Rolbování sjezdovek má svá pravidla a jasný systém. Proměnit rozryté svahy v perfektní manšestr zabere noční směně několik hodin.
„Zkušení rolbaři říkají, že se to člověk naučí za sedm let. Je potřeba jezdit a jezdit. Důležité je nechat si poradit, zkušenosti se nedají nikde koupit,“ říká Pavel Zeman, který ve Špindlerově Mlýně patří mezi služebně mladší rolbaře. Sjezdovky upravuje „teprve“ pět let.
Z dojezdu sjezdovek ve Svatém Petru, kde rolby parkují, vyjíždíme na červenou sjezdovku. Je 16:30 hodin, hustě sněží a teplota kolem nuly. Před půlhodinou se zastavily lanové dráhy a na kopcích by už neměli být žádní lyžaři. Stroj s 510 koňmi pod kapotou a kroutícím momentem 2 400 newtonmetrů se po metr tlusté vrstvě sněhu valí jako tank. Při najetí do svahu víc než tunu vážící radlice před sebou začíná nekompromisně hrnout sníh.
Právě radlice, kterou řidič dokáže nastavit do dvanácti poloh, obstará nejtěžší práci. Rozježděný povrch sjezdovky připraví tak, aby fréza za rolbou svah už jen urovnala. Uvnitř frézy pracuje rychle se točící válec s ostrými zuby, sníh rozemílá a posílá pod gumové finišéry, které povrch uhladí. Výsledkem je dokonale vyžehlená sjezdovka, kvůli pravidelným pruhům jí vlekaři říkají manšestr.
Hodina na ztuhnutí
Začínáme u pravého okraje a navazujeme na pás, který už upravila rolba jedoucí několik metrů před námi.
„Lyžaři posunují sníh, někde ubude a jinde naopak hodně přibude. My se ho snažíme dostat zpátky, aby sjezdovka byla úplně rovná,“ vysvětluje Zeman. Vhodným nastavením radlice část sněhu posílá pod stroj, aby fréza měla s čím pracovat, část nechává pro rolbu, která bude žehlit další pás. A tak pořád dokola.
Upravená sjezdovka potřebuje alespoň hodinu na to, aby ztuhla, sníh se spojil a lyžaři se do manšestru nebořili. „Čím rychleji to uděláme, tím víc času sjezdovka má, aby ztuhla. Každá čtvrthodinka je dobrá. Teď je docela teplo, takže sníh tuhne pomaleji,“ dodává muž, který zná každý centimetr zdejších sjezdovek. Předtím než se stal rolbařem, pracoval třináct let jako strojník dvousedačkové lanovky ve Svatém Petru.
Rolba je dokonale uzpůsobená pro práci v extrémních podmínkách. Všechna okna, zrcátka i stěrače jsou vyhřívané, kabina je klimatizovaná. Díky výkonným dálkovým světlům je vidět desítky metrů dopředu. Trychtýřem přejíždíme na „starou Hromovku“, na 1 500 metrů dlouhé sjezdovce začne už v šest hodin večerní lyžování.
V nejprudším místě ukazuje displej sklon 30 procent
Až v devět hodin skončí, tak se sem rolbaři zase vrátí a vysoustruží manšestr pro ranní lyžování. Tentokrát sjíždíme z kopce, v nejprudším místě, kterému vlekaři pracovně říkají Hančík, ukazuje displej na ovládacím panelu sklon 30 procent. Každý kopec má svůj název, aby se rolbaři mohli rychle lokalizovat a měli přehled o tom, kde se pohybují kolegové.
Ve světelném kuželu před námi se uprostřed sjezdovky najednou objeví dva zapomenutí sjezdaři v helmách. Muž má lyže na nohou, žena v přeskáčích kulhá k rolbě, která jede celou dobu před námi. Její řidič vysílačkou informuje kolegu, že zraněnou lyžařku sveze dolů. Na lyžích to sama nedokáže. Podobný obrázek není pro noční směnu ničím neobvyklým. Každý večer potkají i desítky sjezdařů, skialpinistů, běžkařů nebo lidí, kteří si večer kráčejí po čerstvě vyžehlené sjezdovce.
„Většinou chodí právě po hotovém. Všichni vědí, že se tady pohybují stroje, které jim mohou ublížit, a vůbec na to nedbají. Je jim to jedno,“ upozorňuje Pavel Zeman. S rolbou nezřídka v noci vyráží také na krkonošské hřebeny, účastní se pátracích akcí horské služby a záchranářům klestí cestu ve sněhových závějích.
Na chyby není prostor
U dolní stanice lanovky na Hromovku vykládá kolega kulhající lyžařku a dvojice rolb opět míří na kopec. Vyfrézované pásy upravené sjezdovky plynule navazují na sebe. Na druhé straně svahu proti nám míří třetí rolba. Pavel Zeman světelným „hledáčkem“ pohybuje ze strany na stranu a zkoumá, kde zůstaly díry nebo naopak hroudy neupraveného sněhu.
„Tome, na Hančík už nemusíš,“ zahlásí kolegovi do vysílačky, že je všechno v pořádku. Po půl hodině rolbování pokrývá perfektně rovný manšestr celou sjezdovku, kde zanedlouho začne večerní lyžování.
Na chyby není při rolbování mnoho prostoru. A to nejen kvůli splnění časového limitu. Pokud je sníh měkký, víc jak deset tun vážící mašina nemůže stejnou trasu projet dvakrát, aniž by se nezačala zahrabávat a propadat.
Čtveřice rolbařů upravuje sjezdovky ve Svatém Petru a na Hromovce každý den zhruba do půlnoci. Často se ale každodenní rutina i o několik hodin protáhne. Záleží na typu sněhu i teplotě.
„Když je to rozbité nebo hodně měkké, hlavně na jaře, tak úprava trvá delší dobu, než když je sníh přimrzlý,“ poznamenává rolbař. Pokud hustě sněží, jako právě dnes, tak sestava rolbařů vyráží na svahy znovu druhý den v půl páté ráno. Podobně jako hasiči pracují ve čtyřiadvacetihodinových směnách. Přes den čistí frézou cesty, nad Svatým Petrem upravují kilometry běžeckých tras. Nejdelší šichty mají na začátku sezony, kdy se zasněžuje a musejí rozhrnovat obrovské kupy umělého sněhu.
V posledních sezonách špindlerovský skiareál nabízí zážitkové jízdy rolbou. V kokpitu vedle řidiče sledují, jak se sjezdovka upravuje. Podle Pavla Zemana se i díky tomu mění pohled na jejich práci. „Jezdí s námi spousta lyžařů. Když vidí, co všechno to obnáší, tak uznávají, že připravit dobře sjezdovku není zas tak úplně jednoduché, jak to třeba na první pohled vypadá,“ říká rolbař.
