RECENZE: Akční podívaná v Rise of the Ronin kryje krizi identity

Slibně vypadající samurajská akce Rise of the Ronin měla být tahákem letošní březnové herní nabídky. Z akčního výletu do historie Japonska se nakonec vyklubala jen lehce nadprůměrná hra se sice dobrým soubojovým systémem, ale málo vlastními nápady a překvapivě zastaralou grafikou.

Studio Team Ninja jistě dobře znají fanoušci her jako je Nioh, Ninja Gaiden nebo Dead or Alive. Typické jsou pro ně akční řežby a vysoká obtížnost, s Rise of the Ronin však studio vstoupilo do vod her s otevřeným světem a důrazem na příběh. A jak jsem během dobrodružství po Japonsku 19. století v v jejich podání zjistil, studio má docela problém s hledáním vlastní identity v této směsici Assassin’s Creed, Ghost of Tsushima a Like a Dragon: Ishin.

O první dojmy ze hry jsem se mohl podělit už minulý týden, tehdy mne však studio limitovalo prvními zhruba čtyřmi hodinami hry. Nyní už jsem z Rise of the Ronin viděl daleko víc a musím bohužel potvrdit, že ani později se situace po trochu smíšených prvních dojmech nijak dramaticky nezlepšila. A to i přes to, že tu jsou jisté elementy, které v Rise of the Ronin dovedou „sepnout“ až po více hodinách hry. Na herní hit to ovšem ani tak stačit nebude.

Hra se odehrává koncem období Bakumacu v japonských dějinách. Ta se týká konce japonského izolacionismu a otevření se diplomacii se světovými mocnostmi. Ve hře vystupují skutečné historické postavy a mimo jiné potkáte i třeba oblíbeného samuraje Rjómu Sakamota. I když jste jinak japonskými dějinami nepolíbeni, toto jméno by vám mohlo něco říkat díky loňskému remaku Like a Dragon: Ishin, kde je dokonce hlavním hrdinou. Musím uznat, že jsem si právě Ishin zahrál během loňského podzimu a děj her zasazených do stejného časového období mi pak trochu splýval.

Vy do děje vstupujete jako jeden z bezejmenných sourozenců, kterým se ve hře říká jen Veiled Edge. Ty si v úvodu můžete oba navrhnout podle svých představ, takže se připravte, že při výrobě postav strávíte dvojnásobek času než obvykle. Nechybí zde ani takové detaily, jako třeba tvar uší, různé druhy líčidel, tetování a jizev nebo míra tělesného ochlupení. Nahotu jako v Cyberpunku ovšem nečekejte. Mužská a ženská postava jsou ve hře označeny pouze jako „tělesný typ 1 nebo 2“, ovšem mužské postavě nejde přidělit ženský hlas a naopak.

Vy však hrajete vždy za jednoho ze sourozenců, druhého ovládá umělá inteligence. Postupem hry si na jednotlivé mise vybíráte i další parťáky, rovněž ovládané umělou inteligencí, ovšem stejně tak si můžete přizvat kamarády na online co-op. Hrát můžete příběhové mise až ve čtyřech hráčích naráz. Já jsem nicméně hru hrál pouze v singleplayeru.

Právě parťáci v jednotlivých misích představují element, který dělá hru o něco lehčí. Umělá inteligence se většinou chopí jednoho až dvou parťáků, kteří vám pak pomáhají v boji a hlavně na sebe i poutají pozornost nepřátel, takže si díky nim můžete i třeba na chvíli oddychnout a doplnit zdraví. Navíc lze i mezi nimi libovolně přepínat a pokud vyčerpáte životy, hra vás automaticky přehodí do živého spolubojovníka a v jeho kůži si pak můžete i pomoci zase zpátky na nohy.

Společně s nastavením obtížnosti (lehká, střední, těžká) je vlastně Rise of the Ronin na poměry studia Team Ninja atypicky přístupný. Vedle toho si také můžete upravit efektivitu léčivých předmětů a regeneraci staminy, takže se dá říci, že hra je přístupná pro opravdu hodně hráčů a obtížnosti se zde opravdu bát nemusíte. Samozřejmě, že ten, kdo hledá výzvu, ji zde dostane, jelikož hra umí být bez různých berliček pořád dost brutálně těžká.

