RECENZE: Mirage je parádní vzpomínkou na původní Assassin’s Creed

Nové díly série Assassin’s Creed se postupem času začaly vzdalovat své původní myšlence. Po letech však Ubisoftu došlo, že bychom konečně rádi zase viděli hru bližší starým známým konceptům a tak je tu díl s podtitulem Mirage, který potěší každého fanouška kořenů této série.

Hra Assassin’s Creed z roku 2007 položila stavební kámen toho, co si hráči v následujících letech velice oblíbili. Formulka zabijáka plížícího se ve stínech sice nebyla bůhvíjak originální, ovšem podepřená otevřeným historickým světem s prvky sci-fi, propracovaným příběhem a volností přístupu k misím už bylo něco, co zafungovalo. Platí to i o celé řadě dalších titulů, které přišly posléze, především o zcela nezapomenutelném druhém díle, který plynule pokračoval v celou trilogii.

Jak však plynul čas, střídaly se hlavně různé historické etapy, nicméně jádro hry bylo pořád stejné. Ubisoft navíc hry začal pumpovat v rychlém sledu, což se rovněž odráželo na kvalitě. Nakonec jsme se v roce 2017 dočkali přerodu, kdy Ubisoft upustil od ročního cyklu vydávání novinek a hlavně původní koncept přepracoval tak, aby sklouzl ještě hlouběji do RPG žánru. Sice to sérii ozvláštnilo, nicméně přišla trochu o svého původního ducha. To a také fakt, že hry se z realistických ztvárnění historických etap čím dál častěji pouštěly i do průzkumu mytologií a tedy i blíže fantasy žánru.

Upřímně jsem měl při hraní dosud posledního vydaného dílu Valhalla (přečíst si můžete i mou recenzi) hodně protikladné názory. Na jednu stranu to byla povedená a zábavná hra, která nabídla krásný a ohromný otevřený svět a spoustu možností, jak jej prozkoumat, ale zároveň to prostě už nebyl ten starý dobrý Assassin’s Creed. I když se autoři snažili udělat i pár menších krůčku ke kořenům, stejně jsem místo plížení častěji do základny nepřátel vbíhal hlavní branou se sekyrou v každé ruce. Hra tehdy ode mne dostala ještě o trochu vyšší hodnocení než uděluji teď Mirage, ovšem především proto, že už se na ní bylo třeba dívat jako na trochu jiný žánr.

Plížením vpřed

Mirage přišel jako na zavolanou. Zrovna, když už se herní komunita okolo této série začala přesvědčovat o tom, že je pravý čas se vrátit ke kořenům třeba v podobě remaku prvního dílu, dorazil Mirage, který v mnoha ohledech dělá právě to. Ujímáte se role nefalšovaného asasína s kápí, skrytou čepelí, useknutým prstem a vracíte se zpět na Blízký východ. Časově se sice nacházíme několik století před událostmi prvního dílu a dění se přesouvá do Bagdádu, ovšem to jsou v podstatě ty největší rozdíly.

Pokud jste již hráli Valhallu, poznáte i hlavního hrdinu Basima, který má poměrně velkou roli právě v předchozím dílu. Ono to dává smysl, když Mirage mělo být původně DLC do Valhally, jenže pak si to autoři rozmysleli a je z toho plnohodnotný díl. Právě kvůli tomu je podobností ještě mnohem víc, včetně i zcela očividných přejímání některých animací, prvků menu, vizuálních podkladů a nebo zvuků. Vlastně se dá i říci, že to pořád od DLC (resp. hodně tučného datadisku jako třeba ty co dělá CD Projekt) do Valhally nemá až zas tak daleko.

Příběh hry už dávno nastínily trailery, točí se právě okolo Basima a jeho cestě k řádu asasínů (zde stále jako „Hidden Ones“). Technicky vzato je to vlastně prequel k Valhalle. Příběh hry je hodně šitý na míru likvidování jednotlivých výše či níže postavených členů organizace, která tahá za nitky celé společnosti (The Order). Někdy je ona příběhová omáčka u dané příběhové linky vedoucí k likvidaci daného padoucha napsaná lépe, jindy jsem však prostě ani moc nevnímal a soustředil se hlavně na misi samotnou. Příběh zkrátka není špatný, ale ani nic, co by nějak výrazně otočilo tuto herní sérii naruby.

