RECENZE: A Plague Tale: Requiem ukazuje, jak má vypadat správné pokračování

Vývojáři z francouzského studia Asobo dokázali navázat na svoje tři roky staré krysí dobrodružství A Plague Tale a vylepšili je v každém myslitelném ohledu. Filmové vyprávění o putování dvojice dětí válkou zbídačenou historickou Francií snese nejpřísnější měřítka kvality a svojí propracovaností připomíná playstationové exkluzivity.

A Plague Tale z roku 2019 měl na první pohled v ruce veškeré trumfy na to, aby se stal obrovským hitem. Nádhernou grafiku, skvělé herecké výkony hrdinů i záporáků, řádně depresivní příběh a v neposlední řadě i hudbu, ze které se ježí chlupy. Bohužel zklamal v tom vůbec nejdůležitějším – nebyl zábavnou hrou (viz naše recenze).

Druhý díl přímo vychází z toho prvního, je ale v každém ohledu lepší.

Nic proti pevně daným koridorům, ale i v nich si rádi připadáme, jako že se můžeme svobodně rozhodovat, nejen metodou pokus/omyl hledat to jediné správné řešení. Jakákoli snaha o vlastní iniciativu byla tvrdě potrestána, těch několik málo akcí, co člověk mohl dělat, se pak jen neustále dokola opakovalo. Nyní už je jasné, že šlo ze strany vývojářů spíš jen o testovací sondu, hrubý nástřel, jehož potenciál naplno využívá až druhý díl.

Jeho příběh ale přímo navazuje na předchozí události, takže abyste ho naplno ocenili, budete se jedničkou muset prokousat. Hlavními hrdiny jsou opět dospívající dívka Amicie a její bratr Hugo, kteří putují válkou zbídačenou Francií čtrnáctého století a snaží se zapomenout na prožité hrůzy. Malý chlapec je totiž klíčem k léčbě morové epidemie, protože je psychicky propojen s kolektivním vědomím krys, které páchají víc škod než předchozí roky bojů.

Co se grafiky týče, je hra skutečný „next-gen“. Na druhou stranu, nové konzole už tu máme dva roky.

Netrvá dlouho a úvodní idylka poetického středomořského přístavu, kam se optimismem naladění hrdinové vydávají hledat tajný lék, je rozvrácena útokem krysích hejn. Těch nyní engine dokáže na obrazovce rozpohybovat až tři sta tisíc, tedy šedesátkrát víc než minule. Přiznám se, že jsem je nepočítal, ale pravdou je, že valící se vlny hlodavců působí vskutku majestátně a vzpomínky na šelestění jejích malých nožiček vám možná nějaký čas budou komplikovat usínání.

Jedinou účinnou obranou proti krysám je světlo, potažmo oheň, na jehož opatrné manipulaci je postavena podstatná část hratelnosti. Amicia je totiž vybavená speciálním prakem, kterým může na dálku zapalovat nebo hasit některé předměty, a tak si připravit bezpečnou cestu vpřed. Krysy jsou bez ohledu na svůj život hnány slepou touhou po krvi, a tak zde fungují spíš jako přírodní živel. To skutečné zlo představují chladně a zákeřně se chovající lidé.

Hra je sice stále koridorem, ale konečně máme víc možností, jak se s překážkami vypořádat.

Už minule byl příběh docela solidní „depka“, teď autoři ještě přitvrdili. Nejde ani tak o to, že se hned od začátku budete doslova brodit ve vyhřezlých vnitřnostech, ale především o syrovost emocí. Dlouho jsem se tomu srovnání snažil vyhnout, ale už to nejde – v tomto ohledu se hra přibližuje i vrcholu žánru, kterým je The Last of Us 2 (viz naše recenze).

Je tu sice mnohem víc idylických pasáží, kdy se poklidně kocháte okolní krajinou zalitou sluncem, ovšem s o to větší razancí pak působí následné krvavé střety. Svět se s titulní dvojicí rozhodně nemazlí, a tak jste často svědky až fyzicky nepříjemné podívané, kdy vaše postavy křičí strachy i bolestí, pláčou nebo jim hlas přeskakuje nenávistí.

Celé by to nemohlo fungovat bez parádní technické prezentace a hereckých výkonů. Hra vychází jen na PC a nových konzolích a na výsledku je to znát. Skvělé nasvícení vytváří působivé scény (i bez ray-tracingu, který je jen na PC), máme tu dechberoucí výhledy do krajiny stejně jako detailní obličejovou mimiku. Hudba ve své impozantnosti sice trochu povolila, celkově jde ale o opravdu next-gen zážitek, jakých jsme ještě po dvou letech od vydání poslední generace konzolí moc neměli.

