The Saboteur rozvrací třetí říši v ulicích Paříže

Okupovaná Francie trpí pod nacistickou nadvládou. Proto jí přichází na pomoc týpek z Irska.

The Saboteur

Ačkoliv se často s gustem říká, že Francouzi nikdy žádnou válku nevyhráli, v té druhé světové jim jejich osud rozhodně lhostejný nebyl. Alespoň tedy podle hry The Saboteur. Tam totiž živě bují odboj proti nacistické nadvládě. Jistou ironií ovšem je, že ani v případě této hry není hlavním hrdinou Francouz, ale bodrý Irčan.

Hra sama o sobě pak je typickým příkladem toho, jak může ve výsledku dobře působit i produkt, který má slabiny prakticky v každém ohledu. Je to městská akční hra v otevřeném prostředí a i v tomto žánru najdeme konkurenty, kteří mají lepší grafiku či ozvučení i hry s větší rozlohou herního světa, tituly s pestřejší náplní a lepším designem misí a tak bychom mohli pokračovat a pokračovat. Jako celek je ale The Saboteur velmi příjemnou záležitostí a dá se říci, že svým způsobem i milým překvapením.

Zajímavým zpestřením je možnost lézt po budovách a pobíhat po střechách.

Hlavním hrdinou je Sean, Ir, který se před svou ne úplně čistou minulostí ukryl do kontinentální Evropy, kde pracuje jako mechanik a automobilový závodník. Setkáváme se s ním těsně před začátkem okupace Francie, kdy nečistým způsobem prohrává závod s úhlavním nepřítelem Dierkerem. Němcem, jenž na závodních okruzích dokazuje nadřazenost německých technologií, a tím pádem i árijské rasy obecně.

Brzy se pochopitelně ukáže, že Dierker hraje v příběhu mnohem větší roli, než že by se jen proháněl v dobových sporťácích. A Seana navíc postihne tragédie v podobě ztráty nejlepšího přítele. Samozřejmě Dierkerovou rukou. Cesta za pomstou se tak v tu chvíli rozevírá v plné šíři.

Děj se odehrává převážně v Paříži, ale s tím souvisí hned první výtka. Po bližším prozkoumání mapy totiž zjistíte, že se vlastně jedná o plán celé Francie, takže se podíváte i do Normandie nebo do přístavního Le Havru. Celá mapa nemá reálné měřítko, a tak vyjedete z Paříže, projedete kousek venkova a už jste v jiné oblasti. Samozřejmě, že toto zjednodušení není na překážku, ale zpočátku to zkrátka docela mate. Budete tápat, proč se po chvilce jízdy dostanete z centra Paříže mezi pole a statky.

Náplň hry je pro daný žánr naprosto klasická a nedá se říci, že by byla nějak extra pestrá. Většinu času budete plnit diverzní mise, kdy budete zabíjet klíčové osoby, vyhazovat do vzduchu německá zařízení či budovy, osvobozovat zajatce nebo je eskortovat do bezpečí. To vše je zpestřeno zhruba pěti závodními vložkami. Přesto můžeme říci, že hra dokáže bavit po celou dobu a ačkoliv jsou některé mise stereotypní, nijak zvlášť to nevadí
.

Samozřejmostí jsou i vedlejší mise, kterých ale není v příběhové linii nijak mnoho. Čas od času potkáte nového odbojáře nebo jinou osobu, která pro vás bude mít pár dalších úkolů. Mezi nimi narazíte například na agenty britské výzvědné služby. Ovšem lehce zamrzí, že napjatý vztah mezi Británií a Irskem zde není rozveden tak, jak by mohl být.

Ostatně, všechny postavy bez výjimky by snesly trochu víc scénaristického brusu a hlubšího prokreslení. Hra v těchto kulisách si o to vysloveně říká.

Další desítky hodin nad rámec hlavního příběhu tak představují především "sběratelské" úkoly. V každé oblasti jsou totiž stovky různých míst, která je potřeba najít a případně zničit. Jedná se o všemožná německá stanoviště, kanony, komunikační věže nebo jen bedny s kontrabandem, jenž je zde základním oběživem.

Na začátku je hra prakticky černobílá a barvami září pouze sem tam něco.

V bednách můžete najít například zlaté hodinky, cigarety nebo absinth, ovšem ve výsledku je stejně všechno přepočítáno na číselnou hodnotu, představující peníze. Kontraband získáváte i za splnění úkolů nebo třeba za zničení německého tanku. Je jasné, že tu nefiguruje jen tak pro nic za nic, ale v prvé řadě si za něj můžete koupit zbraně, výbušniny nebo třeba i nějaká vylepšení.

