RECENZE: Life is Strange 2 ničím nepřekvapí, ale stejně vás dojme k slzám

Pokračování fantastického seriálu Life is Strange přináší nové hrdiny i témata, přesto je to srovnatelný zážitek. První epizoda není bez chyb a občas je nutné přivírat nad některými nedodělky oči, ale ve výsledku je to přesně to, co jsme od Dontnod chtěli.

První Life is Strange (naše recenze) přinesl jedny z nejlépe napsaných postav v historii videoher. Chemie mezi Max a Chloe byla natolik dobře podaná, že v dech beroucím závěru uronili slzu i ti největší cynikové. 

Hlavní hrdinové Sean a Daniel. Škoda, že si tvůrci nemohou dovolit technické zpracování, jaké měl například Detroit.

Postavit druhý díl na úplně jiných hrdinech prakticky bez návaznosti na první díl proto může vypadat jako bláznivé rozhodnutí, ve skutečnosti je však to jediné možné. Jak ukázal zbytečný přídavek Before the Storm (naše recenze), příběh Max a Chloe je uzavřen a přidávat k němu cokoli navíc je zbytečné.

Začátek nové série představuje bratry Diazovi. Hlavním hrdinou je šestnáctiletý Sean, v podstatě klasický americký teenager, jehož největším problémem je, kde vzít alkohol na večerní party. Jenže všeobecná idyla je přerušena ve chvíli, kdy jeho mladšího bratra Daniela napadne starší chlapec ze sousedství. Banální konflikt zbytečně vyeskaluje kolemjedoucí policista, když po krátké hádce zastřelí chlapcům před očima tátu. 

Daniela stresující situace přivede do zvláštního transu a následně celé okolí zničí nekontrolovatelným výbuchem „psychické síly.“ Bratři se proto musejí vydat na útek před policií. Bez zásob, bez přátel, odkázáni jen sami na sebe.

Bratři jsou v podstatě bezdomovci, navíc latinskoamerického původu. Nedá se tedy říct, že by měli všude dveře otevřené.

Zápletka ze začátku působí jak vykradená z nějaké knihy od Stephena Kinga, ale nadpřirozené schopnosti zde naštěstí slouží spíše jen jako vedlejší kolej příběhu. 

Tím hlavním je vztah mezi dvěma hlavními představiteli, scénář je opět nejsilnější v civilních pasážích, do kterých se můžeme snadno vcítit. Přestože jsou hry Life is Strange o teenagerech, jsou dospělejší než drtivá většina současné produkce.

Jak už je z jejich jména patrné, jsou Diazovi latinskoamerického původu a jejich situace je tak v mnoha ohledech ještě o něco složitější, než se může na první pohled zdát. Nejde ani tak o otevřené projevy rasismu, na které jsou ostatně v USA velmi citliví, ale s předsudky a drobnými urážkami se chlapci musejí vypořádávat prakticky neustále. Life is Strange 2 se odehrává během vrcholící prezidentské kampaně, kdy se občané USA rozhodovali mezi Trumpem a Clintonovou a hra se proto nevyhýbá ani vážnějším společenským otázkám. 

Daniel se snaží svému bratrovi zavděčit a tak si před ním musíte dávat pozor na své chování.

Ne, nebojte se, nejde o žádnou jednostrannou politickou agitku, které je poslední dobou všude až příliš. Autoři neukazují obviňujícím prstem, dotýkají se však témat, která ve videohrách jen tak nenajdeme. 

Možnosti, kterými můžete částečně ovlivňovat tok příběhu, mají tentokrát okamžitý dopad. Postrašte svého brášku a on v noci nebude moci usnout. Ukradněte před ním něco v obchodě a on to příště zkusí také. Vztah mezi hrdiny se vyvíjí, i když předpokládám, že většina lidí bude chtít hrát podle scénáře „můj brácha má prima bráchu.“

Z herního hlediska se toho jinak příliš nezměnilo. Hádanky už v podstatě vymizely a hratelnost se smrskla jen na procházení se po rozsáhlých lokacích a hledání aktivních předmětů, které posunou děj zase o něco dále. Občas přijde zpestření v podobě minihry, jako třeba závody, který z bratrů rychleji nasbírá dříví na podpal, nebo hledání správného šroubováku podle vágního popisu. Ve výsledku však nic, co by extra zdržovalo příběh.

Herní lokace jsou větší a otevřenější než dříve.

Zásadní roli v Life is Strange vždy hrála hudba a není tomu jinak ani tentokrát. O instrumentální soundtrack se opět postaral Jonathan Morali z kapely Syd Matters a jeho kombinace kytarového brnkání s elektronickým podkresem dává hře další rozměr. Co se týče licencovaných písní, je to tentokrát zbytečná sázka na jistotu a Lisztomania od Phoenix či Banquet od Bloc Party už jsou dnes v podstatě klasické indie odrhovačky. Každopádně i tak díky za ně.

Výraznější změny se bohužel nedočkalo ani grafické zpracování, z čehož už mám o trochu menší radost. Grafika se mi nelíbí a je smutné, že tak emocionálně vypjatý příběh je vyprávěn pomocí strnulých výrazů virtuálních neherců. Ale budiž, člověk si nakonec zvykne.

Když si uvědomím, že jsme teprve v první pětině chystaného příběhu, musím uznat, že má vysoká očekávání byla naplněna. Nesmíte čekat, že dostanete znovu to samé, ale pokud jste dostatečně otevřeni novým zážitkům, nemůžete být zklamáni. Je toho spousta, co by si zasloužilo kritiku, obzvláště co se týče technické stránky, ale nemá smysl se šťourat v detailech. Life is Strange byl vždy především o emocích a ty se povedlo předat i tentokrát.