Těžko byste dnes v herním průmyslu hledali méně oblíbenou společnost než Electronic Arts. V posledním roce to sice od hráčů pořádně schytaly i Activison Blizzard (trapné představení mobilního Diabla, masivní propouštění zaměstnanců navzdory ekonomickému úspěchu) nebo Bethesda (Fallout 76 a vše s ním spojené), ale to jsou spíše jen nahodilá plácnutí do vody. To Electronic Arts na své mimořádně špatné pověsti pracuje dlouhodobě a usilovně, ostatně už v letech 2012 a 2013 byla zvoleni za nejvíce nenáviděnou společnost v USA.
Velký špatný
Anthem má sice k dokonalosti daleko, ale vyloženě špatná hra to není.
Jen ve zkratce připomeňme proč vlastně hráči EA tolik nesnáší. Společnost je známá tím, že skupuje talentované vývojářské týmy, které poté nutí dělat úplně jiné hry, než na jaké od nich fanoušci byli do té doby zvyklí. Jelikož pak takové hry často končí průšvihem, jsou dříve prosperující týmy zavřeny a jejich zaměstnanci rozpuštěni do korporátní struktury.
EA také vlastní exkluzivní práva na značku Star Wars, ale jediné, co z tohoto bohatého univerza zatím vzešlo, jsou mobilní hříčky a multiplayerové akce bez příběhu. Ostatně EA už vůbec nevěří v příběhové hry pro jednoho hráče a budoucnost vidí v modelu „game as service,“ kterým mohou z hráčů ždímat peníze dlouhodobě. Což ovšem neplatí u jejich sportovních sérií, které navzdory minimálnímu počtu změn prodávají každoročně za plnou cenu. Navíc do svých her agresivní implementují tzv. lootboxy, které mají blízko k hazardním hrám a v některých zemích Evropy proto byly zakázány zákonem.
Myslím, že to pro představu stačí, a to jsem navíc popsal jen události z poslední doby. Jenže věřte nebo ne, není to tak dávno, co byla značka Electronic Arts synonymem kvality.
Elektroničtí umělci
Reklama se sloganem We See Farther je prý vůbec první reklamou na hru, která ukazovala samotné vývojáře
Když v roce 1982 Trip Hawkins společnost zakládal, měl jasnou vizi. Název „elektroničtí umělci“ zní sice trochu pateticky, ale přesně tak Hawkins na herní vývojáře pohlížel. Jeho plánem bylo umožnit talentovaným lidem popustit svoji kreativitu a od začátku chtěl fungovat spíše jako producent, který bude vyhledávat a poté financovat ty nejzajímavější nápady. A to se mu bez debaty dařilo, vždyť z šestice prvních her nesoucích logo EA se hned tři dostaly do prestižní herní dvorany slávy (Computer Gaming World Hall of Fame).
Electronic Arts nechyběla odvaha riskovat a jít do zajímavých projektů. Vedle profláklých značek, jakými jsou dnes Battlefield, série Need for Speed nebo třeba Command & Conquer, stáli i u zrodu mnoha odvážných a v pravdě i vizionářských titulů. Pojďme si připomenout alespoň ty nejzajímavější.
1. Populous (1989)
Vznikl by kultovní Populous, kdyby nebylo Electronic Arts?
Na konci 80. let měl jistý Peter Molyneux nápad na inovativní strategii, v níž by se hráč stal samotným bohem a mohl svým konáním nepřímo ovlivňovat své ovečky. Jenže jeho firma Bullfrog byla tehdy ve finanční krizi a tak byl nucen prezentovat hru velikým vydavatelům. Žádný z nich neměl zájem, a byli to až Electronic Arts, kdo v podivném konceptu vycítili potenciál. Navzdory mizerným předpokladům se hry nakonec prodaly 4 miliony kusů.
Molyneaux sice později dohodu s EA označil za „otřesnou,“ protože dostal pouhých 12 % ze zisků, ale firma Bullfrog se díky této hře stala pojmem. EA si u nich později vydupali i nepřímé pokračování Powermonger, které bylo rovněž hitem, a později celé studio pohltili. Tady bohužel idylka končí, Molyneaux se o pár let později s EA nepohodl a po vydání skvělého Dungeon Keepera raději odešel a založil studio Lionhead. Z Bullfrogu se poté stalo EA UK, která už dnes existuje pouze na papíře a přímým vývojem se nezabývá.
