Moderna to mívá málokdy ve své době snadné. „Na místě statného rázovitého domu v Pelhřimově stojí dnes přes varovný hlas náš nová stavba bez charakteru našeho kraje a bez měřítka našeho náměstí, cizí, komicky pyšná,“ začal 31. ledna 1914 jeden ze svých obšírných článků věstník Klubu Za starou Prahu.
Ten byl tehdy „kolbištěm“ vášnivých - a v tomto případě také bezvýchodných - diskusí dobových památkářů. Co tolik pobouřilo autora článku, jinak slovutného spoluzakladatele tuzemské památkové péče, Zdeňka Wirtha?
Byla to v roce 1913 výstavba „hotelu velkoměstského rázu“ na pelhřimovském náměstí v místě, kde předtím stál hotel Rosol, což byla stavba s podloubím, jež se vzhledem ani velikostí nevymykala okolním budovám.
Původně barokní měšťanský dům se středověkým jádrem a podloubím byl zbořen a na hotel Slávie přestavěn podle plánů stavitele Jana Kotrnocha.
Původní fasáda i okna vypadaly hůř než dnes
Jak vidno, jeho stavba vzbudila bouři až v Praze. Dnes ovšem Kotrnochův dům patří k těm, které na pelhřimovském náměstí sice stále budí velkou pozornost, ale už dávno nepobuřují.
Před deseti lety ale přitom nebyl ani svým vzhledem ještě zdaleka tak výrazný.
„Náš hotel kupodivu není památkově chráněnou stavbou, ale při rekonstrukci jsme se i přesto maximálně snažili ctít jeho historický vzhled. Je to trochu paradox, protože původní fasáda i okna vypadala hůř než ta současná. V podobném duchu jsme zrekonstruovali také pokoje hotelu,“ popsala ředitelka hotelu Monika Suchánková.
Vraťme se však k počátkům pohostinství na této adrese. Prvním doloženým majitelem domu je k roku 1790 Johann Rokos von Rosinfeldský, který objekt prodal Josefovi a Anně Neprašovým. Žena pocházela z Rokosova rodu.
Barokní štít se po prvním požáru objevil, po druhém zase zmizel
Dům měl rozlehlé místnosti a v patře velkou síň. Po požáru v roce 1766 dostal ozdobný barokní štít.
Další majitele, Marii a Pavla Martincovy, postihla 4. září 1848 pohroma: objekt „právě zřízený na hostinec“ shořel - a s ním i tři okolní domy. Přestavbu pak provedl stavitel Filzig. Barokní štíty domu zmizely.
Tehdy se hotelu říkalo U Martinců. „Sedávalo se v malém sále s okny na dvůr až do nedávné přestavby, která využila částí loubí a jedné nové místnosti hostince s výhledem na náměstí,“ líčil v již zmíněném věstníku autor K. Polesný.
Nad velkou zadní místností se v prvním patře nacházel starý sál, později přeměněný v hostinské pokoje. „Byl svědkem nejpřednějších bálů ve městě v letech padesátých a šedesátých, kdy pak byly přestěhovány ke Zlatému soudu. Naše babičky dosud rády vzpomínají na rozsáhlý jednoduše vypravený sál, jehož strop podpíraly dřevěné sloupy,“ psal Polesný.
Právovárečníci dům před velkou rekonstrukcí zbourali
Následně se hotel podle jmen nájemců jmenoval U Miláčků, pak U Rosických, potom dostal „pyšný název Hôtel Rosol“ (jak doslova píše Polesný) podle majitelů Antonína a Františky Rosolových.
Z jejich pozůstalosti získali budovu v březnu 1909 pelhřimovští právováreční měšťané, jimž byl pelhřimovský starosta František Rosol předsedou. Právovárečníci se rozhodli v roce 1912 před rekonstrukcí starou budovu zbořit.
