Nezávislé tvorbě fandím. Ať už se jedná o jakýkoliv druh umění – hudbu, film nebo počítačové hry. Ostatně jak nás minulý rok přesvědčil Jonathan Boakes se svým hororem Dark Fall, i jeden jediný člověk, pokud má talent, dokáže vytvořit zajímavou a docela dobře hratelnou hru. V takovém případě se ani nemůžeme divit, že autor své dílo neumístil na stránky s freeware hrami, ale nabízel ho na vlastních internetových stránkách za obnos pohybující se kolem dvaceti dolarů. Bohužel podobným způsobem se snaží vydělávat i tací nezávislí „vývojáři“, jejíchž titul by zapadl do průměru i na již zmíněných freeware webech.
Adventuru The Sydney Mystery si bez servítků dovolím označit za trošku lepší Ramonovo Kouzlo („Původní česká digitalizovaná hra“ od Vochozka Trading z roku 1995). Jejím tvůrcem je jediný muž, nadšenec z Austrálie Brendan Reville, který se natolik zamiloval do adventur, že se rozhodl jednu sám vytvořit. A protože umí docela dobře programovat, ale vůbec ne kreslit, a taky údajně protože je hrdý na své rodné město, je jeho dílo slepencem fotografií nevalné kvality, pořízených v ulicích metropole Sydney. 
A aby „profesionalitě“ svého díla nasadil korunku, vypůjčil si od kamaráda lacinou videokameru, oslovil pár svých známých či rodinných příslušníků a udělal z nich na pár dnů „herce“. Výsledek? … Ale ne, nechci autora tohoto projektu za jeho snahu urážet hned v úvodu recenze.
Těžko říct, co je pro Brendana na adventurách nejdůležitější, ale příběh to určitě nebude. Vsadil nás totiž do role neteře jistého soukromého detektiva Freda, kterého ovšem někdo z neznámých důvodů unesl. Náš úkol samozřejmě nemůže být jiný, než strýce najít a osvobodit, no a při té příležitosti taky vyřešit případ, na kterém pracoval. Prozradím vám, že se jedná a bombové atentáty, ale víc už ani ťuk. Ono se toho o příběhu vlastně ani víc říct nedá. Od počátku jdete po jediné lince za jediným cílem a v průběhu „pátrání“ se žádné zvraty či zajímavá odhalení nekonají.
Pokud bych měl na hře naleznout alespoň jeden jediný klad, byla by jím možnost alespoň nakouknout do ulic velkoměsta, které dost možná nikdy v životě nenavštívím. Hra nás zavede do centra města, k Opeře, do přístavu nebo do okolní buše, ale především nám bude ukazovat neznámé domky a ulice z předměstí. 
Mezi jednotlivými lokacemi (je jich celkem 17) se pohybujeme pomocí několika map, které tvoří letecké snímky městských částí a jsou na celé hře vůbec nejhezčí, patrně proto, že nepochází z fotoaparátu autora hry (nejspíš se jedná o naskenované pohlednice). Zbylé fotografie mají různou kvalitu a připomínají spíš rodinné album z dovolené. Mimochodem, určitě nemusím zdůrazňovat, že vzhledem k použité technice se na prostředí díváte z vlastních očí a že na fotkách neuvidíte absolutně žádné animace.
Opravdovým vrcholem technické stránky hry ale nejsou fotky, nýbrž video sekvence. Pomocí videa jsou zpracovány především rozhovory s jedenácti postavami, na něž během hraní narazíte. Ponechám teď stranou „herecké“ výkony, neb si je jistě dokážete představit sami, ale pozastavím se nad samotnou kvalitou videa. To je zobrazováno jen v malém okně v horní polovině obrazovky a je na něm jasně vidět, jak se mistrovi za kamerou třásla ruka. Krom toho do obrazu tu a tam proskočí mikrofon a jednotlivé sekvence jsou ledabyle sestříhány – jak jinak si vysvětlit, že se postavy po odříkání svého textu občas podívají vzhůru neznámo kam? A ten zvuk… jednak je hlasitost mluveného slova HODNĚ nestálá a v některých případech foukal tak silný vítr, že slyšíte jen příšerné hučení a mluvenému slovu není takřka rozumět (titulky pochopitelně chybí). 
A když už jsem u toho zvuku, zmíním se ještě o hudbě, kterou tvoří několik zhruba desetisekundových smyček a při jejím poslechu jsem si připadal jako v roce 1990, kdy jsem měl v PC nainstalovánu zvukovou kartu AdLib.
Dobrá – mluvím tu stále jen o katastrofálním technickém zpracování, ale co hratelnost? Jedním slovem: nuda. Nezajímavé hádanky, které navíc tu a tam postrádají logiku, představují ve spojení s plytkým příběhem šedivý herní zážitek, na který ve vlastním zájmu rychle zapomenete. Za obrovské plus tentokrát považuji fakt, že je hra poměrně jednoduchá a velice krátká (hrací doba kolem 4-5 hodin), jinak bych se ji snad ani nepřinutil dohrát až do konce. Možná se v tuto chvíli divíte, jak mohu po tak ostře kritických slovech dát hře hodnocení 30%… Víte, přestože se jedná o komerční projekt (prodává se za 25 dolarů), stále je to výtvor jednoho nadšence, který do něj dal srdce… i když to na výsledku není moc poznat. Nicméně pokud bych měl tento titul srovnat se světovou profesionální produkcí, jednalo by se o jednoznačně nejhorší adventuru od doby, kdy jsem byl psychologickým nátlakem přinucen recenzovat neskutečný paskvil On Assignment.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
