,“ dodává k filmu.
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvJeště o pět procent méně si vysloužily další dva filmy. Prvním z nich je Ženská pomsta Dušana Rapoše. „Dobrá zpráva: ve startovní den romantické komedie Ženská pomsta seděli na první pražské projekci v sále celkem dva platící diváci; já a kupodivu osamělý pán. Kéž to napovídá, že se nad žánrovými zmetky konečně začíná smrákat,“ zazní v záříjové recenzi. „Špatná zpráva: pořád ještě se najdou lidé, kteří na Ženskou pomstu dají peníze. Jejich seznam lze vyčíst z rozvrhu sponzorských výrobků: zatímco tři nevěrní manželé ve značkových oblecích utrácejí v šantánech, za auta či hodinky, jejich zhrzené manželky si vylepšují náladu u sektu či kadeřníka, s robertky či na pánském striptýzu, o společné hotelové pointě raději nemluvě,“ píše se dále.
Nelichotivé hodnocení patří i filmu z dílny režisérky Marty Ferencové. „Dosud se zdálo, že největší zlo kinematografie pochází z levných českých, potažmo slovensko-českých milostných komedií. Ale jak dokládá Příliš osobní známost, ještě děsivější je, když se romance utopí v melodramatu,“ píšeme v recenzi dalšího letošního českého výbuchu. „Jednoduchý recept se opakuje do omrzení. Vezmou se dvě až čtyři kamarádky, na které se navěsí sponzorské hadříky, pošlou se sponzorskými auty do sponzorských salónů krásy a nad sponzorským sektem ve sponzorské kavárně probírají své milostné trable,“ zazní dále v textu.
„Ani herci nedokážou nic zachraňovat. Dyková může v sebeironii své ‚staré a zapšklé‘ postavy zapojit aspoň hysterickou živelnost, ale Hřebíčková zosobňuje čistě dekorativní světici a prkennost veškerých pánů ještě umocňuje český dabing.“
„Vítězem“ roku v kategorii nejméně povedený film se ale stává dílo režiséra Petra Zahrádky Chlap na střídačku. „Třebaže kritikovu odolnost už zocelily Špindl 2, Ženská na vrcholu, Šťastný nový rok či Příliš osobní známost, paradoxně stále nemá dost obranných látek proti takové nestydatosti, jakou přináší Chlap na střídačku,“ zahajuje Mirka Spáčilová recenzi filmu, který si i přes účast známých hereckých jmen jako je Jiří Langmajer, Ivana Chýlková či Iva Janžurová odnesl úplnou nulu.
„Základní nápad sice vypadá nevinně, ale jednak je opsaný od zahraničního filmu (jméno autorky z titulků budiž vodítkem), jednak místo francouzské frivolnosti dosazuje humpoláckou doslovnost, jaká by nesedla ani k buranům z Kameňákova,“ naznačuje redaktorka. „To už není tvorba, ani práce, ba ani nevkus; tohle je diagnóza. A než platit za nestydatost, raději peníze za vstupenku spálit,“ zakončuje Spáčilová hodnocení nejhoršího snímku roku 2020.
