Nenápadná rostlina kmitá ve větru, který na Sněžce snad nikdy neustává. Pro mnohé obyčejný trs trávy v kamenném moři na úbočí nejvyšší hory Česka nenechá žádného botanika v klidu. Stejně jako v létě roku 1786, když pětadvacetiletý učenec Tadeáš Haenke, jeden ze čtyř účastníků první přírodovědecké expedice do nitra Krkonoš, který tuto rostlinu objevil.
„Pro světovou vědu vůbec poprvé popsal na Sněžce drobnou travinu, která nese v latinském jménu jeho příjmení: Poa laxa Haenke. Česky je to lipnice plihá. Není to krkonošský unikát,jde o trávu, která roste i jinde ve vysokých horách. V Krkonoších byla ale díky Haenkemu poprvé popsána a objevena,“ říká Radek Drahný ze Správy Krkonošského národního parku (KRNAP).
Dobové vyobrazení Tadeáše Haenkeho.
Výprava do Krkonoš v roce 1786 a sborník z roku 1791 představují zásadní předěl ve vědeckém poznávání krkonošské přírody a pro celé Čechy jsou rozhodným vykročením do éry moderních fyzicko-zeměpisných a biologických věd.
„Expedice má nejen pro poznání Krkonoš obrovský význam, proto je nutné si ji připomínat,“ říká Radek Drahný. O historickém významu expedice rozhodlo až vydání sborníků z rukopisů a dokumentů ve Waltherově dvorním nakladatelství v Drážďanech.
Z Prahy do Krkonoš za čtyři dny
Expedice členů a spolupracovníků České společnosti nauk vyrazila z Prahy do pohraničí 27. července 1786. Pětatřicetiletý František Gerstner, kterého lze označit za geodeta, pětadvacetiletý botanik Tadeáš Haenke, o deset let starší geolog Jan Jirásek a dvaačtyřicetiletý hydrolog Tobiáš Gruber.
Měli zjistit, kolik přesně měří údajně nejvyšší hora střední Evropy severně od Alp a západně od Karpat, proč z Krkonoš nepřetržitě teče množství vody v divokých řekách a potocích, jakého původu jsou hluboká údolí a které druhy rostlin se vyskytují ve vzácných krkonošských jamách, Krakonošových zahrádkách.
Z Prahy do Vrchlabí jim to trvalo dostavníkem čtyři dny, dnes je to autem sotva čtyři hodiny. Najali si nosiče a průvodce a vydali se do hor. Přes Černou horu dorazili na Liščí horu, kde se rozdělili.
„Gerstner s Jiráskem šli přes Výrovku na Luční boudu, kdežto Gruber a Haenke táhli přes impozantní jižní svahy Studniční hory rovnou na Sněžku. Navečer se všichni sešli na Luční,“ píše český botanik Jan Jeník.
Vrcholu Sněžky dosáhli 5. srpna 1786. Tehdy tam samozřejmě chyběly typické stavby, turistický chodník s řetězem, lanovka i turisté. Co se týče botanických druhů a dalších přírodních jevů, viděli přibližně to samé, co my o 230 let později. Gerstner pečlivým měřením určil výšku Sněžky na 837 vídeňských sáhů, což bylo asi o 20 metrů níže, než je dnes známá hodnota. „Na tu dobu to bylo velmi přesné,“ upozorňuje Radek Drahný.
Patrně největším přínosem byla zjištění Tadeáše Haenkeho, který vytvořil první vědeckou floristickou a fytogeografickou studii z území Čech.
„Za pobytu na expedici na hřebenech Krkonoš nasbíral neuvěřitelných 272 druhů rostlin a většinu bezchybně určil. Kromě objevu lipnice plihé byla jeho dalším zářezem identifikace borovice kleče. Díky Haenkemu se nízká kosodřevina v botanickém systému osamostatnila jako borovice kleč a přestala být spojována s borovicí lesní. Další prvenství v popisu horských rostlin Haenkemu unikla jen o vlásek,“ říká Radek Drahný.
Hluboko v první zóně KRNAP v závěru Obřího dolu kousek od Čertovy zahrádky na prudké stráni Studniční hory je božský klid. Žádní turisté, žádné hlasy, jen nedotčená příroda. Není divu, je tam přísný zákaz vstupu. Kam člověk šlápne, najde botanickou zajímavost. Nad námi krouží dravec a na loukách se pasou kozy a skotský náhorní skot. S největší pravděpodobostí právě tudy Haenke procházel.
Poklad Krkonoš minul o pár metrů
Ze Sněžky zřejmě sestoupili roklí Rudného potoka k Dolnímu vodopádu Úpy, vystoupali do poloviny výšky Čertovy zahrádky a vrátili se na hřeben a přes Obří a Luční boudu pokračovali přes údolí, která jsou dnes součástí Špindlerova Mlýna. Odtud už všichni společně 13. srpna cestovali zpět do Prahy, kam dorazili večer 15. srpna. V Obřím dole zřejmě učenci našli neprostupný krkonošský prales, ve kterém ještě žili vlci a medvědi.
„Haenke zřejmě věděl, kam jde. Čertova zahrádka je jednou z mála botanicky velmi cenných lokalit, kde se dodnes vyskytují velmi vzácné druhy rostlin. Neměl však přesnou znalost místa, nevěděl, kde ty vzácné druhy rostou, doslova o pár metrů minul ty nejvzácnější lokality,“ ukazuje Drahný vzhůru po suťovisku.
Titulní strana sborníku, ve kterém účastníci expedice shrnuli svá zjištění. Tento dokument expedici proslavil.
Krkonošské botanické zahrádky vznikají na závětrných svazích ledovcových karů Krkonoš a tvoří je unikátní společenství vysokohorských i nížinných rostlin a živočichů. Jsou výsledkem zvláštní souhry řady přírodních podmínek a procesů – větrného proudění, sněhových a zemních lavin, teplotních a vlhkostních poměrů a uspořádání reliéfu ledovcových karů.
„Krkonoše byly tehdy skutečnou divočinou a už jen pohyb horami musel být nesmírně obtížný. Výprava přespávala na Luční boudě, ale samozřejmě nešlo o podmínky, které tam jsou dnes. Na hřebenech hor tehdy nebylo ještě tak rušno. Napadá mě snad jen příměr, bylo to, jako když cestovatel dnes vyrazí do neprostupné džungle v Amazonii. Tak si lze představit, co mohli před 230 lety v této oblasti hor zažívat,“ upozorňuje Drahný.
Výprava spadá do období, kdy se začal šířit věhlas Krkonoš jakožto nejvyššího pohoří v českých zemích. Hory lákaly k poznávání, lidé je však tehdy ještě považovali za sídlo démonů a všemožných nadpřirozených bytostí, mezi nimiž vynikal Rýbrcoul, pán hor, jenž podle legendy sídlil právě v Obřím dole.
V Krkonoších byli vlci a medvědi, budní hospodářství se na hřebenech teprve začínalo rozvíjet, nejčastěji se dali potkat podivíni, bylinkáři, loupežníci nebo prospektoři, již hledali nová ložiska drahých nerostů.
„Příznačné bylo, že výsledný spis výpravy České společnosti nauk do Krkonoš už zcela ignoruje pověsti o horských skřítcích, démonech a Rýbrcoulovi a že se drží na pevné půdě materialistické empirie a racionálních spekulací,“ uvádí Jeník.
