RECENZE: Že nám zkazili Mafii? To jste neviděli, co udělali Poslovi smrti

Tak tohle se nepovedlo. Restart původní české značky Posel Smrti se v rukou německých autorů stal žhavým aspirantem na průšvih roku.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

To je pořád Mafia sem, Mafia tam, ale pro mě osobně je nejlepší českou hrou všech dob Posel Smrti. Má vše, co by správná adventura měla mít: excelentní příběh, složité hádanky, dodnes pohlednou grafiku a u nás pak i famózní dabing. 

Podle obrázků by to mohlo vypadat, že si hra drží alespoň atmosféru originálu, ale nenechte se zmást.

Vydat po čtrnácti letech její remake proto vypadalo jako docela dobrý nápad, ostatně dávno už se neremasterují jen ty největší hity (viz nedávný Rogue Trooper). Jenže jen přeleštit grafiku a napálit tomu plnou cenovku přišlo autorům málo, tak se rozhodli Posla Smrti přiblížit požadavkům moderních hráčů. Což znamená, že jej předělali do 3D, point’n’click ovládání nahradili gamepadem, zjednodušili hádanky, přepsali příběh a vůbec, z toho, co bylo na původní hře dobré, nezůstalo nic. Výsledkem je zmrzačený kastrát, kterého ani v recenzi nemůžu pořádně potopit, protože je mi ho líto.

Skládání útržků roztrhaného papíru je podle autorů tak zábavné, že si ho zopakujete alespoň 4x.

Jediným způsobem, jak hraní vydržet až do úplného konce, bylo zapomenout, že tu existuje nějaká spojitost s původním Poslem Smrti. Což není tak těžké, protože kromě tématu strašidelného domu a kletby rodu Gordonů tu příliš styčných ploch nenajdeme. 

Výprava je tentokrát hodně minimalistická, a pokud nepočítám samotné sídlo, tak navštívíte už jen zahradu a jeden malý ostrůvek. Postav je, pokud dobře počítám, jen osm, včetně hlavního hrdiny a hádanky by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Žádný div, že jsem hru sfouknul za pouhých 6 hodin. Alespoň tedy podle zabudovaného počítadla, pocitově to bylo mnohem déle. 

Jednak je to tím, že když se člověk nudí, tak se čas vleče, ale minimálně dvě hodiny jsem strávil čekáním u nahrávací obrazovky, která se objeví pokaždé, když opustíte lokaci. Na pomalu naskakující čísla u „loadovacího“ kolečka musíte pokaždé koukat alespoň půl minuty, takže přechod z jedné strany domu na druhý je testem trpělivosti.

Tohle je nejrepreznentativnější screenshot jaký jsem z hraní udělal. Loadovací kolečko už mám zřejmě vypálené do sítnice.

Kdyby to dlouhé čekání alespoň za něco stálo a bylo se na co koukat. Jenže grafika se pohybuje mezi lehkým podprůměrem a stavem, kdy se sami sebe ptáte, jestli si z vás náhodou někdo nedělá srandu. 

Ale budiž, na vše se dá zvyknout a třeba ještě patch některé z těchto věcí časem opraví. Co mě však ranilo nejvíce je fakt, že hra po vás prakticky vůbec nic nevyžaduje. Kromě jednoho rébusu na úplném začátku tu jen hledáte, kde se objeví nějaký aktivní předmět a pak zmáčknete tlačítko. Inventář tu slouží jen k prohlížení, na kombinování předmětů se tady nehraje. Takhle vypadají hry od Telltale, jenže ty jsou aspoň dobře sestříhané a nedochází tam k prostojům. Tady jen pobíháte z místa na místo, neustále zíráte na nahrávací obrazovku a doufáte, že už to brzy skončí.

Němečtí autoři z King Art Games (například The Book of Unwritten Tales 2) původní předlohu očesali až na kost, když ale teď přemýšlím nad tím, čím ji obohatili, nic mě napadá. Nový scénář je trapný a na minimalistickém prostoru stejně ani jednotlivé postavy nešlo výrazněji prokreslit. Výsledkem je, že po hodinové známosti vedou postavy bizarní dialogy typu: „Omlouvám se, že jsem tě škrtil. „To nevadí, měl bys vidět, co mi dělal tvůj otec.“ 

Zapomenout nesmím ani na akční scény, kdy musíte rychle zareagovat, jinak vaše postava zemře (a autosave vás samozřejmě vrátí o deset minut zpátky), což je mechanismus, na který jsme nadávali už v devadesátých letech.

Touto platinovou trofejí se určitě nikde chlubit nebudu.

Black Mirror je prostě po všech stranách průšvih. Čert vem, že parazituje na jméně legendární předlohy, se kterou nemá prakticky nic společného. Kdyby na hře byla vidět snaha někam se posunout nebo implementovat alespoň jeden originální nápad, dokázal bych přivřít oko. Jenže takhle to vypadá, jako když se nepříliš talentovaní vývojáři snažili mít nechtěnou zakázku co nejrychleji z krku.

Udělených 35 % možná vypadá až moc přísně, protože se to přeci „nějak hrát dá“. Jenže to dnes prostě nestačí a je na čase zase využívat celou hodnotící stupnici. Pokud vám ke štěstí stačí, že jsou na světě i horší hry a tahle alespoň nepadá, má celkem slušný dabing a neobsahuje žádné lootboxy, tak si klidně poslužte. Ale podle mě mají hry být především o zábavě. A tu tady nenajdete.