Culpa Innata - drsná detektivka pro dospělé

Vyšetřování brutální vraždy v dokonale promyšleném světě nedaleké budoucnosti.

Culpa Innata (PC)

Od prvních chvíle, co jsem se dozvěděl o připravované adventuře Culpa Innata, jsem věděl, že tohle bude něco výjimečného. Těžko říct proč – první screenshoty neoplývaly kvalitou a neznámý turecký tým Momentum AS rozhodně neoplývá zkušenostmi. A přesto jsem věřil – slibované nelinearitě, komplexnímu příběhu, více než třiceti hodinám hraní, neskromnému porovnávání se s legendární The Longest journey.

První dojmy ze hry jsou příšerné. Po nepříliš srozumitelném úvodu, kdy konečně dostanete svoji postavu pod kontrolu, Vám hra bez okolků napálí všechny své nedostatky přímo do obličeje. Jako první si uvědomíte odpornou 3D grafiku, kterou by se soudný člověk styděl vypustit do světa již před deseti lety, natož nyní. Uděláte zkusmo pár kroků a je tu další rána. Naprosto nevypočitatelné přepínání kamer, které prakticky znemožňuje nějaký plynulý pohyb mezi lokacemi. Jdete například dlouhou chodbou doleva a tu šup, přepne se kamera, a vy jdete najednou doprava. Jako shnilou třešničku na značně okoralém dortu ještě přihodíme fakt, že chybí titulky, pokud si postava povídá sama pro sebe (čili téměř pořád) a většina lidí v tomto bodě hru vypne a pravděpodobně i přestává číst tuto recenzi. Ale to je chyba.

"Culpa Innata je totiž tak trochu jiná hra, než jsme si poslední dobou zvykli."

Culpa Innata je totiž tak trochu jiná hra, než jsme si poslední dobou zvykli. Není to podbízivá děvka, která před Vámi rozhodí nohy po prvním dotyku a po deseti minutách již nemá čím překvapit. Ne, tuhle hru si musíte zasloužit, a věnovat jí spoustu času a trpělivosti, než vás k sobě pustí. Zato se vám ale poté odmění nezapomenutelným zážitkem.

Začněme tím nejdůležitějším – příběhem. Jsme v roce 2047 a svět již není takový, jak ho známe nyní. Zmizely války, nemoci a dokonce i globální oteplování. Vyspělé státy se spojily do takzvané Světové unie, jejíž občané žijí v klidu a míru. Nikdo nehladoví, kriminalita je vymícena, nulová nezaměstnanost… Ráj na zemi? Inu… jak se to vezme. Je to také svět, ve kterém se úspěch měří podle kvality genové výbavy a počtu cifer na výplatní pásce. Svět, ve kterém již přestaly fungovat tradiční rodiny a děti se po narození přesouvají do speciálních výchovných ústavů, kde je jim odmalička vštěpována sobeckost.

VIDEO

Ne všichni ale mají to štěstí, aby žili ve Světové unii. Rusko, Čína, Indie a ještě několik menších zemí tvoří tzv. Odpadlické státy. V nich se žije stále jako na konci 20. století a obyvatelé Unie jimi pohrdají. Snem každého obyvatele takových států je stát se členem Unie. Šanci dostanou všichni, uspět při složitých vstupních pohovorech se však povede jen několika vyvoleným.

Hlavní hrdinkou je mladá žena jménem Pheonix Wallis, která pracuje pro agenturu jménem GPSN, která v tomto světě nahrazuje policii a stará se o bezpečnost. Pheonix je zaměstnána na imigračním oddělení, kde dělá pohovory s uchazeči o občanství. Na začátku hry ale nečekaně dostane nesmírně důležitý úkol – vyšetřit vraždu podnikatele Vassily Bogdanova. Jedná se o první vraždu občana Unie po několika desítkách let a proto je její vyřešení nesmírně důležité.

"Práce s inventářem je omezena na minimum a těžiště hry je v rozhovorech."

Ač to tak na první pohled vypadá, není Culpa klasická point’n’click adventura. Práce s inventářem je omezena na minimum a těžiště hry je v rozhovorech. Autoři zvolili originální systém, který nemá obdoby. Již jsme si zvykli na to, že si volíme jednotlivá témata, kudy se bude dialog ubírat, ale ať vybereme jakoukoli odpověď, stejně nezbývá než se postupně vyptat na všechny dostupné otázky. Ne tak v Culpě. Phoenix, přestože vyšetřuje závažný případ, nemá právo zbytečně zdržovat dotazovanou osobu, takže má pouze omezený počet otázek, na které se může v jeden den zeptat. Je tedy jen na Vás, jestli si chcete povídat o počasí, nebo se snažit vytáhnout co nejvíce informací najednou. Každopádně se ale nemusíte bát, že se dostanete do slepé uličky, v rozhovoru lze pokračovat příští den a o ty nejdůležitější informace nepřijdete. Díky této vlastnosti je váš postup nelineární, a při dalším hraní, můžete dokonce potkat i některé jiné lidi než minule, a to je u adventury věc opravdu neobvyklá. Pokud například urazíte jednu osobu, nevadí, prostě se seberete a jedete na druhý konec města řešit něco jiného a zkusíte to znovu později.

