Dante's Inferno je procházkou napříč pekelnými kruhy

Hlavní hrdina Dante musí projít všemi pekelnými kruhy a očistit se ze všech svých hříchů, aby vysvobodil svou milou Beatrice. A nakonec se utká i se samotným Luciferem. Jen je škoda, že po slibném začátku začíná hře postupně docházet dech.

Dante's Inferno

O Dante's Inferno bylo před vydáním slyšet docela dost. A hned v úvodu hry se zdá, že naprosto právem. Hra se tváří jako ukrutná a rychlá rubačka, v které hlavní hrdina Dante dokáže provádět pohledná komba a navíc je zřejmé, že se časem budou odemykat i nová, ještě velkolepější. Pohled do menu hry pak naznačuje zajímavé možnosti vývoje postavy v průběhu dalšího hraní, takže úvodní dojem je více než dobrý.

Bohužel, je to jen první dojem, protože zhruba v polovině hry vyjde definitivně najevo, že potenciál daný samotným tématem i slušně zpracovaným bojem zůstává naprosto nevyužitý. Ve výsledku tak dostáváme víceméně tuctovou akční hru, které se nepodařilo zúročit nadějné vstupní předpoklady.

Příběh je prostý, jak se na akční hru sluší a patří, ale zároveň i zajímavý. Dante se vrací z křížové výpravy a nachází svou dívku Beatrice mrtvou. Přestože to byla téměř světice, dostává se do pekla. Upsala se totiž ďáblu za to, že ji Dante nikdy nezradí. Ale jak už to tak při vleklých vojenských taženích bývá, tak ani Dante se hříchu nevyhnul. A "vyzkoušel" si dokonce všechny.

Musíte se rozhodnout, zda dotyčného ztrestáte nebo naopak očistíte z jeho hříchů

Beatrice si v pekle bere pod patronát samotný Lucifer. Dante se s tím nehodlá smířit a jde ji vysvobodit. Ať si peklo místo ní nechá jeho. Lucifer se ale Beatrice jen tak lehce vzdát nehodlá, třeba proto, že je to moc hezká dívčina.

Námět je tedy velice zajímavý a navíc je podpořen stylovými kreslenými a prakticky statickými obrázky, které popisují události z doby, kdy byl Dante s vojskem v dalekých končinách. Je ale trestuhodné, že z tohoto potenciálu nedokázali tvůrci vytěžit vlastně vůbec nic, a tak je příběh po čase spíš jen něčím, co ke hrám už obecně patří, ale rozhodně není tím, co by vás u hry udrželo.

A to je určitě veliká škoda, protože dané téma si vyloženě říká o zodpovědný a velkorysý přístup, a to nejen v příběhu, ale celkovém pojetí. Typickým příkladem takového poctivého zpracování budiž například vynikající a detailně pojatý Assassin's Creed, nehledě samozřejmě na žánrový rozdíl. Dante's Inferno je ale oproti tomu spíše jen klasická sada po sobě jdoucích úrovní a výraznější dojem rozhodně nezanechá.

A to ani navzdory již zmíněnému povedenému hernímu systému. Ze zabitých, respektive rozsekaných nepřátel (jde služebníky pekelné vlastně vůbec zabít?) získává Dante tři druhy duší, které slouží jako platidlo, léčivo a magická energie. Vedle toho jsou zde ale ještě další dva druhy bodů pro další rozvoj schopností.

Některé nepřátele lze totiž prostřednictvím kontextové nápovědy zabít speciální technikou. Předtím se ale musíte rozhodnout, zda dotyčného ztrestáte nebo naopak očistíte od jeho hříchů. Na základě toho pak získáte body buďto svaté nebo "nesvaté", česky jistě lépe body hříšné.

V menu pak najdete položku se dvěma vývojovými stromy. K postupu jedním potřebujete body svaté a pro ten druhý samozřejmě body hříšné. Je asi jasné, že v každém stromu jsou jiné možnosti, a tak opravdu dost záleží na tom, zda budete spíše hodní či zlí.

Obecně se dá říci, že ve svaté části je víc podpůrných položek, jako například bonusy při očišťování z hříchů, a v pekelné části se odemykají spíš nové bojové techniky. Rozdíly ale nejsou kdovíjak markantní, takže se dá předpokládat, že přinejmenším při prvním hraní si budete nové schopnosti pořizovat zhruba stejně na obou stranách.

Vergilius nemluví, Vergilius deklamuje

Vedle nových schopností budete získávat i podpůrné amulety, které například zvýší sílu vašich útoků či kouzel. Ty ale získáte pouze na určitých místech, kam se mnohdy úplně snadno nedostanete. No a nakonec tu máme volně pohozené hříšníky.

