LocoRoco 2 – gumová kulička opět zachraňuje svět

Jasně, největším zachráncem lidstva je pochopitelně Rambo, ale malé žvatlající kuličky toho taky zvládnou docela dost.

LocoRoco 2

První LocoRoco bylo svým způsobem dost zvláštním úkazem. V době, kdy se stále zmiňovala v prvé řadě technologická vyspělost hadheldu PSP, přišla z interních studií Sony hra, které to bylo úplně jedno. Přesto budila zejména svou stylovostí a hratelným konceptem dost zájmu, a tak není divu, že se koncem minulého roku objevilo pokračování.

To je ovšem v jádru úplně stejné jako první díl, a tak je potřeba si hned v úvodu odpovědět na otázku, zda má nákup pokračování smysl. Pro většinu hráčů ale překvapivě má, protože buď patří do skupiny, která si původní hru oblíbila, nebo k těm, kteří první díl v ruce neměli – a zahrát si LocoRoco, to by se dalo s trochou snahy označit jako součást základního vzdělání každého hráče.

Pokud se rozhodnete získat ve hře úplně všechno, pak se vám to jen tak nepodaří.

Přesto je ale potřeba mít na paměti, že oproti prvnímu dílu sice leccos přibylo, ale v základu se nezměnilo zhola nic. Opět tedy provádíte úrovněmi želé kuličku a to tak, že postranními tlačítky nakláníte scénu, v níž se aktuálně nacházíte, a tak určujete směr, kam se kulička bude pohybovat. Sbíráním kytek pak vaše LocoRoco postupně nabývá na velikosti.

Vedle toho máte k dispozici ještě skok (stisknutí obou postranních tlačítek najednou), díky němuž se můžete dostat na vyvýšená místa nebo přes nebezpečné překážky či propasti. Dále je pak k ovládání potřeba již jen jedno z hlavních tlačítek, jímž dáte své kuličce pokyn, aby se rozpadla na „prvočástice“, tedy jednotlivé malé kuličky, jejichž počet je dán tím, kolik kytek cestou dokážete sníst, kdy platí, že jedna kytka se rovná jedné kuličce navíc.

S tím se pojí i jedna podivnost v samotné hratelnosti. V každé úrovní se nachází dvacítka květin, mnohdy velmi umně schovaných či umístěných na hodně nepřístupných místech, a v ideálním případě byste tak pochopitelně měli sebrat všechny. K úspěšnému dokončení levelu ale stačí, když na konec dojdete s jedinou kuličkou – počet kuliček tak zároveň reprezentuje i něco na způsob životů, a když je tedy ztratíte všechny, je konec a musíte daný level zkusit znova.

Ve výsledku se ale květiny tváří mnohem více jako „sběratelský předmět“, a tak dokáže naštvat, když o nějakou tu kuličku přijdete, zejména pokud se to stane kousek před koncem levelu, což je zároveň zdrojem asi největší frustrace ve hře. Na druhou stranu je ale všechno ostatní už opět v naprosté pohodě, takže pokud nebudete chtít mít za každou cenu sebráno úplně všechno z celé hry, tak pro vás bude druhé LocoRoco představovat v prvé řadě pohodový a příjemný herní zážitek.

Ovšem pokud se rozhodnete získat ve hře úplně všechno, pak se připravte, že se vám to jen tak nepodaří. V každém levelu je navíc spousta dalších předmětů, které vám třeba jen vylepší skóre nebo se přiřadí do vaší kolekce. Vedle kutálení tak budete i zachraňovat Mui Mui, což jsou obyvatelé zdejší planety, kteří jsou terorizováni jednak podobnými, ale zlými postavičkami Bui Bui a jednak temnými Mojo. Inu, jiný kraj, jiný mrav, a tím pádem taky jiná jména.

Asi nejlepší z miniher je standardní scrollovací střílečka.

Posledním hlavním sběratelským předmětem pak jsou speciální symboly, jejichž sebráním získáte nějakou věc do kolekce, ať už tedy jde o samolepku nebo předmět využitelný při zdokonalování domku Mui Mui. Opět ale platí, že všeho jsou spousty a než to získáte všechno, tak u hry pár desítek hodin strávíte.

