Final Fantasy Tactics A2: Grimoire of the Rift

Dobrých tahovek není nikdy dost, ať už překypují originalitou nebo jen těží z provařeného. Žel, toho těžení bývá víc.

Final Fantasy Tactics A2: Grimoire of the Rift

Národní hrdina Jan Hus kdysi plamenně kritizoval, že se musí platit i za svatby a pohřby, alespoň tedy ve Vávrově filmu. Může být rád, že se nedožil dnešních dnů. Nejenže láci poplatků za úřední úkony můžeme středověku závidět, ale na zvrácenou logiku světa se chystáme už od dětských her. Příkladem budiž nová tahovka z vesmíru Final Fantasy, kde nebohý hrdina platí i za to, že smí jít nakopat zadek padouchům, sužujícím ty, jimž rek platí. V reálné dospělosti pak hráči bankovní poplatek za vklad přijde úplně normální. Ale popořádku.

Boj je ultra-standardní.

Pod výjimečně komplikovaným názvem dnešní hry se skrývá pokračování úspěšné nejen-handheldové strategické série. Podstatnější ale je, že celá koncepce hry bohužel zcela odpovídá předchozí generaci kapesního hardwaru Nintenda. Horní displej většinou zobrazuje buď prakticky nepotřebná data, například nelogickým zvětšením děsivě pixelovaté členy klanu nebo statistiky sice použitelné, leč na horním displeji zjevně hlavně proto, „aby tam něco bylo“.

V horším případě vidíte nahoře jen ilustrativní knihu s párem psacích per a v tom úplně nejhorším ničím nepřikrášlenou tmu. Jen zcela výjimečně tak oba displeje předvedou své možnosti v plné kráse, například v animaci přes celou plochu. A to není vše. Jak si ještě povíme, stylus je v podstatě k ničemu, tudíž dohromady celek vypadá, jako by šlo o z nějakého důvodu zpožděnou hru na GBA.

Z uvedeného vyplývá, že kdo předchozí díl série hrál, nepotřebuje adaptaci prakticky žádnou. A současně lze dodat, že kdo ještě nikdy hru série FFT nezkusil, ale zato hrál nějakou tahovku na izometrickém čtverečkovém roštu, adaptuje se rychlostí blesku, co se jen chviličku cukal v mraku, než pod sebou zmerčil svého golfistu.

Máme tu tedy multirasový klan borců různých povolání a z nich stavíme bojovou jednotku pro konkrétní bitku. Povolání je víc než pět desítek a jsou provázány s druhem figury a vybavením, takže obecně může každý navlékat a provozovat jen to, co mu momentálně přísluší. Povolání však mohou postavy v průběhu hry měnit, a získávat tak nové schopnosti, které si myslíte, že pro ně potřebujete, a to dokonce tak, že příslušník jedné rasy může ovládnout povolání, typické pro rasu jinou.

Co se týče schopností, ty jsou trojího druhu, akční, reakční a pasivní, a ke svému ovládnutí vyžadují speciální schopnostní body, odlišné od běžných zkušenostních bodů, zvyšujících obecný level postavy. Schopnostní body se pak získávají za vybojování bitvy s předmětem, k němuž se váže určitá schopnost. Analogicky pak k využití nové schopnosti je třeba chopit se nového příslušného předmětu.

Do bitek se lze dostat tak, že zajdete do místní knajpy a tam od hospodského vyzvíte, kde si nezaměstnaný klan může do někoho praštit. Například se dozvíte o lupičích v lese a – řekli byste, že můžete jít rovnou na věc? Chyba lávky. Kdybyste náhodou chtěli rovnou vyrazit do lesa, po lupičích není ani stopy. Popravdě řečeno není stopy ani po lese, protože vně městečka se pohybujete jen po abstraktní mapě a místa na ní jsou zpočátku neaktivní. Musíte nejdřív akceptovat misi a ZAPLATIT za ni hospodskému – a ejhle: je tu les a jsou tu lupiči! Ne že by kilčo bylo moc, ale systém dvakrát logikou neoplývá.

