Poměrně nezvyklým krokem se zdá být inscenace Shakespearova dramatu Macbeth v prostorách pražského Činoherního klubu. Scéna, která se proslavila vynikajícím herectvím užitým v současné dramatice a jejíž sláva rostla společně s Československou novou vlnou, totiž nyní hostí klasický text, který svádí k výpravným řešením.
I zdejší kmenový režisér Ondřej Sokol, který Macbetha nachystal, si dosud rozuměl převážně s díly Davida Mameta či Martina McDonagha. Tedy hrami, které umožňovaly přesně to, čím Činoherní klub od 60. let fascinoval.
Nikde samozřejmě není psáno, že si (jakkoli legendární) divadlo musí svůj rukopis držet navždy, ovšem v kontextu výše zmíněného vzbuzoval zdejší Macbeth především otázky a očekávání.
A Sokol se do diváků opravdu pouští rozmáchle. Skotské vřesoviště připomínají drny na jevišti, do hlediště se valí neodmyslitelná ostrovní mlha. Válečnou vřavu pomáhá budovat zhasínání a rozsvěcování scény a doslova filmové ozvučení plné břinkotu mečů o brnění a dramatické škály výkřiků.
Vše je dělané na efekt, a ten se skutečně dostaví. Zvláště když následně na bojiště nakráčí Macbeth v podání Martina Fingera a Banquo Marka Taclíka. Místo zbroje ovšem mají oba na sobě obleky; aktuálnost staletími prověřeného textu je více než jasná.
 |
Tvůrcům ale bohužel takové moderní zasazení příjemně kontrastující se zmíněnou vřavou a skotskými mlhami nestačilo. V dalších scénách se náhle přesouváme na britské ostrovy v časech druhé světové války, řeší se vysílačka, časy německých náletů... V druhé polovině dojde i na odkaz k ruské invazi na Ukrajinu symbolizovaný klokotem projíždějících tanků. Kýžená snaha o rozmáchlou fresku upomínající neměnnost lidských charakterů na pozadí měnících se dějin ovšem zbytečně tříští divákovu pozornost.
I přes válečné scény je totiž Shakespearův Macbeth vlastně dramatem psychologickým. Studuje rozpad osobnosti hnané chtíčem po moci. Martin Finger se přitom na takovou roli hodí dokonale. Hercův zdánlivě nezúčastněný výraz pomáhá jeho Macbethovi skrýt vnitřní muka.
Mnohem emotivnější Lady Macbeth v podání Lucie Žáčkové jej tak skvěle doplňuje. A když už Fingerův král dá průchod emocím, stojí to za to. Hodovací scéna, kterou korunuje zjevení mrtvého Banqua, patří k nejlepším částem večera a první polovina tak skvěle vrcholí.
MacbethČinoherní klub premiéra 21. března 2022 režie: Ondřej Sokol hrají: Martin Finger, Lucie Žáčková, Marek Taclík, Bořek Slezáček, Petr Matyáš Cibulka, Lenka Skopalová, Jana Břežková, Sandra Černodrinská, Zbyněk Fric, Kryštof Bartoš, Marta Dancingerová, Marek Frňka, Dalibor Gondík, Vasil Fridrich, Viktor Zavadil, Václav Šanda |
Ovšem co Macbeth těsně před přestávkou slíbí, v druhé části nesplní. Sokol náhle dělá z Macbetha špionážní detektivku, kde za nitky tahá postava vrátného (Vasil Fridrich) a kdy si ani sám strůjce královraždy nemůže být jistý svým životem.
V závěrečné bitvě, kde se i les vydá na pochod, sice inscenace opět působí efektně, ovšem v celkovém vyznění vychází divák s dojmy podobně nesouvislými, jako se během večera nesouvisle skákalo mezi časovými obdobími.
Shakespearův Macbeth by se do Činoherního klubu hodil, pokud by se z klasického textu povedlo vydestilovat sevřené psychologické drama. Takhle jen režisér lovil příliš mnoho pověstných zajíců naráz.