2. NHL 94 (1993)
Série NHL už vychází 25 let.
Říkejte si, co chcete, ale jestli v EA něco umí a dělají to dobře, tak jsou to sportovní hry. První takovou byl basketbal s krkolomným názvem One on One: Dr. J vs. Larry Bird, od té doby jsou EA prakticky synonym sportovních videoher. Aktuálně pod značkou EA Sports vychází „jen“ fotbal, basketbal, hokej, americký fotbal a zápasy UFC, v minulosti jsme si však mohli zahrát i kriket, golf, závody NASCAR a mnohé další sporty. Kdybych měl z nepřeberného množství sportovních her vypíchnout jedinou, tak to bude NHL 94. Ta v polovině devadesátých let nesměla chybět na žádném herním PC a mnozí fanoušci na ní dodnes nedají dopustit. Digitalizované intro, sestavy odpovídající skutečnosti, předzápasový komentář a především geniální hratelnost vystřelily sportovní divizi EA ke hvězdám.
3. System Shock 2 (1999)
Už jen za System Shock 2 si Electronic Arts zaslouží dík.
Jen těžko byste našli lépe hodnocenou hru devadesátých let, než byl System Shock od Looking Glass Technologies. Jenže navzdory svému legendárnímu statutu hra neměla nijak oslnivé prodeje, ke své smůle totiž vyšla v době, kdy hernímu světu vládl nedostižný Doom. Po koupi společnosti Origin se EA stali majitelé práv na tuto značku a když se u nich jednoho dne stavil Ken Levine (pozdější autor Bioshocku) předvést prototyp své vesmírné sci-fi RPG Junction Point, napadlo někoho chytrého hru zasadit do již známého světa. Původní koncept se sice změnil k nepoznání, ale výsledkem je dodnes geniální hra.
4. Nox (2000)
Nox je dodnes jednou z nejoriginálnějších „diablovek“ vůbec.
Nox byl jednou z nejnahypovanějších her své doby. EA pojali marketing skutečně velkolepě a hru tehdy prostě nešlo přehlédnout. Což je s podivem, vzhledem k faktu, jak těžko uchopitelný koncept vlastně nabízí. Autoři mluvili o tom, že jejich hlavní zdroje inspirace jsou karetní Magic the Gathering, brutální Mortal Kombat a automatová klasika Gauntlet. Ve skutečnosti šlo o jakousi akční variaci na Diablo se silnou podporou multiplayeru, což tak trochu předběhlo svoji dobu. Nox ve výsledku žádný významný úspěch nezaznamenal a EA chystané pokračování raději rychle zařízli, ale stejně jim patří dík, že této podivné hře dali vůbec takovou šanci.
5. American McGee’s Alice (2000)
American McGee's Alice není pro děti,
Electronic Arts jsou dnes vnímáni jako symbol mainstreamu, nad kterým každý opravdový pařan ohrnuje nos, tak tomu však nebylo vždy. Šanci dostávaly i vyloženě bizarní projekty, na které by si dnes nejspíše netrouflo ani leckteré volnomyšlenkářské indie vydavatelství. Za všechny jmenujme hororovou adaptaci Alenky v říši divů od slavného vývojáře Americana McGee (mmj. Doom, Quake). Alice je náročná a notně krvavá skákačka, která má atmosféru nepovedeného LSD tripu a mimochodem také první hrou od EA, která má rating M pro dospělé. Ještě překvapivější je pak fakt, že se hra dočkala v roce 2011 i pokračování. Do podobného ranku ujetých her s na první pohled nízkým komerčním potenciálem bychom mohli zařadit i pozdější metalovou akci Brutal Legend, adaptaci Dantovy Božské komedie v podobě mlátičky Dante’s Inferno anebo hodně ujeté MMORPG The Secret World.
6. Spore (2008)
SImulátor evoluce Spore není zrovna mainstreamovou záležitostí.