Zákon nefunguje v logice „sankce za násilí“.

Dlužno dodat, že se neplatí za všechny mise gily (zdejší peníze). Například za tzv. Klanové Zkoušky platíte speciálními klanovými body. Ty získáváte válčením a lze je využít i třeba pro speciální dražby území, přičemž při vstupu na takto ovládnutý kus mapy pak získáváte odměny různého druhu, od předmětů po slevy. Leč zpátky do hospody: v různých městech je stejná hospoda a obchod se STEJNÝM hospodským a prodavačkou! Vzhledem k tomu, že jde o statické 2D obrázky, vkrádají se člověku myšlenky na jistou odfláknutost práce – o to překvapivější, že co do mechanismů je hra naopak až překomplikovaná.

Naproti tomu, jakmile jste na bojišti, zase se všechno vyžehlí, protože grafika je k nakousnutí. A to doslova: bojiště nezřídka až připomíná potraviny, od hranatých chlebíčků z lisované rýže, zvaných v Česku „polystyrén“, až po dort. Izometrickou placku nelze nijak pootočit, což při „zalidněnosti“ mikroprostoru trochu vadí, ale ne zásadně. Horší je to s ovládáním stylusem, protože postavy jsou malinké, políčka jakbysmet a třeba taková „tlačítka“, jimiž rozhodujete, kam bude po dokončení tahu váš bojovník natočený obličejem, mají plochu cirka půldruhého čtverečního milimetru.

Vyřeší se to prostě tak, že stylus zahodíte a budete hru ovládat naprosto pohodlně D-padem a tlačítky, pro něž byl titul evidentně vyvinut. Potěší drobné detaily – bojiště ve své řezovitosti krájí i třeba tekoucí potůčky, což opravdu stojí za pozornost. Když se bojuje za slunného dne, v pozadí navíc plují obláčky, takže zmíněný rýžový suchar vypadá jako Gulliverova Laputa, vznášející se na nebi. A na tom se vážně prima válčí.

Samotný boj je opět ultra-standardní, základem je útočit na protivníky mackovsky zezadu a na každého použít, co jeho jest. Až na bojišti si vybíráte borce do party, což je praktické, protože vidíte, kdo proti vám stojí. Pro start máte pevný a značně omezený počet placů, takže je při rozestavování mužstva prostor leda na to, dát silné dopředu a slabší dozadu. Následuje další ze specialit, známých z předchozího dílu: každé střetnutí je limitováno určitým zákonem.

Například je najednou zakázáno používat ohnivá kouzla. Když zákon porušíte, hned je vám to oznámeno a dopadnou na vás sankce, což ovšem neznamená, že fyzicky zákon porušovat nejde. Sankce spočívají například v tom, že nemůžete v bitvě oživovat padlé a po vítězství nedostanete bonusové předměty za zákonný boj. Vzhledem k tomu, jaká panuje tradiční RPG drahota, vidina bonusových dárků tlačí k nedobrovolné kázni.

Legrační ale je, že zákon nefunguje ve známé – a patřičně otravné – herní logice typu „sankce za násilí“. Násilí je přítomno v míře větší než malé, velmi barvitě a roztomile animováno a okořeněno odpovídajícími zvuky: figurky se tlučou po dutě znějících hlavách s náramným gustem. Zákony bitev jsou tedy zcela samoúčelné a jejich cílem je boj trochu zpestřit, což se sice do jisté míry daří, ale valného smyslu to nedává.

Navíc se to daří opravdu jen trošinku, protože bitvy tak jako tak vypadají jedna jako druhá a čím víc jste podobných her hráli, tím rychleji usnete. A co hůř: hra sice disponuje dvěma obtížnostmi, ale ty se liší hlavně tuhostí nepřátel, nikoli jejich inteligencí. Není nic vzácného, že uprostřed bitvy si to procesorem řízený slabý zloděj namíří mezi tři vaše nabušené bojovníky – krást gily. Co je platné, že je to celé tak hezky nakreslené, když je to takový nesmysl.

