Kanaďan Cam Adair (skutečným jménem Cameron Dare) začal ve 13 letech hrát Starcraft a postupně si vybudoval takovou závislost, že hraním trávil až 16 hodin denně. Poté, co ho šikanovali ve škole, byly hry vítaným únikem od kruté reality, a tak prostě nedokázal přestat.
Cam Adair, zakladatel portálu Game Quitter, už nehrál hru více než 1700 dnů.
Časem to dospělo do stavu, kdy předstíral, že chodí do práce, ale místo toho se oknem vracel domů a dospával to, co celonoční „pařbou“ zameškal.
Jenže po deseti letech přišlo znenadání prozření a Cam s videohrami dokázal v podstatě ze dne na den přestat. O své neblahé zkušenosti se nyní neváhá podělit a chtěl by naučit i ostatní, aby následovali jeho kroky a osvobodili se.
Založil proto webovou stránku Game Quitters, kde se lidé se stejnými problémy mohou o své příběhy podělit s ostatními, přijít si pro radu a za přibližně 960 korun i koupit příručku, jak s hraním přestat.
Nejdůležitější prý je uvědomit si, proč že vlastně hry hrajeme. Adair identifikoval čtyři hlavní důvody:
1. Dočasný únik
Hry jsou jednou z klasických forem odpočinku a dokonale u nich dokážeme vypnout. Snadno zapomeneme na problémy okolního světa a staneme se na chvíli někým úplně jiným.
2. Socializace
Pryč jsou ty doby, kdy hraní byla zábava pro asociály. Dnešní hry naopak socializaci napomáhají a většinou není problém najít online nějakého přítele, kdykoli potřebujete.
3. Hry jsou výzva
Sice se dnes nadává, jak jsou hry moc jednoduché, ale i tak vždy nabízejí výzvu, jejíž pokoření přináší libé pocity.
4. Konstantní progres
Ve hrách má člověk pocit, že se permanentně zlepšuje, což v „obyčejném“ životě není tak snadné. Hry nejsou jen zábavou, dokážou i poplácat po rameni a zprostředkovat pocit, že se vám něco povedlo. I když tou odměnou je jen vysoké skóre nebo získaný achievement.
Cam nyní přestává pít kafe, seznam 60 doporučených náhradních nápojů však ještě neposlal.
Na Game Quitters jsem narazil v podstatě náhodou a teď se ve mně perou dva protichůdné pocity. Jsem rád, že se o tomto tématu mluví a Adiarovi nemohu odpárat zápal pro věc. Natočil spoustu materiálu a napsal tolik textu, že jsem se tím probíral hodiny. Nemyslím si proto, že by jeho motivace byla čistě zištná, ostatně po tři roky prý na stránce pracoval zcela zdarma. Jak navíc ukazuje zájem o tento projekt, závislost na videohrách se týká spousty lidí.
Jenže na druhou stranu tady vidím kluka, který bez jakéhokoliv odborného vzdělání prodává za bezmála tisíc korun knihu plnou obecných motivačních plků typu „s velkou silou přichází veliká zodpovědnost.“ Pokud se zaregistrujete na jeho stránce, dostanete zdarma příručku 60 aktivit, které můžete dělat místo hraní počítačových her.
Toto ve hrách nenajdete.
Jestliže tedy máte pocit, že vám World of Warcraft začíná přerůstat přes hlavu, Adair doporučuje třeba skládání origami. Nebo jízdu na kole. Pokud vám najednou po desítkách hodin kosení kakodémonů rotačním kulometem přijde civilní život nudný, můžete vyzkoušet vyřezávání nebo skládání poezie.
Adair tak působí jako jeden z řady samozvaných mesiášů, kterých najdete na internetu mraky. Je jedno, jestli vás zrovna chtějí naučit hubnout, nebo balit holky. V jádru jde totiž jen o to, že na základě vlastních zkušeností propadli falešnému pocitu, že to, co fungovalo u nich, musí nutně fungovat i u ostatních. A neváhají si své dobře míněné rady nechávat zaplatit.
Myslím, že pokud někdo cítí, že se mu hraní vymyká z rukou a měl by s tím něco dělat, je na dobré cestě. Pokud si však s tímto problémem nedokáže poradit sám, měl by se obrátit na odborníky z poraden pro nelátkové závislosti, nikoli posílat peníze nadšeným amatérům.