Tento systém by ale asi nefungoval, pokud by nebyly dialogy napsané naprosto brilantním způsobem. Není jasně patrné, která otázka je dobrá a která špatná, a je tedy jen na vaší intuici, jakým způsobem dialog povedete. Na některé postavy je lepší jít oklikou, získat si jejich důvěru a ony Vám poté řeknou důležité informace samy od sebe. Na jiné však platí jen síla vašeho policejního odznaku a otázky kladené přesně podle protokolu.

Do hry se vůbec nepouštějte, pokud nemáte chuť číst spousty a spousty textu. Rozhovory tvoří odhadem 70 % hry a minimálně polovina jich není pro vývoj děje důležitá, bez nich by ale Culpa byla sotva poloviční. Dávají totiž všem postavám takovou hloubku, jakou jsem v počítačové hře snad ještě nikdy nezažil. Ze začátku mě šokovalo, když mě Pheonixina kamarádka Sandra pozvala večer do kavárny, a poté celou dobu mluvila jen o sobě. Tato setkání se ale následně stala pravidelná, téměř každý večer jsme se scházeli a Phoenix při nich vyprávěla o postupu svého vyšetřování, z obyčejného, lidského hlediska. Asi to zní banálně, ale je to opravdu fantastické, když si můžete postěžovat, že se k vám vaše šéfová chová povýšeně, nebo že se jedna svědkyně obléká jako coura – přestanete o všech zúčastněných uvažovat jako o shluku pixelů, ale jako o skutečných lidech.

Několikrát budete mít možnost rozhodnout se, zda se s někým vyspíte nebo ne, přičemž vaše rozhodnutí ovlivní následující vývoj hry.

Ještě jedna věc je pro hru charakteristická a to jsou otevřené debaty o sexu. Culpa je skutečně dospělou hrou. Nikoli ve smyslu, že by byla vulgární, to není, je to spíše tím, že k tomuto tématu přistupuje naprosto přirozeně. Sandra se vám neváhá svěřit, že má nového milence a že je v posteli opravdu dobrý. Dokonce budete mít několikrát možnost rozhodnout se, zda se s někým vyspíte nebo ne, přičemž vaše rozhodnutí ovlivní následující vývoj hry. Samotný sex však naštěstí vidět není, což je jedině dobře – při vizuálních kvalitách hry by to asi příliš dobře nepůsobilo. Každopádně je to snad poprvé, co k tomuto tématu někdo přistoupil zodpovědně, bez snahy lacině pobouřit, jako například zastydlí puberťáci v Rockstaru se svým ubohoučkým Hot Coffee modem.

A takovýchto zdánlivě obyčejných věcí je ve hře plno. Každý den má jen omezený počet hodin, takže nikdy nestihnete během dne vše, co jste si naplánovali. Koncem pracovní doby ale nekončí vaše herní náplň – kromě již zmiňované kavárny, můžete chodit do klubů, restaurací, na diskotéky apod. Na tyto soukromé akce Pheonix svléká svojí pracovní uniformu a obléká se do civilu. Je to nepodstatná hloupůstka, ale když jsem se přistihl, že si před očekávanou schůzkou zkouším už třetí šaty a stále nejsem spokojený, došlo mi, jak výjimečnou před sebou mám hru. Že nehraji kvůli tomu, abych se někam dostal, nebo se dozvěděl další střípek z báječně napsaného příběhu, ale už jen pro samotnou radost z hraní.

Koukám, že jsem popsal už většinu přiděleného prostoru a ještě jsem nepopsal spoustu skvělých vychytávek, které si pro nás autoři připravili. Například vaše osobní PDA, které ve hře supluje inventář, mapu, telefon i deník, kam se vám zaznamenávají všechny důležité informace. Nesplněné úkoly se označují červeně, takže vždy máte přehled o tom, co je potřeba udělat. Nebo o počítači, ve kterém analyzujete data, dešifrujete zakódované zprávy, porovnáváte důkazy, vyhledáváte v databázích a děláte mnoho dalších nepostradatelných věcí. Nebo o skvěle propracované mimice, která i přes celkovou odpudivost grafiky dokáže na lidských tvářích zobrazit opravdové emoce. Nebo o... ale ne, objevování všech těch drobných klenotů již nechám na vás.