Na druhou stranu nepřátel je dost, i na Normal mají vysoké HP, když ne IQ, a i rutinně dobývané vítězství tak poskytuje slušné uspokojení a relax. Obzvlášť zkoumání nabyté kořisti se pocitově asi moc od reálu neliší – obchody totiž stojí za starou bačkoru, takže co si neukradnete nebo nevytáhnete z pokladniček, příhodně po bojištích roztroušených, to nemáte. Jistě, existují výjimky jako třeba Bazaar: když sami dodáte ukořistěný materiál, trochu tak vylepšíte chudou nabídku zboží, jež si však bez ohledu na vlastní přínos stejně musíte koupit za gily. Nicméně, jak napsal klasik Anatole France: „krádež a vražda jsou základem civilizace“.

Čekosurovenosuko – země našich předků

Final Fantasy Tactics A2: Grimoire of the Rift vyšel v zemi vycházejícího slunce jako Fainaru Fantaji Takutikusu Eitsu Fuketsu no Gurimoa. Tato roztomilost je výsledkem známé japonské politiky transliterace názvu, pod kterým se hra prodává na západě. Asi jako kdyby se český Polda prodával v cizině pod názvem Cop a u nás jako Kop. A vůbec nejroztomilejší je překlad japonského přídomku, jenž zní: Zaklínací kniha zapečetěné díry. Raději pokročme dále. Pátral jsem, co znamená A2 alias Eitsu, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost, takže předpokládám, že jde o vyjádření kompatibility titulu s FF Tactics Advance: hra se dost dobře nemůže jmenovat FF Tactics Advance 2 a být přitom na NDS. A v čem že spočívá ona kompatibilita? Kromě návaznosti od herního prostředí po hudbu můžete do druhého slotu NDS zasunout cartridge z FFTA, čímž získáte malý bonus v podobě klanové výsady „Libra“.

Celkem jsou k dispozici čtyři stovky opakovatelných bitev, takže si můžete nalevelovat mužstvo a zabít protivníků a času, co hrdlo, totiž oko, ráčí. Herní doba je ostatně jedním z největších kladů titulu a kdo se chce hraním „realizovat“ bez ohledu na nějaký příběh, našel svůj kapesní ráj. Kdo však preferuje, aby hra směřovala odněkud někam, bude nejspíš spokojen méně, protože „příběh“ je jen průhledně maskované lepidlo bitev.

Hlavní hrdina se jmenuje Luso Clemens - nevábně znějící „křestní“ jméno si můžete změnit na své vlastní, jímž pak budete v textech titulováni. Příjmení se změnit nedá. Jste malý klučík, který se těší na prázdniny, ale poslední den školního roku dostane coby trest za pozdní příchody za úkol uklidit školní knihovnu. Tam najde magickou knihu s množstvím prázdných listů a když se do ní neprozřetelně podepíše, je katapultován do jiné dimenze. Aby se mohl vrátit, musí se spojit s místním klanem Gully, je proměněn v poněkud přeslazeného bojovníčka se čtyřlístkem na rameni a už to frčí. Když příběhovou stránku shrnu, od strategických her se vrchol epiky nečeká a místy jsou příběhová lepidla opravdu žalostná, ale že by Grimoire of the Rift bojoval v této disciplíně o špičku žánru, se také říci nedá.

Hra nemá multiplayer v pravém slova smyslu, ale je možné vyměňovat si mezi cartridgemi předměty, a tak se dobrat něčeho vzácného, co vám chybí. Za zmínku rozhodně stojí i kvalitní a atmosférická hudba Hitoshiho Sakimota, využívající motivů předchozího opusu. Celkově je tedy hra veskrze příjemnou záležitostí, kterou po hrstce misí denně můžete žhavit opravdu hodně dlouho. Prakticky ničím ale nepřekvapí a jde především o dobře odvedenou řemeslnou práci, navíc technicky až příliš spjatou s předchozí generací handheldu. Koupě byste však rozhodně neměli litovat, ostatně mezi hrami do kapsy není strategická konkurence velká.