Will Wright je autorem série Sim City a především The Sims, jedné z vůbec nejprodávanějších herních sérii v historii. Electronic Arts mu proto poskytli volnou ruku a prostředky pro vývoj ultimátní hry Spore, která neměla za cíl nic menšího, než simulovat evoluci života mimozemské rasy, od prvotní buňky až po kolonizaci vesmíru. Spore je bez debaty fascinující kousek software, ke kterému se ve své době vyjadřovali i experti z vědeckých kruhů, ale bohužel ne příliš zábavná hra. Pro samotné EA pak také představuje jeden z prvních velikých přešlapů a to implementování protipirátské technologie SecuROM. Hra kvůli němu vyžadovala online aktivaci a bylo ji možné nainstalovat pouze na třech počítačích zároveň, což bylo tehdy něco neslýchaného. Co na tom, že tohoto omezení ve skutečnosti dosáhlo méně než 1 % uživatelů, lidé hru bojkotovali a Spore se tak paradoxně stala jednou z vůbec nestahovanějších her z portálu Pirate Bay.
7. Mirrors Edge (2008)
Mirror's Edge prodalo 2,5 milionu kusů a dočkalo se i pokračování.
Vydat na konci první dekády 21. století 3D akční hru z pohledu vlastních očí, ve které se vůbec nestřílí, byl odvážný krok sám o sobě. Udělat ji ještě k tomu v minimalistické designové grafice pak vypadalo jako čiré bláznovství. Přesto to zafungovalo a Mirror‘s Edge je tak jednou z těch vůbec nejoriginálnějších her z portfolia EA. Vlastně je to typická nezávislá hra jen v AAA balení. V roli hlavní hrdinky Faith tu ve stylu parkouru pobíháme po krásně bílých střechách a s nepřáteli bojujeme jen v případě největší nouze.
8. Plants vs Zombies 2 (2013)
Plants vs Zombies je ukázkovým příkladem toho, jak má vypadat správná free 2 play hra,
Plants vs Zombies z roku 2009 byla skvělá nezávislá hra od malého studia PopCap. Jenže když ho koupili Electronic Arts a oznámili, že další díl bude jen free 2 play mobilní hra, všichni očekávali průšvih (ostatně po kauze s mobilním Dungeon Keeperem žádný div). Tentokrát to však vyšlo na jedničku. Ukázalo se totiž, že tento obchodní model je pro hru podobného ražení tím nejlepším možným. Plants vs Zombies 2 je dokonalou ukázkou toho, jak by měla vypadat správná free 2 play mobilní hra, která netlačí na transakce. Že pak z této značky ještě EA vytěžili vcelku obyčejnou arénovou střílečku, je již druhá věc.
9. A Way Out
Josef Fares se korporátní kulturou Electronic Arts semlít nenechal.
Abychom EA pochválili, nemusíme chodit až hluboko do minulosti. V rámci programu EA Originals, kterým podporují nezávislé vývojáře, už vyšly například dva díly zajímavé logické hopsačky Unravel či podivná arkáda Fe. Jenže až A Way Out (naše recenze) Josefa Farese dokázalo naplno předvést, co se stane, když se spojí profesionální produkce s originálním nápadem. Výhrad k finální podobě hry mám sice plno, ale i tak má A Way Out jednu z nejoriginálnějších příběhových kampaní posledních let.
Bude zase dobře?
Skvělých a svým způsobem odvážných her v portfoliu EA je samozřejmě mnohem více, jenže už tak je tento článek daleko delší, než jsem na začátku předpokládal.
Herní průmysl se neustále vyvíjí a je poháněn penězi. Zlobit se na EA za to, že se chytají aktuálních trendů a nedělají dokola to samé, co vydělávalo před lety, může jen naiva. Že přitom postupují jako slon v porcelánu a objevují mnoho slepých uliček, je věc druhá. Ať už to však s tímto nadnárodním gigantem nakonec dopadne jakkoliv, už teď má v historii herního průmyslu hluboký zápis. Ne že bychom kvůli tomu snad k jejich novým hrám měli být více shovívaví, ale rozhodně je nebudeme dopředu zatracovat.
