Česká gangsterka Mafia II někde exceluje, ale jinde docela propadá

Povedený příběh, dobré dialogy a vynikající český dabing bohužel skvělou hru ještě nedělají.

Mafia II | foto: BW

Na akční hru Mafia II se čekalo dlouho a zejména v našich končinách i dost netrpělivě. Pochází totiž tak říkajíc z domácí dílny, ze studia 2K Czech, které bylo dříve známé jako Illusion Softworks. Navíc byla první Mafia jedním z prvních českých titulů, který ukázal, že se i u nás dají vytvořit kvalitní hry s potenciálem oslovit hráče na celém světě.

Proto je velká škoda, že v Mafii II spousta věcí nefunguje tak, jak by mohla, nebo spíš jak bychom chtěli. V prvních okamžicích tomu ale nic nenasvědčuje. Hra hned na začátku zaujme příběhem, velmi dobře vybudovanou dobovou atmosférou a především vynikajícím českým dabingem. Až časem pak začnou na povrch vyplouvat nedostatky jako například skutečnost, že celou dobu jdete prakticky pouze po hlavní příběhové linii, že tím pádem nemáte vlastně žádnou motivaci prozkoumávat prostředí herního města nebo že se objeví i nějaké ty nelogické nesmysly.

Začneme poněkud netradičně zvukovou stránkou hry, protože ta je tím, co Čecha zajímá nejvíc. Všechny postavy ve hře jsou totiž nadabovány česky a na této složce stejně jako v první Mafii rozhodně nešetřili. Můžeme zde zaslechnout známé hlasy jako například Vlastimila Zavřela, Martina Trnavského nebo Dalimila Klapku. To ale není to nejdůležitější.

Pochvalu si zaslouží především samotné provedení, kdy až na pár výjimek zní postavy naprosto uvěřitelně, civilně a přesně tak, jak by se v dané situaci dalo čekat. Občas trochu zatahá za uši nějaká věta, na níž je slyšet, že je "strojově" přeložená z angličtiny a některé hlášky se zejména v přestřelkách začnou brzy opakovat. Ale to se dá očekávat a spíše překvapí, že k tomu nedochází častěji.

Mafiáni jsou samozřejmě drsní hoši, a tak ani jejich slovník není nijak vybraný. Hra je doslova nabitá vulgarismy všech úrovní drsnosti, ale díky skvělému dabingu ve spojení s příběhem to nikdy nepůsobí křečovitě nebo prvoplánovitě.

Velkou pochvalu si zaslouží i příběh, zasazený do čtyřicátých a začátku padesátých let, přestože jeho závěrečné rozuzlení celkový dojem poněkud kazí. Označit konec hry za "otevřený" je ještě hodně shovívavé. Ocenit je ale potřeba skutečnost, že se scénář nesnaží o žádné dějové veletoče, takže ačkoliv jsou všechny postavy i celé město smyšlené, působí to dojmem reálných, chtělo by se říci až "skutečných" událostí.

Snad jen zmínka o tom, jak se z hlavního hrdiny Vita stane "velký boss" na obalu hry být nemusela. Vito je na začátku obyčejný mladík z italské přistěhovalecké rodiny, který se s kamarádem Joem přiživuje drobnými krádežemi. Jak už to ale tak bývá, tak se jednou něco "nepovede" a Vito je zatčen.

Armáda ale potřebuje v době druhé světové války vojáky, kteří se domluví v Evropě, a tak Vito putuje na Sicílii. A teprve když se za dva roky vrátí, začne se rozvíjet příběh Vitova působení v Mafii, samozřejmě s opět s Joem po boku. Mimochodem, díky dabingu i dobře napsanému příběhu získal Joe v našem redakčním žebříčku titul "nejlepší srandovní tlustý parťák všech dob."

Zpočátku je vše naprosto výborné. Plníte úkoly, koukáte na příběhová videa, užíváte si dobré i vtipné dialogy a postupujete z jedné kapitoly do druhé. Někde po polovině hry se vám ale začne zdát, že není všechno úplně v pořádku.

Děj se odehrává ve smyšleném městě Empire Bay, které je ve hře od začátku zcela otevřené. Pokud tedy zrovna neplníte nějakou misi, tak se můžete volně procházet nebo projíždět ulicemi a věnovat se i dalším činnostem. Ale ony tam vlastně žádné nejsou.

Volnočasové aktivity

K dobrým mravům her podobného ražení patří možnost něco hledat a sbírat. V případě Mafie II jsou to zatykače, časopisy Playboy a při hraní na vysokou obtížnost se otevře ještě možnost sesbírat kolekci modelek. Zatykače jsou rozmístěny po celém městě a je jich celkem 150, takže se jedná potenciálně o docela slušnou výzvu. Kromě trofeje z jejich hledání ale pro samotnou hru nic neplyne a často jsou na hodně skrytých místech, takže vás to asi dost rychle přestane bavit.

Naproti tomu Playboye budete hledat zodpovědně, protože s každým nalezeným číslem se vám zpřístupní lechtivá fotografie jedné z pohledných Playmate. Je tu ale jiný problém. První číslo najdete u Joea doma a další pak na podobných místech, takže odtušíte, kde zhruba dál hledat. Jenomže pak zjistíte, že jedno číslo leží někde venku v zahradě za altánkem a pro jiné je potřeba odběhnout od přestřelky a skočit po lešení za rok budovy.

Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že napoprvé všechna čísla nenajdete. Dohledat je zpětně ale není úplně jednoduché, protože po dohrání je možné hrát znovu všechny kapitoly, ale nikoliv volně bloumat městem. Některé interiéry jsou navíc přístupné pouze jednou v dané misi. Hrát tedy znova prakticky celou hru jen proto, že "tam někde možná ještě něco najdete", to na náladě zrovna nepřidá.