Nová je tedy jednak mapa (Bagdád a okolí) a také lehké zeštíhlení RPG prvků a hlavně odklon od řežby s těžkými zbraněmi zpět zase hezky k tomu, co nás bavilo kdysi: plížení ve stínech, schovávání těl, tiché zabíjení s pomocí překvapení a úprk zpět do skrýše. Basim totiž není zdaleka takový drsňák jako Eivor z Valhally a ačkoliv i s ním můžete zvolit styl přímé konfrontace (v jedné ruce meč, v druhé dýka), musíte být připraveni na to, že s vámi nepřátelé, často v početní převaze, nebudou mít slitování.

Místo toho vás hra pobízí k tomu, abyste si s pomocí orla Enkidua nejprve obhlédli lokalitu, našli slabiny v opevnění či speciální úkoly, které vám pomohou dostat se dovnitř. Strážím se můžete schovat v davu lidí, sednout si nenápadně na lavičku či se zkrátka plížit vysokým porostem. A až najdete správnou pozici a situaci, ze které na váš cíl udeřit, nejlepší je i jednat.

Sám jsem v Mirage v drtivé většině následoval tento typický styl plížení a schovávání, i když se zároveň stávalo, že sem tam jsem cíl likvidoval s mečem v ruce. Pokud to tak jde, tak vás za to hra samozřejmě nepenalizuje, jen prostě vždy víte, že by to s trochou důvtipu šlo i jednodušeji.

Zas ty zaseknuté dveře

V otevřeném světě se budete pohybovat jak po samotném Bagdádu, tak po přilehlých pouštích a menších osadách. Jsem opravdu rád, že tentokrát není herní svět tak masivní, jako byl třeba v Odyssey nebo Valhalle. Ano, rychlé cestování se i tak bude velice často hodit, ale zároveň nebudete zdaleka tak ochromeni škálou virtuálního světa.

V ulicích Bagdádu budete vedle hlavních misí nalézat také „příběhy“, což jsou speciální vedlejší mise, někdy i s docela důležitou symbolikou. Můžete je doplnit o běžnější vedlejší kontrakty nabrané v základnách asasínů, které mohou spočívat jak v dalších likvidacích cílů, doprovodu, vyšetřování záhad a podobně. Po světě jsou i rozprostřeny různé poklady, předměty do sbírky a samozřejmě materiály nutné na zlepšování výbavy.

Autoři trochu zmírnili frekvenci, s jakou na vás sypou nové vybavení a hra se spíše soustředí na zlepšování toho, co máte k dispozici. Postupem času si vedle házecích nožů budete také odemykat další klasiky jako foukačku s uspávacími šipkami, kouřové bomby a další. A to všechno ještě můžete za suroviny dále zlepšovat. Přes hábit či brnění si můžete navíc i natáhnout kostým, takže jde upravovat vzhled hrdiny bez toho, aniž byste střídali jeho praktickou výbavu.

Ve světě jsou dále rozesety pro sérii typické synchronizační body, kam musíte vylézt a odkrýt si kousek mapy, no však to známe už dlouho. Samozřejmě následované skokem do hromady sena. Autoři letos navíc změnili kapsářství na minihru (je třeba zmáčknout tlačítko pouze v pravou chvíli), což je vlastně docela vítaná změna. Sám jsem byl až překvapený, že jsem kapsy nebohých Bagdáďanů probíral docela často. Z nich totiž taháte nejenom drahé předměty, ale také i speciální tokeny (odznáčky), které pak můžete směnit u kupců například za slevu nebo u pouličního kazatele za snížení úrovně hledanosti strážemi, pokud vás nachytají někde, kde nemáte co dělat.