Zvelebování domku Mui Mui pak nepředstavuje ani tak minihru, jako spíše postranní kratochvíli, která vás navíc motivuje k opakovanému, respektive lepšímu hraní. Musíte totiž získat co nejvíce všemožných materiálů, abyste dokázali domek vybudovat kompletně, což se ovšem hned napoprvé povede asi spíše jen ukrutnou náhodou.

Podobně jsou na tom i samolepky. Ve hře se nachází celá řada karet, které ze všeho nejvíce připomínají nevybarvené omalovánky. Úkolem je samozřejmě získat všechny tyto karty a následně je všechny i „vybarvit“ správnými samolepkami, k čemuž tedy přirozeně musíte získat i všechny samolepky, kterých je tedy opravdu hodně.

Další vedlejší aktivity se pak již dají bez váhání označit jako minihry a přestože tedy asi nenadchnou každého, slušná dávka nápadu i zábavy se jim upřít nedá, nehledě na to, že i v nich se dají získat zajímavé odměny. Tou nejklasičtější minihrou je klasické mlácení „krtků“ vylézajících z děr, které se ovládá hlavními tlačítky a směrovým křížem. Vše je omezeno časem, který je potřeba kumulovat rychlým mlácením, a tak to v pozdějších fázích může být docela i značná rychlovka.

Zajímavé je i sázení na Loca. Na začátku si vyberete svého favorita a pak již jen sledujete, které Loco proskáče tratí první. Podle tvaru, barvy a pozice na startu se dá vcelku dobře vsadit tak, abyste neskončili poslední, akorát je tedy škoda, že po sérii úspěšných výsledků si hra vždy vybere nějakou dobu, kdy vás vyhrát nenechá a nenechá.

Hlavní hrdina: planeta

A o čem vlastně LocoRoco je? Na jedné vzdálené planetě si žijí roztomilí tvorečkové v klidu, míru a souladu s přírodou a své dny tráví zábavou a zpěvem. Jednou ale přiletí z vesmíru invaze černých Mojo, kteří si chtějí planetu podrobit. Obyvatelé pochopitelně netuší, jak s nimi bojovat, a tak se do toho vkládá samotná planeta, která se naklání a vyhazuje LocoRoca do vzduchu tak, aby Moja zničila. Ve skutečnosti tak nejsou hlavními hrdiny roztomilé malé kuličky, ale planeta. Což je tedy taky roztomilá kulička, ale rozhodně ne zrovna malá.

Asi nejlepší z miniher pak je standardní scrollovací střílečka, kdy v roli Mui Mui pilotujete letadýlko a střílíte po protivnících. Na spodní straně s sebou taháte i LocoRoco, které slouží coby indikátor života, takže opět mezi palbou sbíráte i květiny a vedle toho i spoustu zdejšího „ovoce“ - zkrátka opravdu povedená věc na klasický motiv.

Technické zpracování se od prvního dílu nijak nezměnilo, a tak zde koukáme většinou na vcelku jednoduché tvary a velké plochy vyvedené v pastelových barvách, což sice výkon PSP asi zrovna neždímá, ale rozhodně je to maximálně stylové. Hudba je pochopitelně rovněž na „stejné brdo“ jako v první hře, hodnocení čehož značně závisí na subjektivních preferencích. Ze zkušenosti ale doporučujeme nehrát příliš dlouho v kuse, protože po nějaké době dokáže právě rozjásaná hudba s roztomilými zvuky lézt pěkně na nervy.

Ve výsledku tak LocoRoco 2 představuje opět výbornou zábavu, která je objektivně vzato ještě o kus dál než v prvním dílu a zároveň v případě zájmu vydrží opravdu na dlouho a to i přes jisté menší výše zmíněné výtky. Na druhou stranu tu ale není okouzlení a údiv tak intenzivní, protože jsme zkrátka již před lety viděli první díl.