U nich se vám vždy zobrazí krátký text popisující jejich hříchy a je opět na vašem rozhodnutí, zda je očistíte nebo ztrestáte. Pokud se rozhodnete pro druhou možnost, je hotovo za dvě sekundy, ale pokud se rozhodnete očišťovat, spustí se zajímavá minihra.

Uprostřed obrazovky se objeví svěcený kříž s jedním tlačítkovým symbolem na každém rameni. Z příslušných stran se pak různými rychlostmi přibližují hříchy v podobě oranžových kuliček, a když se překryjí se symbolem tlačítka, je potřeba dané tlačítko stisknout, stejně jako v rytmických akcích.

Ačkoliv to není nic světoborného, je potřeba říci, že to hraní překvapivě příjemně zpestřuje. A to je dobře, protože jinak je hra až neuvěřitelně jednotvárná. Akci občas přeruší pouze momenty, kdy musíte někam přeskákat, ale to vás moc nerozptýlí.

Dokonce se tu objevují i pokusy o jednoduché hádanky, ale opět jsou nedotažené a spíš jen do počtu. Vypadá to, jako by si na začátku autoři řekli, že do hry přidají jednoduché rébusy, ale při samotné tvorbě si vždy spíš jen nahodile vzpomněli, že už dlouho žádný nebyl, tak tam jeden z povinnosti zase dali.

Ve světle všech těchto nedotažeností pak bohužel zapadá i povedený bojový systém. Pokud by se hodnotilo pouze podle něj, mohl by Dante směle soupeřit i s těmi největšími peckami v žánru. A to i přes poměrně krkolomné ovládací schéma. Dante sebou nosí velkou kosu, která umí nejen sekat, ale zároveň se i natahuje, takže o spektakulární bojové momenty rozhodně není nouze. A když se k tomu připočte sesílání ničivých kouzel, tak rozpoutání pekla na zemi, ehm pardon, v pekle, je otázkou okamžiku.

Problém ovšem nastává ve chvílích, kdy nevíte, co máte dělat. Díky pevně ukotvené kameře si nemůžete lokaci pořádně prohlédnout, a tak mnohdy nevíte, co vlastně máte dělat. A když to zjistíte, tak zase nevíte, jak to udělat, nebo proč to vlastně dělat. Mnohdy tak několikrát zemřete, aniž byste vůbec tušili, co že se to vlastně děje. Naštěstí jsou ale místa, odkud musíte po smrti opakovat, dost blízko u sebe.

Do nejvyšších kvalitativních pater hru nedostane ani technické zpracování. Nedá se říci, že by grafika byla ošklivá, ale jelikož jste v pekle, tak zkrátka všechno vypadá dost stejně, tedy černě a červeně. Pravda, to s naší obecnou představou křesťanského pekla naprosto souhlasí, ale určitě to není nic, co by dokázalo bavit po celou dobu. A nezachrání to ani krátký úsek na sněhu a ledu (!).

Peklo na japonský způsob

Když se řekne peklo, představí si v našich končinách každý ukrutné horko, plameny a hříšníky, tavící se v kotlích se žhavým olejem. Peklo ale může klidně vypadat i úplně jinak.

V minulém roce u nás vyšla kniha Peklo japonského spisovatele Jasutaky Cucuiho. Moc slibně to nezní, protože slovo peklo patří k těm nejméně objevným názvům, ale obsah knihy je nanejvýš zajímavý. Cucui zde popisuje peklo jako prakticky úplně normální svět, v němž ale žijí pouze ti, kteří již zemřeli. Mohou se ale dokonce potkat i s těmi dosud živými, přičemž zónou kde se setkávají, jsou sny.

Zajímavým detailem pak je, že v Cucuiho podání je takovéto peklo určeno pouze pro Japonce.

Z hlediska ozvučení je to podobné. Směs výkřiků a sténání se omrzí nejpozději za hodinu, ovšem kromě svištění zbraně a sekání nepřátel je to skoro to jediné, co tu uslyšíte. Co se týče dabingu, vyčnívá zde pouze postava Vergilia, jenž je zde stejně jako v knize Dantovým průvodcem. Vyčnívá ovšem směrem dolů. Vergilius totiž nemluví, Vergilius deklamuje. Udělat z významné historické postavy takového patetického pitomce, to tedy všechna čest.

Závěrem tedy nezbývá než zopakovat, co bylo naznačeno již v úvodu. Dante's Inferno má značný potenciál a spoustu dobrých nápadů, ale prakticky nic z toho se nepodařilo dotáhnout do konce. Pokud by se to povedlo, mohl tento titul vcelku směle soupeřit s těmi nejlepšími rubačkami současnosti. Za těchto okolností ale nápis "To Be Continued" na konci hry vyvolává místo radosti spíše obavy.