Vzpomínáte si ještě na Diablo II? Jistě, na první pohled nesmyslná otázka, na kterou většina z vás, co právě čtete tyto řádky, odpoví jasné ANO! Nicméně pro potřebu recenze si ve zkratce připomeňme hlavní atributy této pár let staré, ale stále hrané klasiky. Stačilo zvolit postavičku, vyzbrojit si ji a pustit se do šílené likvidace démonů a jejich přisluhovačů. Hráč si liboval nad ohromným počtem obyčejných i magických zbraní, stoupal po úrovních a následně přerozděloval pár získaných bodů do herních atributů jako síla, obratnost (...) volil si různé magické specializace, hrál po internetu, koukal na pohledné animace mezi čtyřmi akty, vychutnával si příjemnou hudbu (...) a pokud hru dohrál až do konce, klidně začal hrát znova. Tím vším si zjevně prošli i autoři Blade & Sword, kteří se rozhodli ukuchtit něco podobného – a jelikož pocházejí z Asie, zakomponovali principy hry do prostředí okupovaného tvory východní mytologie. Nás ale především zajímalo, jak se tato asijská pocta Dibalu II hraje.
Blade & Sword rozhodně neohromí svým grafickým zpracováním – po celkem pěkné úvodní animaci, ve které si to rozdá démon a mnich, pokračujeme přes nevýrazné herní menu. Tak nějak ani nepřekvapí volba rozlišení nabízející pouze archaických 640x480 a na dnešní dobu podprůměrných 800x600. Klikám na hru jednoho hráče, ze tří herních charakterů volím toho opticky nejvyváženějšího – posléze vyobrazené město sice nepatří k vrcholům 2D grafiky (hlavně některé animace by snesly více fází), ale během chvíle si zvykám a překvapivě se mi začíná tenhle styl líbit. Jak zjišťuji během hraní, nepřátelé i herní prostředí se mění poměrně často, navíc mnoho drobných detailů na herní mapě přispívá k celkově dobrému dojmu.
Ve městě mnoho postav nenacházím, poněkud mě zaráží, že ani u kovárny nikdo nestojí – nezbývá než vyrazit za brány města. Koncepce hry jako by z oka vypadla Diablu II, tj. máme město a venkovní lokace plné nepřátel. Ty jsou vzájemně pospojované v jedné šňůře, přičemž se mění prostředí i typ protivníků. Zásadní 
grafický zlom přijde až po přechodu do následujícího aktu, které nám, mimochodem, autoři připravili tři. Vůbec začátek celého dobrodružství mi přinesl jedno zásadní překvapení – v téhle hře si nelze kupovat nové zbraně ani štíty, což se mi v prvních chvílích jevilo jako jasný nedostatek. Během prvních bitev jsem sice našel jakési drahokamy, které vykazovaly nárůst některých z atributů jako obrana, útok, chi (mana), rychlost atd., jenže nešly nikam vložit. Naopak příznivý dojem zanechalo zdejší pojetí magie v podobě různých úderů, drobných kouzel či obřích skoků (!), ze kterých si navíc lze poskládat komba. To mi přijde jako poměrně zajímavý nápad.
Nepříznivé dojmy z úvodu hry velkou měrou rozptýlilo zhruba pět herních hodin, kdy se mi podařilo splnit několik úkolů, což mělo za následek příchod několika nových postav do města. Léčitelka například zdarma doplní zdraví i manu, kovář zase umožní vložit nalezené krystaly do brnění a zbraně. Právě krystaly představují spolehlivý hnací motor kupředu – u další 
postavy ve městě si totiž lze tři krystaly stejného druhu povýšit na jeden o řád lepší (obdoba z Diabla II). Mudrce zosobňuje taoista Ge, u nějž lze pořídit bojové kouzlo případně svitek na povolání nebeského vojáka, jenž bojuje po vašem boku. Po přechodu do dalšího aktu bohužel ztrácíme možnost vrátit se zpět, ale není třeba se bát, i v dalším městě nalezneme ekvivalenty postav zastupující známé funkce.
Úkolů na jeden akt je vzhledem ke stylu hry tak akorát – obvykle stačí někam dojít, někoho zabít či něco sebrat (důležité místo indikuje červený bod na mapce). Některé z úkolů je nutné splnit pro následující postup ve hře, jiné lze přejít, ale obecně to příliš nedoporučuji – odměny bývají slušné. Ze zajímavých činností jmenujme například zadupávaní krys na čas, či úkol, kdy v dané lokaci musíme projít mezi spoustou psů, sebrat předmět a vrátit se zpět, aniž bychom jediného útočícího psa zabili! V tomto duchu postavy občas utrousí i nějaké to východní moudro o cestě bojovníka, jeho vlastnostech či schopnosti milosrdenství, ale myslím, že 
se nic nestane když prozradím, že později se ke psům stejně vrátíme a všechny do jednoho pobijeme.
Na samostatný odstavec jistě vydá zmínka o nepřátelích. Na začátku se setkáme s nijak zvláštními mrtvolami, ale později to přijde – explodující zombies. Již v poměrně rané fázi nás hra nabádá, že nestačí vběhnout mezi nepřátele a zběsile mačkat tlačítko na myši. Právě explodující zombies, které zraňují bez rozdílu všechny v dosahu, nás přinutí odbíhat stranou v okamžiku, kdy se zombie rychle přisune a indikuje, že se brzy rozletí do všech stran. Ale oni i silní nepřátelé, obvykle šéf pro daný typ potvor, případně velký hlouček protivníků, nás donutí nestát na jednom místě, ale i ustupovat stranou. U některých nepřátel mě příjemně překvapila skupinová kooperace, kdy se grupa snažila udržet mě vždy ve středu vřavy. Z široké škály nepřátel zmiňme třeba obří zlou žábu, ohnivé mužíky, opice ve zbroji, liščí lučištníky či vojáky, kteří nezemřou hned, ale i po rozpůlení v pase na dvě půlky se ta horní část plazí po zemi a útočí. Tvrdým oříškem bývají i silní strážcové úrovně s ohromnou spoustou životů, 
přičemž s některými si zabojujete i několik minut (prostřední obtížnost). Smrt vyřešili autoři opět známým způsobem – pokud nás potvora zabije, objevíme se ve městě, ale bez všech peněz z inventáře (neplatí pro uložené penízky ve městě). Pokud ale zpět dojdeme na místo, kde nás zabili, můžeme si své peníze zase sebrat zpět. Jiný postih nehrozí. Mezi městem a vybranými lokalitami existuje pevný portál, který se po první aktivaci zpřístupní trvale – tedy naprosto stejně jako v Diablu II.
Ze zatím nezmíněných atributů se sluší připomenout i příjemnou hudbu; zvuky ničím nepřekvapí, snad až na stále stejný hrdinův výkřik při úderu mečem. Přes všechny zmíněné zápory se Blade & Sword podařila jedna báječná věc: snad i díky herně nepříliš okoukanému prostředí a klasickou honbou za zkušenostmi si tahle hra dokáže udržet pozornost a dobře pobavit. Velmi slušně dopadlo i vybalancování nepřátel, získávání zkušeností a potěší i nadprůměrná herní doba. Na druhou stranu se stále jedná jen o další, v mnohých případech celkem brutální, kopii Diabla II, která svůj vzor v žádném případě nepřekonala. Pokud vyloženě toužíte po dalším – a přiznejme si že v některých aspektech celkem povedeném - klonu Diabla II s dobrou atmosférou, neváhejte, v opačném případě si znovu zahrajte pro mě osobně stále nepřekonané Diablo II s datadiskem Lord of Destruction.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