K "povinnému minimu" podobných her patří možnost navštívit nějaký bufet s jídlem, obchod s oblečením, zbraněmi nebo autoservis. Jídlo doplňuje zdraví, oblečení a servisy pak pomáhají ztratit se z očí policii, která si pamatuje Vitovu vizáž i auto, ve kterém ztropil nějakou výtržnost. Ve skutečnosti nic z toho ale skoro vůbec nepotřebujete.

Vyjma několika konkrétních případů totiž stačí mít doma ve skříni tak tři varianty oblečení a při návratech z prvních misí se vám vozový park v garáži z ukradených aut rozroste natolik, že příště nasednete do auta, které hledáno není. Nebo si na ulici nějaké nové ukradnete. V servisech je možné zvýšit i výkon vozů a to už se při honičkách s policií hodí více. Opět si ale stačí vylepšit pár kousků a nedělat s nimi v provozu vyloženě virvál a je to v pohodě.

Obchody je možné i vykrást a získat tím peníze navíc. Opět to ale k ničemu moc není, protože jednak tím upoutáte pozornost a zaděláte si na problémy a jednak zde opět není potřeba hromadit co největší sumy peněz. Můžete si za ně koupit třeba nějaké zbraně, ale jelikož v akci můžete sbírat zbraně padlých protivníků, tak není potřeba investovat do zbrojení kdovíjak moc.

Vrchol "volnosti" nastává těsně před koncem hry, kdy potřebujete vydělat nějaké peníze navíc, a tak máte buď vykrádat obchody nebo vozit auta na šrotiště. Zároveň je tu i krásný příklad toho, jak je zde někdy něco nedomyšlené.

V jedné z hlavních misí máte majiteli šrotiště přivézt jedno auto, tak říkajíc na "náhradní díly". Když to tak chcete udělat i v onom případě na konci hry a jdete si s majitelem promluvit, odpoví vám, že pro vás zrovna žádnou práci nemá. Řešení je ovšem takové, že přijedete v autě, zajedete s ním do velkého lisu a následně vůz sešrotujete. V průměru za to dostanete asi 400 dolarů za jeden kus. To dá přece rozum, že za hromadu šrotu se platí víc než za celé auto.

Náměty k zamyšlení

Nedostatek obsahu a vedlejších aktivit je největší bolestí celé hry. Přitom například nejznámější zástupce žánru akcí v otevřeném prostředí, série GTA, jich v každém dílu nabídne několik, od provozu nemovitostí až po cvičení v posilovně. Mafiánské prostředí druhé Mafie k něčemu podobnému navíc samo přímo vybízí.

Italské rodiny měly vždy mimo jiné pod palcem provoz sázkových kanceláří, tak proč to ve hře nějak nezpracovat? V rádiu lze zaslechnout výsledky baseballových zápasů, tak proč třeba nezkusit ve své sázkovce tvořit kurzy na základě několika málo událostí (zranění, vítězná šňůra apod.). Zkrátka takový úplně jednoduchý mikro baseballový manažer.

Mafiálni samozřejmě ani nežijí pouze z toho, co ukradnou v noci na ulici, ale pod rouškou nejrůznějších legálních firem ve skutečnosti obchodují. Tak proč do hry nezakomponovat nějaký úplně jednoduchý mikro obchodní manažer?

Proč do hry nějak jednoduše nepřihodit "sféry vlivu", které by generovaly zisky na základě poplatků "za ochranu"? Proč nepřidat pár schůzek bossů, na nichž bychom se museli rozhodnout pro nějaké řešení, které by následně ovlivnilo další průběh hry? A nebo třeba ... no, je toho zkrátka dost, co by se tu mohlo a vlastně i mělo objevit.

Je ale skoro až neuvěřitelné, jak i přes to všechno dokáže hra udržet. Tím, jak vás vede vlastně pořád jen po hlavní příběhové lince, tak neztratíte nit a výsledný dojem ze hry je značně ucelený. Paradoxně tedy proto, že vás hra svým způsobem nepustí do žádných větších odboček. Nebo spíše: ona vás tam pustí, ale protože tam není moc co dělat, tak se do nich ani sami nebudete pouštět.

Lehčím zklamáním je grafika, která sice na první pohled vypadá atraktivně, ale much má více než dost. Například pohyby jsou hodně kostrbaté a doskakování objektů také příliš nepotěší. Platí to dokonce i o vložených animacích, v nichž se postavy také nepohybují příliš ladně. Na druhou stranu se ale povedly obličeje, takže i tak víceméně všichni působí skoro jako živí lidé a ne pouze jako "panáci z videohry".

Vedle dabingu je zvuková stránka tvořena mimo jiné ještě dobovou hudbou, která hraje při jízdě autem ze tří rádiových stanic. V této souvislosti ale překvapí, že tamní moderátoři jsou jediní, kteří z celé hry nebyli nadabováni. Vzhledem k rozsahu celého dabingu by to snad nemuselo být tolik práce navíc.

Ve výsledku tak Mafia II představuje titul, jenž lze k zahrání doporučit. Atmosféra doby i prostředí a zajímavý příběh tak říkajíc "ze života" vás udrží, dokud nedojdete na konec. Ovšem právě na tom konci zjistíte, že hlavní slabinou hry je žalostně malé množství obsahu. To i ten "druholigový" Saboteur na tom byl lépe. K číselnému hodnocení tak přidáváme 5 % jen a pouze za český dabing, který je skutečně vynikající.