Z filmu Šarlatán

Z filmu Šarlatán | foto: CinemArt

PRVNÍ DOJMY: Jak Šarlatán obsluhoval dobové krále všeho druhu

  • 17
K premiéře filmu Šarlatán vychází stejnojmenná kniha, v níž původní scénář Marka Epsteina přepsal Josef Klíma – včetně vlastního publicistického doslovu Jak to bylo doopravdy. Což je slovy Cimrmana „taková pěkná tečka za tím naším případem“.

Po stránce všech filmových řemesel si Šarlatán zaslouží respekt, od vedení herců v čele s Ivanem Trojanem a jeho synem Josefem Trojanem až třeba po detailní práci se světlem. Agnieszka Hollandová je zkrátka precizní režisérka; málem se zdá, že až příliš.

Vypráví totiž tak pečlivě, že prakticky nezbývá místo na překvapení, tajemství, na rafinovanou hru s divákem. Jedinou záhadou zůstává až do konce reálný hrdina příběhu, lidový léčitel Jan Mikolášek, jehož osud zahrnul tisíce vděčných pacientů i vězení.

Film sice naznačuje leccos o jeho „vnitřních démonech“,  divák se může dohadovat, zda souvisejí s údajnými homosexuálními sklony pověstného diagnostika a bylinkáře, ale postupně jako by Mikolášek pouze sloužil úloze zajímavého pěšáka v kronice dvacátého století.

Jistěže je lákavé stavět vyprávění od traumat z první světové války přes prvorepublikový vzestup až k tanci mezi celebritami, ať už si zázračného léčitele povolávali pohlaváři nacistů nebo komunistů, ovšem kvůli metodě ve stylu Obsluhoval jsem anglického krále se Mikoláškova jedinečnost zploští.

Knižní epilog s uváděním na pravou míru pak výtečně ukazuje rozdíl mezi fikcí, kterou je třeba pro velké plátno náležitě zdramatizovat – i za cenu přepjaté hudby či naddimenzované délky, a prozaičtější skutečností. I když plnou pravdu o Janu Mikoláškovi se nedoví ani divák, ani čtenář.