Na místě vyrostla budova v duchu pozdní secese. Konzervativci byli zděšeni a nazývali ji „nabubřele velkoměstskou“ a současně komickou. Navrhovali, aby budova byla přestavěna a získala zpět štíty otočené do náměstí. Poukazovali na to, že nový hotel je pro náměstí stejnou pohromou jako předchozí stavba Záložny na nároží k městské věži, a oceňovali, když při přestavbách zůstávaly fasády „maloměstsky prosté a nevyzývavé“.
V hotelu se mohlo uskutečnit historicky první promítání
Svůj první ateliér tady měl slavný táborský fotograf Ignác Schächtl, který do Pelhřimova dojížděl.
Byl také průkopníkem filmu: už v roce 1896 získal licenci k veřejné kinematografické produkci a svůj promítací přístroj prý měl přímo od bratrů Lumiérů.
Někteří badatelé se proto domnívají, že právě v nynějším hotelu se mohla uskutečnit jedna z vůbec historicky prvních tuzemských kinematografických produkcí.
I přes půtky pražských akademiků i pelhřimovských staromilců šel život dál a hotel Rosol byl tak jako dřív jedním z center společenského života ve městě. „Hotel měl vlastní omnibusovou dopravu na vlakové nádraží, zasedávala zde Stolní měšťanská společnost Svíčka. Její program byl nevyhraněný, s převahou dobročinné činnosti,“ napsal o hotelu pelhřimovský badatel Luboš Göbl. Činnost Svíčky skončila s novým hotelem.
Své kusy v hotelu předváděli pelhřimovští divadelníci. Hotel také získal nový vlastenecký název – podle slovanské bohyně Slávie.
V šedesátých letech byl nejluxusnějším jídlem řízek se salátem
V padesátých letech zde byly pořádány taneční kurzy. To už však hotel s restaurací, sálem a hospodářským zázemím nepatřil právovárečníkům. Těm jej po roce 1948 znárodnil stát – stejně jako odebral fotografické firmě Schächtl a Voseček její pelhřimovský ateliér.
Hotel provozovala Jednota, v šedesátých letech pod názvem Severka. Nejluxusnějším jídlem zde tehdy byl řízek se salátem, jídelnímu lístku vévodila jako specialita podniku dršťková polévka.
Po roce 1990 byl hotel na několik let uzavřen, pak ho koupilo družstvo SPV Plevnice. To ho po dílčí rekonstrukci v roce 1998 začalo znovu provozovat. Právovárečníci hotel zpět nezískali.
Číšníci měli v hotelové restauraci každý stůl označený pro svou orientaci vlastním žargonem. „Stůl mezi kulečníkem a sloupem se nazýval první mez, pak byla první a druhá plenta, první a druhá okna, středy. Na mezi seděli štamgasti-pamětníci a debatovali,“ líčil dlouholetý číšník ze Slávie a současný provozní Tomáš Kučera. U jednoho ze stolů se scházeli i poslední veteráni z řad někdejších právovárečníků.
Současný majitel se specializuje na firemní klientelu
V roce 2006 hotel koupil současný vlastník, akciová společnost SMK Blansko. Tato firma za provozu začala další rekonstrukci podniku.
„Protože máme jen devět hotelových pokojů, což je relativně málo, a v Pelhřimově je naopak poměrně dost významných firem, které mají poptávku po nadstandardních pokojích, specializujeme se na firemní klientelu,“ popsala ředitelka Suchánková.
„Začali jsme rekonstrukcí sociálního zařízení, pokračovali parkovištěm v zadním traktu, které začalo sloužit hotelovým hostům, postupně jsme zrekonstruovali pokoje na devět hezkých apartmánů, udělali nové interiéry nynější pizzerie i restaurace v přízemí a zásadně zmodernizovali kuchyni,“ vylíčila Suchánková.
I nyní má hotel pravidelné hosty - patří k nim třeba společnost dam v penzijním věku, které zde vždy v podobný čas mají podobnou objednávku - kuřecí prsíčka, kávu a skleničku vína.