K tomu využívá pár elementů ze souls-like žánru, jako například systém odplaty na nepřítele. Když vás někdo zabije, ukradne vám zkušenostní body a vy si je z něj pak musíte vymlátit zpět. Soubojový systém je také dost podobný tomu ve hře Sekiro: Shadows Die Twice, jelikož je zde rovněž velký důraz na vykrývání ran než na uskakování stranou (byť to samozřejmě také můžete). Naopak dalším elementem přístupnosti a „ne-soulsovitosti“ jsou poměrně časté checkpointy a možnost s sebou nosit celkem dost léčivých předmětů, které navíc i vypadávají z poražených nepřátel.

Obecně se soubojový systém Rise of the Ronin docela povedl. Vykrývání ran a protiútoky vyžadují správné načasování a jakmile vám přejde do krve, je to opravdu zábava. Hra disponuje také různými speciálními údery a také bojovými postoji, které v podstatě vytvářejí takový kámen-nůžky-papír systém proti nepřátelům a jejich zvoleným postojům. Ano, přesně takovou věc si zase můžete pamatovat třeba z Ghost of Tsushima, kde funguje podobně.

Hra je jinak poměrně čistokrevné RPG. Sbíráte hromady a hromady různých typů výbavy s bodovým hodnocením a stupněm vzácnosti, vylepšujete si košaté stromy schopností a upravujete složení vašich speciálních úderů. K tomu mám výtku především právě u oné přehršle získané výbavy, která vám rychle zahltí inventář a jelikož je prakticky bezedný, tak se o něj nebudete ve výsledku moc starat. Naštěstí lze zapnout automatické prodávání. Dále mne trochu rozptyloval fakt, že si sice můžete ve vaší základně nastavit preferovaný vzhled nezávisle na tom, co na sobě skutečně máte, ale pokud to neuděláte, bude váš hrdina vypadat často poměrně směšně. Například když se vám sejdou kožené polobotky, samurajská zbroj a k tomu cylindr.

Ještě než se dostanu k tomu, co mi na hře opravdu vadilo, zmíním jednak docela povedené vybírání si příběhové linky mezi silami šógunátu a rebely, což má reálný dopad nejen na podobu misí i směřování příběhu. Stejně tak můžete i směřovat konverzace, včetně třeba lhaní, přesvědčování nebo zastrašování. Příběh se z kraje hry zdál být docela stručný a nevýrazný, ale postupem času se můžete „zakecat“ i docela na dlouho, volit různé typy přístupu k jednotlivým herním postavám, což zároveň ovlivňuje vaši reputaci i každé z nich.

Docela jsem si zvykl i na otevřený svět, ve kterém sice je co dělat, ovšem tak nějak po stylu her od Ubisoftu. Musíte tak vyčistit nepřátelskou základnu, posbírat body zájmu pro odemčení rychlého cestování, plnit vedlejší mise (pevně dané i náhodná setkání) a také nahánět kočky, se kterými se následně můžete mazlit. Všechno máte na mapě hezky vyznačené symboly. A že jich není málo. Souběžně s tím si i zlepšujete reputaci s danou frakcí v této části mapy, což vám přináší možnost si nakoupit speciální předměty. Jsem si vědom toho, že někoho takové herní styly moc nebaví, mne však toto čištění ikonek na mapě příliš neuráží.

Vedle rychlého cestování po mapě můžete zapískat na koně a také i plachtit vzduchem pomocí kluzáku, který dostanete v úvodu hry. Přiznám se, že jsem čekal trochu větší roli kluzáku, jelikož občas jsem zapomínal na to, že ho vůbec mám. Někdy je hezké se z vyvýšeného bodu proletět, ale vlastně to není nijak kriticky důležitý prvek. Asi jako wingsuit ve druhém Spider-Manovi: je fajn, že tu je, ale není nezbytný.

V průběhu recenze (a z titulku) jste však nejspíš už mohli vypozorovat, co Rise of the Ronin chybí. Je to především ona identita, jelikož hra na mne zkrátka působí jako slepenec mnoha různých titulů. Otevřený svět se hraje trochu jako Assassin’s Creed, souboje jsou takový mix Ghost of Tsushima a Sekiro, příběh se trochu překrývá s Like a Dragon: Ishin a celé to zkrátka je takový mix toho, co jinde funguje lépe, bez výraznější vlastní identity.

