Je to pořádný kontrast. Člověk by se ve chvíli, kdy sleduje urostlého českého judistu Lukáše Krpálka v souboji, skoro bál jen projít kolem tatami. Naprosto soustředěná tvář a pohled, který k jeho soupeřům mluví zcela jasně: Počítej s tím, že chci vyhrát. A udělám pro to maximum!
Jenže pak zápas skončí a z jihlavského bijce je rázem bezmála dvoumetrový dobrák, který klopí stydlivě oči a skoro se červená, když na svou adresu slyší slova chvály.
Například ve chvíli, kdy mu zaplněné Masarykovo náměstí v jeho rodišti aplaudovalo a provolávalo slávu poté, co letos v srpnu přivezl domů ukázat svoji druhou zlatou medaili z letních olympijských her.
„Všem moc děkuju, že jste mě přišli takhle krásně přivítat. Je hezké vidět znovu tolik úsměvů. Hodně to pro mě znamená,“ mluvil k lidem s pokorou a dojetím jednatřicetiletý český reprezentant.
Kluk, který odmalička překypoval energií
Coby kluk však uměl své okolí i pořádně nadzvednout. Měl v sobě odmalička tolik energie, že z ní učitelé na základní škole mnohdy šíleli.
Krpálkův rok. Proč? Ve svém sportu vyšplhal nejvýš, kam to šlo |
„Spolužáky jsem nebil ani jsem se s nimi nerval, ale jinak jsem pořád něco vyváděl. I v hodinách jsem vyrušoval a zlobil. V klidu jsem neposeděl. Nosil jsem ze školy poznámky, důtky… Těch lumpáren bylo dost. Třeba jsme pokazili výtah, vystříkali ve škole hasicí přístroj, podařilo se nám taky rozbít nějaká okna,“ vzpomínal s úsměvem nejlepší český judista všech dob v jednom ze svých mnoha rozhovorů.
Není proto divu, že raubíř Krpálek byl často tématem pedagogických rad. „Řešilo se, jakou známku z chování mu dát,“ vybavil si někdejší Lukášův učitel tělocviku Pavel Pokorný.
„Ale to prostě vycházelo z toho, že on se potřeboval pořád hýbat. Měl obrovskou spoustu energie a je super, že ji využil právě v judu,“ dodal kantor s úsměvem.
Chtěl na karate, našlo si ho judo
Jednou se možná bude o rodákovi z krajského města Vysočiny točit film, podobně jako například nedávno o slavném atletovi Emilu Zátopkovi. A jednou z ústředních scén z dětství slavného judisty by pak měl být zcela jistě moment, kdy spolu se starším bratrem Michalem kráčí na první trénink v domnění, že z něj jednou bude slavný karatista.
„To bylo tak, rádi jsme se s bráchou dívali v televizi na bojové sporty. Hlavně jsme milovali filmy o Rockym anebo ty s Jeanem-Claudem van Dammem. A samozřejmě jsme si to doma všechno poctivě zkoušeli,“ pustil se Krpálek do vyprávění o osudové sportovní záměně.
5. srpna 2021 |
„Původně jsme chtěli oba dělat karate, a tak nás rodiče přihlásili do oddílu. A my jsme až po třech týdnech zjistili, že nechodíme na karate, ale na judo. Vždycky říkám, že já si judo nevybral, to ono si vybralo mě,“ dodal s úsměvem.
Každopádně ho dělal od začátku s pořádným zaujetím, přestože nějakou dobu trvalo, než s ním našel společnou řeč.
Olympijského vítěze v počátcích zbila i holka
„Jeho starší brácha byl v té době daleko lepší a Lukáš se ho snažil dohnat. No a tak makal, makal a makal... Sice to chvílemi bylo tak trochu ubrečené judo, protože ostatní byli starší a silnější, takže byl bitý, což mu nedělalo dobře. Dokonce ho řezala i Alena Eiglová, která patřila na špici v reprezentaci. Nicméně se pořád snažil dotáhnout na ty lepší, což se mu nakonec i povedlo,“ přidal svůj díl vzpomínek Krpálkův bývalý jihlavský trenér Josef Šimáček.
Přesto by ho prý nikdy nenapadlo, že bude jednou z Lukáše olympijský vítěz. Dokonce dvojnásobný. „To ani náhodou. Byl talentovaný, ale takových talentů už jsem viděl, a většina z nich to postupem času vzdala. On se však díky své zabejčilé povaze dostal až tam, kam se dostal.“
Skromného kluka z Vysočiny zná sportovní svět coby famózního judistu už pěkně dlouho, ale nehynoucí slávu mu přinesla až dvě olympijská zlata. To první si přivezl před pěti lety z brazilského Rio de Janeira, kde ovládl kategorii do 100 kilogramů, a to druhé letos dokonce z kolébky juda - Japonska.
Finálový souboj kategorie nad 100 kilogramů v Tokiu ukončil jihlavský obr předčasně v poslední minutě, když Gurama Tušišviliho z Gruzie, mistra světa z roku 2018, porazil na ipon. Hned potom se rozběhl ke svému současnému trenérovi Petru Lacinovi.
„Tohle nebyla poslední tečka“
„Už si ani nepamatuju, co jsme si říkali. Asi že jsme to dokázali a že je to neskutečný. Říkal mi, že mi moc děkuje,“ vyprávěl pak pro czechjudo.org dojatý kouč.
„Když na mě skočil, tak jsem se vteřinu bál, ale vzápětí jsem si vzpomněl, že jsem byl každý den v posilovně. Tak jsem cítil, že jsem byl zpevněný a v pohodě jsem ho udržel. A když jsem pak skočil já na něj, to už byla lepší varianta,“ dodal už se smíchem.
Po návratu domů leželo Krpálkovi Česko znovu u nohou. A nejen kvůli jeho skvělým sportovním výsledkům, ale i kvůli povaze. Nesmírnou bojovností, skromností a slušným vystupováním je příkladem pro všechny. Navíc jeho čas na výsluní by měl pokračovat.
„Nemám v plánu končit. Proto věřím, že tohle nebyla poslední tečka,“ hlásil letos v srpnu odhodlaně do mikrofonu na jihlavském náměstí. „Slibuju, že udělám maximum, aby byl důvod se tady sejít i po Paříži,“ zmínil šampion dějiště příštích letních olympijských her v roce 2024.
A není sebemenší důvod mu nevěřit… Ve středu večer byl Lukáš Krpálek potřetí v kariéře vyhlášen českým sportovcem roku.
