RECENZE: Rogue Trooper je pořád stejně tak hloupý jako před 10 lety

Móda remasterů už je tak daleko, že se předělávají i hry, u kterých by to nikdo nečekal. Rogue Trooper naplno ukazuje, jak moc se herní průmysl v posledních deseti letech posunul.

Znáte výraz „guilty pleasure“? V angličtině se jím označují všechny ty věci, o nichž racionální část mozku ví, že jsou hrozně hloupé, ale my je přitom nedokážeme přestat milovat. 

Hlavním hrdinou je geneticky vyšlechtěný supervoják, který je z nějakého důvodu celý modrý,

Původního Rogue Troopera z roku 2006 jsem měl vždy v této kategorii. Šlo vlastně o obyčejnou primitivní střílečku, v níž se musíme prostřílet skrze stovky až tisíce nepřátel k finálnímu bossovi.

Aby bylo béčkovému dojmu učiněno zadost, tak hlavní hrdina je modrý, ve zbrani, helmě a batohu má čipy s nahranými osobnostmi mrtvých kamarádů a finální boss si říká Traitor General. 

Jaký byl nedávno můj šok, když jsem zjistil, že zrovna tahle hra dostane svůj remaster. Nejen že tedy vůbec nejsem sám, kdo na Rogue Troopera s láskou vzpomíná, ale navíc se za to prý ani nemusím stydět. Hra totiž byla před lety nominovaná rovnou na dvě ceny BAFTA, což je britská obdoba filmových Oscarů!

Jeden z nejošklivějších západů slunce, jaké jsme ve hrách kdy mohli vidět.

Od minula se toho moc nezměnilo. Scénář je pořád uhozený, hratelnost stejně přímočará, jen grafika, navzdory kvalitnějším modelům a texturám, působí ještě ošklivěji než dříve. Po pravdě nemůžu najít moc objektivních důvodů, proč bych měl v roce 2017 tuhle zastaralou, jednoduchou, ošklivou a tupou řežbu někomu doporučit. Což nic nemění na tom, že jsem si užil každou minutu, kterou jsem v ní strávil.

Absence jakékoliv vyšší myšlenky je paradoxně možná tím největším tahákem. Tady je váš hrdina, tamhle stovky nepřátel a tady máte dostatek prostředků, jak si s nimi poradit. Je libo se misemi proplížit a likvidovat protivníky ze zálohy? Zahrát si na odstřelovače a vše řešit z bezpečné vzdálenosti? Využívat širokou paletu taktických hraček a svojí holoprojekcí lákat nepřátele do pečlivě připravených pastí? Anebo se k cíli prostě a jednoduše prostřílet? Vybere si každý, ale vůbec nejlepší je všechny postupy kombinovat.

Podobných scén je ve hře plno. Moorhuhn jako vyšitý.

Díky tomu hra nikdy neupadne do stereotypu, i když v ní jde jen o likvidaci stovek tupých nepřátel. Ti jsou navíc všichni úplně stejní, kromě řadových vojáků tu máme už jen jejich opancéřovanou variantu a občas musíte sestřelit nějakou tu stíhačku, toť vše.

Co jim chybí na variabilitě a inteligenci, dohánějí počtem. Achievement za 100 zabitých nepřátel se mi odemknul zhruba po půl hodině hraní a to je začátek ještě pozvolný. V některých místech se navíc generují stále noví, a to nejlépe rovnou vám za zády, což je mechanika, kterou vyloženě nesnáším. Nesmí pak samozřejmě chybět ani scény, kdy vás hra posadí za spoušť stacionární zbraně a posílá na vás jednu haldu nepřátel za druhou.

Hra je klasická koridorovka, kde se nedá zabloudit.

Pocitu neohroženého hrdiny, který se s ničím nemaže, napomáhá i příliš snadná obtížnost hry. Hrál jsem na hard, a jakmile jsem si zvykl na zdejší pravidla, neměl jsem nejmenší problém. Funguje zde totiž podivný systém, kdy náboje a lékárničky nesbíráte ze země, ale nakupujete si je za body vypadlé z mrtvých nepřátel. Těch je kolem vždy dostatek a vzhledem k nízkým cenám v obchodě nikdy nebudete trpět nouzí. Pro představu: lékárnička, která vám vrátí zpět celé ztracené zdraví, stojí 500 bodů, což se rovna zhruba pěti šesti mrtvolám.

Pokud dokážete vypnout mozek, může hra opravdu pobavit.

Pokud byste chtěli opravdovou výzvu, musíte se spolehnout na on-line režim, kterému autoři věnovali až překvapivě mnoho sil. Nutno říct, že zbytečně, protože multiplayerový standard je dnes už úplně jinde. A to opravdu nemyslím jako lichotku, hra je pomalá, nepřehledná a ve výsledku tedy nezáživná.

Jakožto béčková vzpomínka na doby dávno minulé funguje Rogue Trooper na jedničku, takhle ryzí střílečku už jsme tu neměli hodně dlouho. Chybí tu však jakákoli přidaná hodnota, něco, co by vás u něj udrželo po celých 7 hodin, co trvá dohrání kampaně. Takhle je to jen o tom si na pár desítek minut zastřílet a jít dělat zase něco jiného.

Myslím, že celou hru nejlépe ilustruje fakt, že ačkoli jsem Rogue Troopera důkladně prolezl, když jsem teď hrál Redux verzi, nevzpomněl jsem si ani na jednu jedinou scénu.

Na rovinu řečeno za plnou cenu, která je nějakých 600 Kč, Rogue Trooper rozhodně nestojí. Až se však objeví v akci, doporučuji ji nejen pamětníkům, ale všem, kterým moderní hry připadají příliš překombinované.