Šlehnout si něco drsnějšího

Welshův Trainspotting je přinejmenším z českého pohledu dílem přelomovým: jeho filmová verze se u nás koncem devadesátých let rozhodujícím způsobem spolupodílela na prosazení fenoménu drsné dramatiky (filmu) do širšího povědomí. O úspěchu tohoto průlomu svědčí, že syrový pohled na drogovou komunitu už není a priori odsuzující a že náležitě ostré výrazivo už dnes nepůsobí zvláště šokujícím dojmem.

Zatímco ještě před několika lety by byl slovník hrdinů Trainspottingu provokací, dnes nějaká ta "kurvapíča" nikoho nezaskočí, a je tedy možné se nerušeně zabývat divadelními kvalitami díla.

Trainspotting je od října v Česku k vidění i naživo: na repertoár jej zařadila ostravská Divadelní společnost Petra Bezruče, soubor, který si v posledních letech vydobyl velmi slušné renomé.

Hostující režisér Tomáš Svoboda inscenaci vystavěl na kontrastu několika rovin: ostré dialogy prokládají komediálně laděné střety mladých narkomanů se spořádaným světem, doplňkem jsou pasáže ironicky snové.

Celek se však nepodařilo pevněji provázat, takže z větší části zůstává jen u sledu víceméně izolovaných scén, chatrně propojených sotva zřetelnou dějovou linkou. Také účinkující jako by hráli jen výstup od výstupu, konzistentnější postavu se podařilo vytvořit jen Filipovi Čapkovi v ústřední roli Marka.

Paradoxně vůbec nejhůře dopadly klíčové drsné pasáže, které zcela postrádají drtivou, rozmlženou, přes veškerou odpudivost však zvláštním způsobem přitažlivou atmosféru drogového mikrosvěta. Publikum sice živě reagovalo na záplavu silných slov i drsných historek, zůstalo však prakticky jen u nich.

I. WELSH A H. GIBSON
Trainspotting

Divadelní společnost Petra Bezruče, Ostrava.
Překlad Ondřej Formánek a John Comer. Režie Tomáš Svoboda.

Našly by se i další výhrady: vzhledem ke zvolené předloze je poněkud kuriózní, že většině herců činí slyšitelné potíže mluvit doopravdy vulgárně (úlohu jim neulehčil ani nevěrohodně znějící překlad).

Stylizované "poetické" scény působí pro změnu kostrbatě a samoúčelně, přestože se v nich objevuje pár výtvarně zajímavých nápadů: zároveň roztomilé i odpudivé figurky plyšových zvířátek v nadživotní velikosti a s naturalisticky vyvedenými pohlavími nebo mnohonásobně zvětšené drogové nádobíčko.

Nejživěji z celého představení nakonec vyzněly přímočaře zábavné výstupy jako absurdní přijímací pohovor, při němž se uchazeč o práci ze všech sil snaží, aby nebyl přijat, blábolivý projev na pohřbu předávkovaného kamaráda nebo absťáková setkání se středostavovsky spořádanými rodiči.

Rozehrávání schématu "vtipně odvázaní mladí" versus "tupí a směšní staří" však zároveň přispívá ke ztriviálnění celkového vyznění, a to bez ohledu na to, jde-li o nedomyšlený důsledek snahy o maximální veselí nebo o vědomé nadbíhání teenagerovskému publiku.

Odvaha, s jakou se u Bezručů pustili do souboje s populárním filmem, sice zaslouží uznání, bohužel však právě toto nevyhnutelné srovnání krutě dokazuje, že se ostravská inscenace navzdory několika působivým momentům nepovedla.

Mezi mladšími diváky asi dosáhne slušného ohlasu, to však nic nemění na tom, že postrádá hlubší záběr a věrohodnou atmosféru: tedy právě to, čím je filmový Trainspotting zajímavý a mimořádný.