Co mě ovšem celkem zklamalo je řešení hádanek ve hře, které recyklují prvky z Valhally. Opět autoři docela přehnaně využívají puzzlu „otevři zablokované dveře“, což většinou spočívá v nalezení tajného vchodu, nebo alespoň mezírky ve zdi/okně pro prohození vrhacího nože. To už jsem viděl stokrát ve Valhalle a tady je to zas. Dále je tu i okoukané posouvání beden, nástrahy s hady a podobně, což už mě moc nebavilo už v dobách Origins. Fantazie tady docela chybí.

Naopak hezký prvek je sbírání bodů zájmu, které vám po nalezení vždy řeknou něco o tehdejší době, zvycích, fungování společnosti, místech a podobně. Předchozí hry už se pyšnily dokonce celým výukovým režimem, zde je to už přímo zabudováno do hlavní hry a působí to hezky nenuceně: můžete se něco přiučit a nebo nemusíte.

Na PlayStationu levou zadní

Assassin’s Creed Mirage je bohužel stále „last gen“ hrou, je dostupný tedy i pro Xbox One a PlayStation 4, naštěstí má však i moderní verze, které rozhodně působí graficky vyspěle. Až mě samotného překvapilo, jak jsou virtuální města hezky detailní, jak Ubisoft pořád umí nádherné panoramata s realistickými mraky na nebi, západy a východy slunce a hry se světlem a stíny. Určitě se tak nemusíte bát, že by hry vypadala ošklivě, naopak je minimálně stejně pěkná jako Valhalla a za mě i o něco detailnější.

Nostalgický barevný filtr

Další hezký odkaz na původní hru z roku 2007 se schovává v nastavení grafiky. Zde je „nostalgický vizuální filtr“, který barvy hry posune do studena, přesně jako vypadala právě jednička. Tu si tak můžete připomenout i v tomto ohledu.

Hru jsem zkoušel na PlayStationu 5, kde je na výběr mezi klasickými dvěma režimy výkonu, jeden s vyšším rozlišením a 30 snímky za sekundu, druhý s nižší vizuální kvalitou a plynulými 60 FPS. Hrál jsem na režim s 60 FPS a nějaké vizuální kompromisy příliš znát nejdou. Sem tam v dálce nějaká textura doskočila později, než by bylo zdrávo, ale to je asi tak všechno.

Co se bugů a pádů týče tak se dá říci, že by Ubisoft rozhodně optimalizaci neodbyl a žádné výrazné chyby jsem tedy ani nezaznamenal. Tedy alespoň na PS5, PC verzi jsme neměli k dispozici. Jednou se mi ovšem stalo, že po jedné z bojových animací tichého zabití se mi Basim propadl pod texturu mola, kde se chvíli topil, než ho hra poslala ještě do úplného „pekla“ pod celý herní svět a na moment byla vidět hezky celá jeho struktura zespodu. Nemůžu říci, že by to ovšem v nějakém dílu Assassin’s Creed bylo poprvé.

Fotorežim prostě nesmí chybět...

Kompaktní a příjemný zážitek

Assassin’s Creed Mirage už naštěstí není další stohodinový titul, jako to bylo u zvyku v předchozích dílech, hru hravě zvládnete dohrát i za méně než 20 a to ani není potřeba jen slepě následovat hlavní dějovou linku, ale i plnit nějaké ty vedlejší mise nebo se prostě jen kochat v zabudovaném fotorežimu. Dovedu si samozřejmě představit i situace, kdy někdo pohodlně stráví v Mirage i vyšší desítky hodin.

Na mne každopádně Mirage zapůsobilo jako vítané zvolnění tempa a opravdový návrat ke kořenům série (ne jen pár kroků tímto směrem, jako ve Valhalle), které už Assassin’s Creed opravdu potřeboval. Pořád si stojím za tím, že mi Basim nepřirostl k srdci tak jako jiní hrdinové, že někdy je příběh trochu víc tuctový a že řešení některých herních hádanek už mě jen otravuje, ale celkově jsem se pořád bavil. Musím uznat, že se tato sázka na jistotu zkrátka Ubisoftu povedla. Rozhodně by se měl této původní myšlenky držet dál i do budoucna a neuhýbat zase k přehnaně akčním eposům s fantasy prvky. Toto je prostě lepší.