Pro většinu zásadních vylepšení ale musíte splnit nějaké podmínky. Nové možnosti či schopnosti jsou rozděleny do několika kategorií a jejich zpřístupnění záleží na tom, zda dokážete splnit příslušné požadavky. Například v kategorii řízení stačí postupně vyhrát tři automobilové závody, ale kupříkladu v jiné kategorii je potřeba v průběhu jednoho alarmu zničit německý tank a navíc i vzducholoď, což už zase tak snadné není.

Mnohdy se ale opravdu vyplatí tyto požadavky splnit, protože nové schopnosti či dovednosti, které se tím otevřou, rozhodně stojí za to. Sean například umí nejen střílet ale i vraždit potichu rukama. Nejprve pouze zezadu, ale časem si můžete odemknout schopnost zakroutit náckům krkem i zepředu. Nebo získáte imunitu vůči detonacím. U překupníků si zase můžete odemknout nový silnější, zbraňový sortiment. A přestože tedy některé schopnosti nejsou přesně to, co byste za každou cenu potřebovali, většina z nich se náramně hodí.

Jak již bylo naznačeno, Sean umí nejen bouchat rachejtle, ale i se pohybovat potichu a skrytě, což vám může ušetřit nejednu horkou situaci při přestřelkách. S tím souvisí i možnost obléknout si uniformu padlého Němce, a tím se stát ještě nenápadnějším. Zajímavý detail: můžete použít pouze uniformu tiše zlikvidovaného protivníka. Na uniformách zastřelených je totiž krev, která by vás prozradila.

Kradmý pohyb je zde ale spíše jen zpestřením, protože většinou na střelbu nakonec stejně dojde. Respektive vám na konec bude více vyhovovat se raději prostřílet, než se pokoušet za každou cenu ukrývat. I v přestrojení vás totiž protivníci občas odhalí až příliš snadno, takže se vám ve výsledku nevyplatí se za každou cenu zdlouhavě skrývat.

Dalším zajímavým zpestřením hry je lezení po budovách a pobíhání po střechách. Tento prvek sice není ztvárněn s takovou lehkostí a samozřejmostí jako v Assassin's Creedu, ale i tak představuje nejen vítané oživení, ale i zcela legitimní herní prvek. Některé mise jsou na tom samozřejmě přímo založeny, ale mnohdy je čistě jen na vás, zda mezi nepřátele frajersky naběhnete nebo zda zvolíte opatrný přístup po střechách. Nemluvě o tom, že spousta nacistických pozic ke zničení je právě ve vyšších úrovních.

Zajímavou inovaci pak přináší i výtvarné zpracování. Na začátku je hra prakticky černobílá a barvami září pouze sem tam něco, například večer rozsvícená okna nebo rudě zářící pásky na pažích Němců. Postupem času, jak německé aktivity sabotujete, se ale části mapy obarvují, což znamená, že je daná oblast "osvobozená". Alespoň tedy z toho nejhoršího. Občas je to sice spíše kontraproduktivní (například závod v černobílé zóně je poněkud nepřehledný), ale je to nesmírně stylové.

K výbornému celkovému dojmu pak přispívá i příjemná hratelnost, a to paradoxně proto, že na vás neklade kdovíjak vysoké nároky. Tím je myšleno, že tu snad ani nejde narazit na místo, kde byste se ocitli vyloženě v koncích. Není tu snad žádná mise, kterou není možné splnit třeba proto, že v garáži nemáte tank.

Snad jen ovládání mohlo být vyřešeno o něco lépe. Jistý problémem je skutečnost, že stejným tlačítkem, jako se v autě přidává plyn, se při chůzi po svých házejí granáty. Snaha o urychlení pohybu tak často v důsledku jistého návyku ústí v poměrně komickou skutečnost, že s trochou nepozornosti naběhnete do výbuchu granátu, který jste si před sebe sami hodili.

A když už jsme u toho ježdění, tak nelze nezmínit poměrně široký vozový park, jenž také volá po zkompletování. Stačí na ulici ukrást auto, dojet s ním do některé z odbojářských garáží a už je navěky vaše. Jedna z vlastností se pak odemyká například tím, že sesbíráte všechna německá auta, což rozhodně není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Vždyť jenom nalezení některých modelů dá spoustu práce.

