V jedné ruce hefťák, ve druhé burgulec nebo cvokajs, pak si sedne ve verštatu na pangl.
Že nerozumíte? Sklářský slovník je plný výrazů z němčiny.
Tak tedy: V jedné ruce má mistr sklářskou píšťalu k nabírání hmoty, ve druhé dřevěný špalík sloužící k tvarování žhavého skla nebo pinzetu. Když potřebuje, sedne si v dílně na lavici s kovovými rameny, kde může se sklem dál pracovat.
Malá sklářská huť ve Škrdlovicích v areálu U Hrocha je v provozu teprve druhým rokem, pec znovu zapálili i o adventu. Návštěvníci mohou zblízka sledovat, jak se kus žhavého skla postupně mění ve figurky z betléma, Mikuláše, čerty či anděly nebo třeba sněhuláky.
„Pec jsme na konci listopadu spustili už podruhé a do 20. prosince vyráběli naše originální škrdlovické betlémy a další figurky,“ říká majitel sklárny Karel Švanda.
Nejvíc zájemců o sklářskou turistiku přicházelo hlavně o víkendech, ale na tvoření pod dohledem mistra se zájemci hlásili i v týdnu.
Provoz malé plynové pece stojí 22 tisíc korun měsíčně
Huť je v provozu teprve druhým rokem. „Pec zapalujeme v půlce května, sezonu končíme poslední víkend v září setkáním sklářských mistrů,“ říká Karel Švanda.
Na setkání chodí i někteří bývalí zaměstnanci slavných škrdlovických skláren, které ukončily výrobu v roce 2008. Časem však v okolí vznikly i další malé sklárny a ateliéry.
A jak je vidět, sklářská tradice v obci nedaleko Velkého Dářka žije dál. I když v mnohem menším rozsahu. I provoz je mnohem ekonomičtější. Chod malé plynové pece vyjde na více než 22 tisíc měsíčně.
„V naší peci se nedají dělat tak velké věci, jako kdysi dělaly Škrdlovice. Ale zato si naše suvenýry může odvézt i turista na kole,“ dodává Švanda.
„Čím víc toho člověk v oboru projde, tím lépe,“ říká mistr
Dříve podnikal ve stavebnictví, nyní se naplno stará o rodinný hotel a čím dál víc se zapojuje také v huti. Stal se z něj učeň. „Náš mistr sklář Olda Šimpach nemůže dělat všechno sám, chodí mu pomáhat i další. A já se pomalu učím,“ dodává Švanda.
A je na něm vidět, jak moc mu práce s rozžhavenou sklovinou učarovala.
„Zaměřili jsme se na hutní nápojové sklo, děláme sodované sklo, což je taková originalita, kdy jsou mezi dvěma vrstvami skla bublinky vytvořené sodou. Nevíme o tom, že by u nás někdo další něco takového dělal,“ vypráví Karel Švanda.
V huti dává práci svému dlouholetému kamarádovi. „S malými přestávkami, kdy jsem při krizích dělal půl roku třeba něco jiného, jako třeba dispečera nebo ve stavební firmě, jsem ve sklářství od roku 1989,“ říká Oldřich Šimpach, když na chvíli odloží píšťalu.
Začínal v jižních Čechách v kalíškářské sklárně ve Včelničce, pracoval i v Novém Boru, Josefodole, ale zkušenosti sbíral i v zahraničí. „Čím víc toho člověk v oboru projde, tím lépe,“ tvrdí huťák, který se usadil ve Škrdlovicích, když pracoval v nedaleké sklárně Jaroslava Svobody v Karlově.
V zimě je v huti jako červenci, nechybí však čerstvý vzduch
V zimě je prý práce v huti o poznání příjemnější. Jen si to vezměte - v peci se topí na zhruba 1 100 stupňů Celsia, při rozpouštění skloviny je potřeba ještě vyšší teplota. A když za okny mrzne, snáší se vyšší teploty mnohem lépe.
„Stačí lehce otevřít dveře a už máme čerstvý vzduch. To v létě není. Navíc teď je vzduch více okysličený a lépe se taví sklo a pec vůbec lépe hoří,“ srovnává Oldřich Šimpach.
V místnosti je teplota jako v horkém červenci. „A tady u pece by se během deseti minut začala vařit voda. Ruka se tam dá udržet jen pár vteřin,“ ukazuje.
Skláři si celoročně vystačí s tričkem a krátkými kalhotami. Zato návštěvníci huti v prosinci po chvilce odkládali ve verštatu jednu vrstvu za druhou, aby se „nerozpustili“.
