S akčním závoděním se to má tak - není vůbec realistické. Jen se na to podívejte, nic tady není jak má být. Už jenom všechny ty „předměty“ povalující se po dráze v bednách s otazníkem. Jak často asi potkáte na silnici zelený želví krunýř, určení k metání po soupeřích, co? Vůbec už nemluvím o červeném krunýři, který je dokonce naváděný. Klouzavé banánové slupky by s přimhouřením oka prošly, ale zrychlující houby nebo znesmrtelňující hvězdy už skutečně bijí do očí. Mysleli jste si, že tím to skončilo?
Kdepak, milánkové. Podobně bláznivé nápady jsou v Mario Kart zastoupeny v množství větším než malém, a přestože mnohé z nich nelze vzhledem k minulým dílům podezírat z originality, plní společně přesně tu funkci, která je pro každého hráče důležitá - funkci magnetu, jemuž se říká hratelnost. Přestože jednoduchá koncepce hry je založena na závodech, můžeme ji považovat za ideálního zástupce takzvaných společenských her. Ale nepředbíhejme.
Asi nejmarkantnější inovací nového dílu MK jsou dvoumístné motokáry. Jeden z dvojice řídí a druhý sbírá/používá zbraně, přičemž je možné oba bleskurychle prohodit. Je zde osm logicky tvořených párů z nintendovských her, Mario s Luigim, jejich dětské (Baby) verze, Wario s Waluigim, Donkey a Diddy Kongů, princezny Peach a Daisy a už mě to
vyjmenovávání nebaví. Dobrá zpráva je, že tyto hrdiny nejenom můžete do svého vozidla libovolně zkombinovat, ale navíc na této kombinaci záleží jízdní vlastnosti vašeho stroje podle toho, zda jste vybrali olbřímí tlustoprdy nebo naopak. Celkovou váhu vozu nemůžete samozřejmě upravovat směrem dolů tak, že byste třeba draka Bowsera posadili do malého kočáru, v němž se normálně vozí obě mimina; opačným směrem to ale možné je. Navíc má každá dvojice vlastní speciální bonus (předmět, který nikdo jiný nedostane), takže kombinování postav z různých párů vám umožní využívat dvou speciálních zbraní najednou.
Jak by se dalo čekat, celá hra je v infantilně působící (jinak ovšem velmi kvalitní) grafice s podobně laděnými zvuky. Přestože tratě nevynikají obzvláštní vizuální rafinovaností a detaily se zde poněkud šetřilo, neplatí to samé o designérské invenci, která na vás pokřikuje či pomrkává prostě všude. Na poušti potkáte vzdušné víry, ohebné kaktusy tvořící úzké průjezdy a oblast pohyblivého písku, již je nutno objet v její těsné blízkosti, protože o kus dál je už zpomalující oblast. Ledový svět nabídne překážející bruslaře a kusy zmrzlé vody s očima, jichž se nesmíte dotknout, jinak se na chvíli zastavíte. Na trati pod sopkou budete stříleni z děla, dá vám zabrat kráter s okrajem uprostřed zatáčky a kusy skály valící se ze srázu dolů. Zajezdíte si na jachtě, ve městě za plného provozu i na obyčejném oválu. A tohle je jenom malá část všeho, co ve hře uvidíte, přičemž to nejlepší si budete muset zasloužit, neboli odemknout vítězstvími v základních pohárech na vyšší obtížnosti.
Ovládání je samozřejmě brilantní, však taky není potřeba nic víc než jedno tlačítko na akceleraci, jedno k brždění (brzdu skutečně v některých prudkých zatáčkách využijete, pokud nebudete chtít skončit venku z trati) a třetí pro používání zbraní. Tlačítkem Z je možné manuálně zaměnit pozice řidiče a „střelce“, ale většinou to není potřeba, protože si přeskakují sami. L a R umožňují projíždět zatáčky smykem a kromě toho se s jejich pomocí dá ke konci smyku získat sotva patrnou, ale přece jen akceleraci. Stačí rychle kvrdlnout (jako když kvrdláte, ale jen jednou) ovládací páčkou ve směru opačném, než v jakém zatáčíte a jiskry odlétající od kol změní barvu. Když zmodrají, můžete očekávat nárůst rychlosti. Podobná funkce je na samotném startu, kde stačí zmáčknout akceleraci přesně v ten moment, kdy naskočí zelené světlo. Jediná věc, která by někomu mohla vadit, je nemožnost přepnutí na jinou kameru, ale mě osobně nic takového ani nenapadlo, tedy ne dřív, než jsem horko těžko začal vymýšlet, co bych tak té hře vytknul.
Moc toho k zatracování není - na singleplayer jsou zde pouhé dva módy, tedy Grand Prix rozdělené na několik pohárů a Time Trial určený k nahánění časových rekordů, ale nic víc popravdě ani není potřeba. Zábava je to dostatečná a než se probijete všemi stupni obtížnosti a dokončíte veškeré odemknutelné trati a režimy budete zase o kousek starší a moudřejší a možná už dokonce přijdete na to, že kvalita je tím, co má hodnotu, a ne velký počet
všemožných diskutabilních a zbytečných nesmyslů. Pokud je ovšem hraní si s motokárami o samotě plně uspokojující, za přítomnosti kamarádů (už jste se dívali do tabulky?) se pak vše zvrhne v naprostou herní mánii. Prostě to u vás bude vypadat jako v nejdivočejším snu tvůrců některé z těch her se slovem „party“ v názvu, z nichž žádná ani zdaleka nedosahuje kvalit MKDD. Přitom jsou zde navíc pouhé tři skromné módy ve čtyřech speciálně pro multiplayer navržených arénách. Je možnost vzájemně se masakrovat standardním způsobem (kdo je třikrát zasažen, vypadává), hnát se společně za jedním z hráčů, který má v držení zvláštní hvězdu (a poté mu ji ukrást a sám se nechat pronásledovat) nebo nechat po aréně rozházet bomby a... no, jistě. Uhodli jste, že? Vaše vlastní bomby vám neublíží.
Měl bych se tak nějak na okraj zmínit o možnosti propojit Kostky do sítě až osmi konzolí a hrát tak až v osmi lidech najednou (s tím, že například při pouhých dvou spojených stanicích se hraje na dvou rozdělených obrazovkách, čtyři a čtyři). Problém je, že kromě dost těžko sehnatelného broadband adaptéru (jeden na každou Kostku) potřebujete příslušný počet televizí, kopií hry a ovšem konzolí. Při propojení více než dvou je navíc zapotřebí hub. Máte doma takové vybavení? Asi těžko, že?
Dá se říci, že hra MKDD jen stěží najde ve své kategorii důstojného soupeře. I kdybyste ve svém okolí skutečně neměli nikoho ochotného k vzájemnému zasypávání se bombami nebo zdrhání s ukradenou hvězdou, jistě se k téhle hře vždycky rádi vrátíte. A máte-li nějaké zbytkové pochybnosti kvůli tomu, jak to celé vypadá dětsky, radil bych vám, abyste se na ně vykašlali. Decentně s rukou před ústy.
| Mario Kart: Double Dash!! | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