Auta jsou sice smyšlená, ale odpovídají době, do níž je hra zasazena. Máme tu tak řadu civilních krabic, několik rychlých, ale těžce ovladatelných sporťáků, pochopitelně i náklaďáky a obrněná vozidla, ale třeba i sajdkáry a na vesnici můžete najít i rozpadající se traktor. Podobně pestrá, ačkoliv početně nijak závratně široká, je i nabídka zbraní. Ta začíná klasicky pistolemi a přes pušky a samopaly se rozprostírá až k plamenometu a výbušninám.

Není metr jako metr

Nejznámější značkou na poli městských akcí je zcela nepochybně série GTA. Je známá i laické veřejnosti a to zejména tím, že již dlouho před vydáním nového dílu se zvedají mohutné vlny protestů všech možných zájmových skupin proti tomu, že je hra násilná nebo že obsahuje různým způsobem "nekorektní" scény včetně těch sexuálních.

Je ale tak trochu s podivem, že jsme nic podobného nezaznamenali v případě Saboteura. Sice zde nejsou explicitní sexuální scény a ani zde nelze umlátit prostitutku páčidlem, ale zase tu jsou hákové kříže doslova na každém kroku, nacističtí pochůzkáři si na ulicích s gustem zahajlují, a v rozhlasu lze zaslechnout i necenzurovanou "Oslavu Vítězství".

Pravdou sice je, že hajlování je takové umírněné, protože jednak není zase až tak časté a dotyční zvedají paže víceméně pouze do vodorovné polohy, ale zase jsou tu další potenciálně kontroverzní situace.

To si takhle jedete piánko po ulici a kus před vámi stojí před domem v řadě asi pět lidí a všichni najednou popadají k zemi. Je to podivné, ale vzápětí uvidíte, že před nimi stojí stejný počet nácků s puškami ještě u ramen. Docela silné kafe i pro ortodoxní cyniky.

Autoři si zjevně dali práci i s celkovým vystižením doby, přestože i v tomto směru to šlo určitě udělat lépe. Ale jak již bylo řečeno, to platí prakticky o každém aspektu této hry. Atmosféra města je velice dobrá, úzké uličky vypadají jako živé, stejně jako kabaret s (polo)nahými tanečnicemi, který se stane prvním seanovým útočištěm, a do toho všeho hraje dobová hudba.

Možná je jen škoda, že značná část písní je zpívaná v angličtině. Samozřejmě netušíme, jaké fláky jely v Paříži za války, ale přeci jen by bylo asi přirozenější, kdyby většina skladeb byla francouzsky, případně kdyby zaznělo i pár importovaných německých šlágrů. Každopádně výběr je zdařilý, "hitmaker" R.A. Dvorský by jistě alespoň některé záviděl. Otázkou ovšem zůstává, zda to pro současnou generaci hráčů nebude spíše zásadním záporem.

Grafika je na slušné úrovni, na pohled líbivá, ale opět se vyznačuje několika muškami. Čas od času nějaký ten objekt doskočí, občas uhodí do očí nějaký kostrbatější pohyb. Lehce vázne i detekce objektů, a tak na vás sem tam začne pálit nácek, který místo na střeše stojí ve vzduchu. Nevybavujeme si ovšem ani jednu situaci, kdy by cokoliv z toho mělo nějaký vliv na samotnou hratelnost.

To spíš zamrzí místy ne úplně dokonalý design misí, respektive nabídka herních možností. V jednom úkolu musíte proniknout do německé základny, osvobodit zajatce a dopravit ho do bezpečí. Dovnitř se tedy dostanete přes střechy, vystřílíte hlídku a vyjdete ven. Tam ale čekají posily a velmi pravděpodobně vašeho chráněnce zastřelí, což samozřejmě znamená neúspěch.

První, co vás tedy napadne, tak je vzít to napodruhé zpátky stejnou cestou. To se ale ukáže jako naivní představa, protože váš dočasný parťák zkrátka neumí vylézt po žebříku. A to je rozhodně škoda, protože zdejší možnosti jsou na jednu stranu několika aspekty značně rozšířeny, ale pak jsou podobnými zbytečnostmi zase o něco omezeny.

Za ne příliš přesvědčivé lze pokládat některé lokace. Příklad za všechny: kousek od Vítězného oblouku se protáhnete průjezdem a rázem jste kdesi na vesnici u jakési chajdy, kde sídlí jedna z odbojářských buněk.

Jak již ale bylo řečeno v úvodu, The Saboteur je i přes řadu chyb, přehmatů či nedodělků pořád až překvapivě výbornou městskou akcí, která toho má v nabídce opravdu dost a s velkou pravděpodobností vás nepustí dříve než po finále na vrcholu Eiffelovy věže. Případný druhý díl by tak v žádném případě nebyl na škodu.