Co mne na hře už vyloženě nebavilo, jsou například šíleně repetitivní náhodná setkání, která jsem rychle ztratil chuť plnit. Když už mne asi popáté požádal člověk na ulici, že mu musím pomoci a běžet za ním, tak už jsem rovnou věděl, že mě čeká buď přepadení a nebo výpomoc s bojem proti tuhému nepříteli. A porazit studenta na žádost jeho mistra jsem musel také udělat tolikrát, že mě pak už přešla chuť. Variabilita pevně daných vedlejších misí je sice o něco lepší, ovšem pořád to povětšinou spočívá ve stylu „přines toto, zabij tamtoho, doběhni támhle“.

Mezi prvky hry, u kterých jsem kroutil hlavou, je především umělá inteligence v případě, že chcete být tichý zabiják. Je na jednu stranu super, že se můžete plížit, skrývat ve vysokém porostu a likvidovat jednoho nepřítele po druhém bodnutím do zad, ale když vám u toho vaši spolubojovníci pobíhají chaoticky okolo a ani tak si jich nepřátelé nevšimnou, trochu to kazí dojem. Občas i mne nepřátelé nepochopitelně ignorovali, a to v momentech, kdy jsem o pár metrů vedle hlasitě mlátil do jejich nebohého kolegy. To by mi snad ani ve hrách od Ubisoftu neprošlo.

Drobnou výtku mám i k dabingu. Je sice fajn, že vám dá hra na výběr mezi anglickým a japonským, ovšem v tom „domácím“, japonském je trochu zvláštní, že perfektní japonštinou bez přízvuku mluví i všichni Britové, Američani, Francouzi a další národy. Jen během boje sem tam někdo něco zvolá ve svém rodném jazyce, ale jakmile se mluví víc, všichni jsou rodilí mluvčí. U hry, která se nebere moc vážně, bych to asi ještě pochopil, ale v případě, že má hra seriózní příběh vycházející ze skutečných událostí, bych očekával, že v tomto ohledu nebudou autoři onu realističnost takto flákat. Nebo jsem možná jen moc rozmazlený aktuálním seriálovým hitem Shogun, těžko říci.

Co však bezesporu sráží hodnotu hry, je její vizuální stránka. Během uveřejnění prvních dojmů jsem slýchal názory, že „to není tak hrozné“ a umím připustit i jistou subjektivní zaujatost, ale vedle hry, jako je Ghost of Tsushima (původně vydané na PS4), vypadá grafika Rise of the Ronin o dost slabší. Ačkoliv hra má nesporně i hezká panoramata, zajímavé městské lokace i pěkné západy slunce, povětšinou jsem měl pocit, že hraju remaster hry někde na pomezí éry PS3 a PS4. Zde už dál nechám galerii u článku asi mluvit za sebe, názor si klidně udělejte vlastní.

Tomu všemu pak ještě dodává extra hořký pocit fakt, že hra v režimu výkonu zdaleka ne vždy drží 60 FPS a pocitově mnohdy působila méně plynule. V městech vám docela často doskakují textury domů a hra se mi i párkrát docela nehezky škubla. Byly to sice spíše výjimky, ovšem i tak to ve mně nevzbudilo vůbec žádnou chuť hrát v režimu kvality obrazu či ray-tracingu, což je zde také možné. Třeba to však ještě vylepší nějaký patch.

Rise of the Ronin každopádně má své kvality. Pokud máte rádi otevřené světy a rádi kosíte nepřátele efektivními komby, pomáháte si správně načasovanými krytími ran a do toho všeho si ještě opečováváte hrdinu, není hra úplnou ztrátou času. Pod kůži se mi po pár hodinách soubojový systém docela zaryl a těšila mě nejenom volnost, s jakou se k soubojům přistupuje (potichu, hlasitě, na dálku, různými zbraněmi na blízko...), ale také otevřený svět, ve kterém vždy je co dělat, dokud na vás tedy nedolehne monotónnost těchto činností.

Jenže pořád se hlásí o slovo také fakt, že takto by titul určený výhradně pro PlayStation 5 prostě vypadat neměl, a když už, tak by měl alespoň držet stabilních 60 FPS (nebo i klidně víc). A když se k tomu přidá fakt, že spoustu herních mechanik už jsem viděl jinde v lepší formě, že příběh není žádný velký trhák a má jen sem tam nějaký zajímavý moment, že je zde spousta divných až zmatených designových prvků a že se prostě Team Ninja v tomto typu hry nenašel, tak naděje na březnový hit asi shrábne nějaký jiný titul.