Výprava je daleko rozmáchlejší než minule, dokonce dojde i na prozkoumávání otevřeného světa.

Co mi ovšem udělalo vůbec největší radost, je fakt, že tentokrát vývojáři přihodili i nějakou tu hru. Nečekejte revoluci, hra stále vychází ze stejných pravidel jako minule, tentokrát už ovšem nabízí daleko větší svobodu při řešení mnoha situací. Koridory jsou mnohem širší a zaplněné mnoha odbočkami, dokonce vývojáři v několika místech koketují s vyloženě open worldovými pasážemi. A kupodivu to ani není otravné, jako třeba v Uncharted: Lost Legacy.

Ve většině střetnutí existuje několik cest k cíli, spoustu situací lze vyřešit jak silou, tak i plížením. Když se dostanete do blízkosti nepřátel, hra automaticky nekončí, ale dostanete i možnost „obraného“ úderu. A „nábojů“ je vždy dostatek, abyste se nemuseli bát používat veškeré prostředky, co máte. Dokonce je tu tentokrát i možnost zabíjet napřímo pomocí kuše nebo nože. Ano, i tentokrát platí, že stačí jeden zásah a je konec (hráno na nejtěžší obtížnost), ale těch možností, jak se tomu vyhnout, existuje mnoho. Snad jen pár „soubojů s bossy“ nedává příliš variant řešení a musíte se jimi otevřeně probít. Na druhou stranu, chování nepřátel se stále opakuje, a tak ani tyto scény nepředstavují větší výzvu. A kdyby náhodou někdo přesto narazil, v menu hry je možnost zapnout si nesmrtelnost.

Okamžiky míru a pohody jsou často rychle střídány…

Průzkum okolí je kromě drobných scének odehrávajících se na pozadí důležitý i pro vysbírávání sběratelských předmětů a především hledání surovin nutných pro vylepšování vybavení. Kromě toho vás pak hra odměňuje i za zvolený způsob postupu, tento systém je ovšem nečitelný. I když jsem se s vyráběním dalších mrtvol nijak nerozpakoval, agresivitu jsem měl na konci hry jen na druhém levelu z pěti, zatímco plíživost a alchymii na plném. Ono je to ale celkem jedno, nikdy se nemůžete dostat do situace, že by se nešlo dostat dál se stávajícím vybavením a schopnostmi.

…scénami až groteskně přehnaného násilí.

Hlavní motivace pro hraní není ve vylepšování statistik, hromadění lootu nebo překonávání co největších výzev. Requiem je hra ze staré školy, která sází vše na intenzitu primárního zážitku. Pokud vás dokáže vtáhnout, budete doslova dýchat se svými hrdiny, stejně jako při čtení napínavé knížky. Recenzní kopie přišla s nezvyklým čtrnáctidenním předstihem, což je něco, co si dovolí jen vymazlené exkluzivity od playstationu. I když je hra hrubým odhadem dvakrát delší než minule (víc než dvacet hodin), mohl jsem si dovolit často se kochat a v těch několika poklidnějších částech hry se prostě jen tak toulat po světě.

Sebevědomí autorů přitom není nijak přehnané – hra běhala celou dobu jak na drátkách, jen kvůli chybě v naskriptování jsem asi dvakrát musel opakovat nějakou pasáž. Což není až tak hrozné, když si uvědomíme, že je hra na skriptech doslova postavena. Většinu času totiž s sebou netaháte jen Huga, ale ještě některou z doprovodných postav, které vám autonomně pomáhají a po většinu času ještě čile komunikují. Díky tomu pak jistě oceníte i lokalizaci pomocí českých titulků.

A Plague Tale: Requiem je podobné překvapení, jako loni předvedli Guardians of Galaxy (viz naše recenze), se kterými toho ostatně má hodně společného. Vývojáři použili vše, co bylo na minulém díle dobré, a ty slabší části dokázali výrazně vylepšit. Jde o výpravnou a emocionálně náročnou jízdu, která po celou dobu nepustí nohu z plynu. Snad jen několik až přehnaně kýčovitých scén (například hned samotný úvod) si mohli vývojáři odpustit, stejně jako zcela zbytečné QTE sekvence. Pokud je tohle váš oblíbený žánr, není vůbec nad čím přemýšlet, obzvlášť když díky českým titulkům a integraci v rámci předplatného Game Pass hra snad už ani nemůže být přístupnější.