RECENZE: Life is Strange 2 jen klouže po povrchu závažných témat

Po více než roce od vydání první epizody se konečně uzavřel příběh druhé sezony interaktivního seriálu Life is Strange 2. Dosáhnout geniality prvního dílu se tvůrcům nepodařilo a i když je potřeba ocenit, že se pouští do složitých společenských témat, výsledek moc přesvědčivě nepůsobí.

Francouzské studio Dontnod se snaží videohry posunout dál. Nikoli technickou kvalitou (ta je naopak u jejich her mizerná), ani originální hratelností (která v podstatě neexistuje), ale tím, že se pouští do závažných témat. Na rozdíl od dnešního mainstreamu se nesnaží jen prodávat výplň času pro „vousatá mimina“, ale také něco sdělit. 

Byť jsou obě sezony Life is Strange v podstatě o dětech, působí dospěleji než většina her s ratingem 18+. Tentokrát mám však pocit, že to Dontnod s přesahem trochu přehnali a Life is Strange 2 slouží více jako vyjádření politického postoje než svébytné umělecké dílo.

Na rozdíl od minulé série tu hudba nehraje výraznější roli, což je obrovská škoda.

Hra vypráví příběh bratrů Diazových, kteří utíkají napříč Spojenými státy před policií. Ta je nespravedlivě viní ze smrti policisty. Než aby se tito mladí latinoameričané pouštěli do vysvětlování tragické události, ke které došlo vinou nadpřirozeného úkazu, rozhodnou se utéct do Mexika. Příběh se odehrává v politicky divokém období kolem nástupu Donalda Trumpa do kanceláře prezidenta Spojených států a jedním z jeho hlavních témat je problematika imigrace.

Ožehavé téma je však zpracováno banálně a k věci nejen neříká nic nového, ale ani zajímavého. Autoři si sice dali pozor, aby nešlo jen o prvoplánovitou „sluníčkářskou“ agitku a vše podávají docela uvěřitelně, problémem však je, že výsledek prostě není dost dobrý. Zatímco první sezona vyloženě excelovala v prokreslení hlavních i vedlejších postav, ty místní jsou ryze šablonovité. Rasistický buran, drogový dealer, náboženský fanatik či třeba dredatá písničkářka sice nejsou nejobvyklejší videoherní charaktery, ale sotva se objeví na scéně, máte jasno v tom, co se asi bude dít dál. A ono se to samozřejmě také stane.

Problém je způsoben samotnou formou hry, která je rozdělena do pěti samostatných kapitol. Zatímco celá první sezona se odehrávala v jednom malém městečku a autoři měli dost času a prostoru všechny postavy pořádně prokreslit, druhá sezona je v podstatě road movie. Každý díl má víceméně uzavřený příběh a kromě hlavních hrdinů v nich nikdo není ve více než dvou dílech. 

Po většinu času se budete pohybovat po malých lokacích a hledat aktivní předměty.

Veliký problém představovaly i obrovské proluky mezi jednotlivými díly, vracet se po čtyřech měsících k rozjetému příběhu bylo vždy hodně složité. To už vás teď trápit nemusí, na druhou stranu hrát všechny epizody najednou také není nejšťastnější. Uvědomíte si totiž, že skoro všechny probíhají podle stejného vzorce – dramatický začátek střídají dlouhé chvíle všeobecné pohody, rychle eskalující závěr pak vrátí naše hrdiny zpátky na cestu a jede se od znova.

Příběh Life is Strange 2 skýtá několik vskutku výborných pasáží (mimochodem asi nejcitlivěji zpracovanou sexuální scénu, jakou jsem ve hře kdy viděl), jako celek však moc nefunguje. A to je škoda, protože kromě příběhu toho hra moc neukrývá. 

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Žádné hádanky tu nejsou, jediné, co může hráč dělat, je chodit po malých lokacích a zkoumat na co se dá kliknout. Jenže motivací, proč rovnou nejít nejkratší cestou k cíli, jsou jenom achievementy a to je trochu málo. Přiznám se, že ke konci mě nesmyslně rozvětvené popisky každého kamene u cesty spíše nudily.

Zklamání přinesl i soundtrack hry, výběr písní a jejich přiřazení ke klíčovým scénám nefunguje. V poslední epizodě snad nebyla ani jedna licencovaná skladba.

Celá recenze se nese v negativním duchu, je to však způsobeno tím, že po geniálním Life is Strange byla očekávání na té nejvyšší úrovni. Navázat na tak dokonalou hru je v podstatě nemožné a autoři hry se s tím poprali víceméně se ctí. Podobných titulů, které nějak reflektují okolní svět, je až děsivě málo, a tak díkybohu za každý takový. Hlavním důvodem zklamání je forma hry, která nedává příliš prostoru na to zpracovat zvolenou látku odpovídajícím způsobem.