Když jsem se přistihl, že si před očekávanou schůzkou zkouším už třetí šaty a stále nejsem spokojený, došlo mi, jak výjimečnou před sebou mám hru

Culpa Innata rozhodně není dokonalá hra. I pokud se přenesete přes chyby zmíněné v úvodu, narazíte na další nešvary, které dokáží zážitek z hraní trochu znepříjemnit. Tu se vám neohlásí pod kurzorem důležitý předmět, tu se vám do deníku nezapíše důležitý záznam, takže na něj můžete zapomenout, tu se postava zasekne o překážku a vy musíte nahrávat starší pozici. Všechny tyto chyby jsou způsobeny nezkušeností vývojářského týmu a především nízkým rozpočtem, který je patrný z každé obrazovky. Je jen na vás jestli dokážete tyto věci hodit za hlavu a necháte se unést příběhem, nebo pro vás představují nepřekonatelnou překážku. Rozhodně se nejedná o hru pro každého, naopak, její kvality si vychutná pravděpodobně ještě méně lidí, než nějaký ultrahardcoreový simulátor ponorky. Mě osobně hra dostala tak, jak už dlouho žádná a stává se pro mě jasným adeptem na adventuru roku 2007.

Další názor - Petr Linhart
Culpa Innata je hodně zvláštní hra. Už od úvodu ohromuje hráče svou odlišností, zpočátku však spíše v záporném směru. Celé dílo je totiž postavené na vlastním mikrosvětě, který je potřeba pochopit. A to není vůbec jednoduché. Spíše zavádějící intro je vystřídáno zběsilým poletováním po policejní stanici odnikud nikam, při kterém se ve své veškeré nahotě projeví slabá grafika, ne úplně nejvhodněji umístěné kamery či ovládání. Fungování celé Světové unie můžete pochopit z řady plakátů, prospektů a dokonce vlastní ústavy rozmístěných po stěnách. Je však obtížné se přemoci a věnovat prvních cca 20 minut jen zjišťováním, v jakém světě jsme se to objevili…

Když však pochopíte veškeré zákonitosti a začnete se proplétat dějem, který částečně mísí vyšetřování smrti Bogdanova a osobní život hlavní postavy, začnete dílu přicházet na chuť. Kromě propracovaného herního světa však sází ještě na jednu zbraň, která však může být dvousečná – nelineárnost. K úspěšnému cíli je možné dospět i s pouhými 35% procenty všech dostupných informací! Nelinearitu je však potřeba skloubit a přestože se tvůrci snažili sebevíc, občas některé věci objevíte dříve, než by bylo záhodno a souvislosti, proč daná postava řekla nebo udělala se dozvíte až mnohem později (nebo i nikdy).

Nelinearita spočívá v tom, že každý přesun v lokaci či uskutečněný rozhovor zabere určitý časový úsek. Za jediný den tak je hráč omezen časem a musí se rozhodovat, kterou z činností či návštěv je potřeba udělat dnes a se kterou je možné počkat. Jak již bylo napsáno výše v recenzi, systém celé hry je postavený na dialozích. Pomáhá to dotvářet atmosféru, řada hráčů však bude považovat rozhovory za příliš rozsáhlé a ne vždy se vztahující k tématu. K tomu se vztahuje i určitý nešvar, kdy jsou rozhovory dalo by se říci až uměle ukončeny a hráče nutí vracet se znovu. Jako příklad bych uvedl rozhovor s prodavačkou, kdy dospějeme do stádia, že máme na výběr zeptat se na jednu ze tří jejich kolegyň. V reálu by to fungovalo tak, že se rozhovor bude zaobírat postupně každou ze spolupracovnic, ne však v Culpě Innatě. Po výběru jedné z nich a prodebatování více či spíše méně důležitých věcí je najednou rozhovor ukončen s tím, že v obchodě je nová zákaznice a ať přijdeme vyšetřovat zítra.

Culpa Innata je hodně zvláštní hra. Najdou se hráči, kteří se do ní dokážou důkladně položit, pochopí fungování celého světa a přistoupí na hru „reálný život vyšetřovatele“. Stejně tak se ale najdou hráči, kterým se do něj proniknout nepodaří a budou za celým dílem hledat jen klasickou adventuru. Samotný děj kolem vraždy totiž až tak převratný není, hrou se prolíná i, se samotnou vraždou vůbec nesouvisející, vedlejší linie příběhu, která je však jen lehce načata a ve finále není vůbec zřejmé, oč mělo jít (nebo museli tvůrci kvůli termínům či financím „vyřadit“ část hry?).

Celkové hodnocení hry, na které se podílela i slavná zahraniční recenzentka adventur Laura MacDonald, je zapeklitá věc. Grafika je špatná, kamery a ovládání za moc nestojí, zvuky také nejsou žádný zázrak a co se hudby týče, marně si vzpomínám vůbec na nějaký motiv (pravda, součástí hry je i několik tanečních čísel, při kterých hudba hraje). Rozhodně ze hry nejsem tak nadšený jako Honza. Proto jsem se rozhodl dát hodnocení takové, jaké jsem dal. Pokud se rozhodujete, zda se do hry pustit, důkladně si přečtěte tuto recenzi. Podle toho, jak vás myšlenka na „simulátor života detektiva v budoucnosti“ nadchla si u výsledného hodnocení v klidu můžete přičíst nebo odečíst 15 procent…(75%)