Princip, na kterém je hra vystavěna, vzdáleně připomíná slavnou Scolovu Tančírnu z roku 1983. Avšak místo ironicky nemluvných dějin s velkým D k nám německý autor nechává promlouvat jen a jen malé, místy upovídané lidské "historie" neboli příběhy.
Po sugestivním záběru na nohy tanečníků za poodkrytou oponou se opona zvedne a asi tucet osob se postupně vyznává z lásky k tangu či spíše z posedlosti tímto tancem – tangoholismu. Po troše zafilozofování si každý odchází prosklenými dveřmi do pozadí.
Kdo by čekal, že v rozsvíceném prostoru tančírny propukne "báječný noční život", je poněkud zklamán, neboť je svědkem jakési taneční secvičné, přesné sice jako někdejší povinné jízdy v krasobruslení, ale stejně studené, kterou provází nevýrazná tangoidní směs z reproduktorů.
Zajímavější je sledovat lidské interakce: kromě personálu a štamgastů – zkušení lovci Angelo (Jiří Dvořák) s Gaborem (Daniel Bambas) a dámy na lovu Laura (Jana Marková) a Florenza (Vendulka Křížová) – jsou tu i nováčci. Naivní Nicki v stříbřitých kozačkách a upocený obtloustlý Hans v bílé košili s kšandami.
Andrea Elsnerová, ale především Michal Novotný působí v těchto rolích přirozeně a zdaleka nejpřesvědčivěji – a to i v oné ještě temnější části noci, kdy Angelo sbalí Nicki a Laura Hanse.
Setkání na ložnicovém letišti skončí v obou případech traumatizujícím fiaskem. Laura je ordinérní a její vulgarity vyznívají prostoduše prvoplánově. Nemá potom žádnou logiku (ani tu hlubší, "nelogickou"), když následujícího dne při hodině tanga frustrovaného Angela zoufale políbí z (potřeby) lásky.
Je tango deformujícím únikem lidského osamělce před skutečností do světa zdání, z něhož nelze přehodit zpět, nebo snad dokonce sublimací, ze které není návratu? Nevím, měl-li autor na mysli právě toto, nebo nám chtěl jen předvést běžný provoz tohoto světa. Ze závěrečného pokecu účastníků by vyplývalo spíše to druhé.
Torsten Buchsteiner - Tango sólo
Divadlo na Vinohradech Praha. Překlad Pavel J. Michele, režie Petr Svojtka j. h., scéna Milan Davin, hudba Martin Horáček.
