26 Life is Strange
Lidé mají radši Max, ale Chloe je nejlepší.
Rána přímo na komoru, na konci jsem brečel jako želva. Když se mě občas nějaká žena zeptá, jakou hru by si měla zahrát, jako první vypálím Life is Strange. Ten příběh je ok, ale kde tvůrci nemají konkurenci, je tvorba postav. Hlavní hrdinka Max mi připomíná moji první lásku, její kamarádka Chloe zase nedostižný ideál, ke kterému se bohužel v reálu žádná nedokáže ani přiblížit. Jo a Obstacles je nejlepší song, který kdy ve videohře zazněl. Bohužel, autorům se na své životní dílo nepodařilo navázat, datadisk Before the Storm i druhý a třetí díl jsou „jen“ ok.
27 Outlast
Nic násilnějšího než Outlast neexistuje.
Zřejmě nejkontroverznější titul na mém seznamu, ale já si za ním stojím. Ono se většinou říká, že správný horor děsí sofistikovaně, a nemusí se uchylovat nechutnostem. To není pravda, i přímočaře prezentovaná pornografie násilí umí zapůsobit, jen se to musí umět. Outlast to umí. Výkaly v kýblu, amputace genitálií, masturbace na hromadě mrtvol, znásilnění, porod mrtvého dítěte.... Taková ta hra, po jejímž dokončení si třesoucí rukou nalijete panáka a jdete se kouknout na to, jak vaše dcera pokojně spí v kolébce, abyste se přesvědčili, že svět je vlastně docela fajn.
28 Soma
Nejlepší příběhovou pointu má Soma.
Co se týče hratelnosti, není vlastně Soma o moc jiná než Outlast, ale její celkové vyznění je úplně jinde. Vše začíná citátem od P. K. Dicka, což je za mě nejlepší spisovatel sci-fi, kterého naše Země kdy nesla, a v jeho duchu se také celá odehrává. Na rozdíl od rádoby hlubokého, ale ve skutečnosti povrchního Bioshocku, nepotřebují autoři pro své podvodní drama líbivé kulisy a bez nějakých větších odboček vás přímo vedou k nejlepší příběhově pointě, jakou kdy hra měla.
29 Disco Elysium
Disco? Ne, ryzí punk!
Jednu dobu jsem mě pocit, že už mi vlastně videohry nemají co nabídnout. Ne že by mě snad nebavily, ale přišly mi jen jako nepodnětné utrácení vzácného volného času. Jenže pak přišlo Disco Elysium a jsem zas v tom. Brilantně napsaná hra, kdy jsem se s hlavním hrdinou dokázal identifikovat během pár sekund, kdy se po prokalené noci podíval do zrcadla a překvapilo ho, jak je ošklivý. Tato hra naprosto relativizuje veškeré životní hodnoty, které jako dospělý člověk mám, a její míra cynizmu si nezadá s knihami Chucka Palahniuka.
