Toužil po NHL, ale místo toho se hokejový útočník Daniel Přibyl ocitl ve městě hrůzy. V kalifornském Stocktonu, lokalitě proslulé jednou z nejvyšších kriminalit v Severní Americe.
„Před sezonou přišli do naší kabiny policajti a říkali, kde nejčastěji dochází k přestřelkám. Vypadalo to, jako bychom nemohli vyjít ven ani nakoupit,“ vzpomíná čtyřiadvacetiletý hokejista na první pocity z pobytu na farmě Calgary.
Navíc ho brzdily zdravotní trable. Nejdřív otřes mozku, pak zranění kyčle vyžadující už druhou operaci v kariéře. V hlavě bývalého sparťana se začala honit spousta různých myšlenek. Daniel Přibyl o nich mluví pro MF DNES a iDNES.cz.
Váš přesun do zámoří měl k ideálu daleko. Jak hodnotíte rok na farmě?
Byl těžký. Ale vím, že první rok pro mě byl náročný, už když jsem v minulosti odcházel z Písku do Sparty. V Praze jsem si po životní stránce dlouho zvykal. Teď jsem byl v zámoří najednou sám, což mi moc nepřidalo. Myslel jsem si, jak to v pohodě zvládnu, ale občas jsem měl krizi.
Jak k tomu přispěl Stockton, ne zrovna útulná lokalita? Na co bylo nejtěžší si zvyknout?
Bylo to víc věcí. Já nemůžu mít v hlavě jenom hokej. Nejsem ten typ, který přijde z tréninku, zapne doma PlayStation a hraje až do rána. To nedám. Stockton se nedá s Prahou srovnat. Tady vím, kde se co děje. Je tu vyžití. Ve Stocktonu jsme hned na začátku dostali brožuru, kam bychom ve městě měli a neměli chodit. Do naší kabiny před sezonou přišli policajti a vyprávěli příběhy z města. Vypadalo to, jako bychom nemohli vyjít ani nakoupit. Nedoporučovali nám, abychom chodili ven za zábavou, protože často dochází k přestřelkám. Tak jsem hodně trávil čas v bytě, koukal jsem na filmy a četl si. Nejsem typ, že bych musel být každý den v baru do rána. Ale občas zajít mezi lidi, to mi ve Stocktonu chybělo.
Poznal jste tam přátele?
Ti praví mi tam hodně chyběli. Američané a Kanaďané vůbec nejsou špatní lidé, ale není to jako u nás. Oni daleko snáz navážou přátelství. My jsme ostýchavější, ale když si s někým sedneme, tak je to často kamarádství na celý život. Takové to hlubší přátelství, co jsme zvyklí navazovat my, jsem tam nepoznal. Hodně mě podrželi přátelé z Česka. Často jsme byli v kontaktu, zpříjemňovali mi dny.
Během sezony vás trápila řada zranění. Co vám v klubu řekli po sezoně?
Vědí, že jsem měl těžký rok, ale věří mi. Zůstávají pozitivní. Komunikuji o tom s jedním manažerem z Calgary, mám zpětnou vazbu.
Podstoupil jste ale třetí velkou operaci. Jak těžké je vypořádat se s tím v hlavě?
Občas si říkám, jestli mi tím někdo něco nenaznačuje. Během posledních dvou měsíců jsem hodně hloubal, jestli hokej je vážně tím, co chci dělat. Nakonec jsem dospěl k názoru, že vytrvám. Zatím je pro mě hokej stále na prvním místě.
Uvažoval jste i o konci kariéry?
Ano, i to mi v hlavě proběhlo - už několikrát. Začalo to před dvěma lety. Pořád zjišťuji, že hodně věcí se kolem mě děje, protože to tak chtějí ostatní, ale už ne tolik já sám. I ta zranění mě vedou k tomu, abych o tom přemýšlel. V hlavě mám pořád vrytý fakt, že hokej je jediná věc, co chci dělat. Ale ve skutečnosti se s tím často peru.
Přitom před rokem jste měl za sebou svoji nejlepší sezonu.
Možná právě proto. Začal jsem být k sobě upřímnější. Dokázal jsem si připustit, že hokej není to jediné, co můžu dělat. Díky tomu jsem to přestal brát tak fatálně. Poprvé v životě jsem se dokázal na ledě uvolnit a prodat to, co ve mně je.
Co říká rodina na vaše myšlenky?
Před pár lety by z toho ještě omdleli. Teď to začínají víc a víc chápat. Mamka je k tomu otevřenější, táta už tolik ne. Před pár lety mi říkal, jak on sám hrozně moc chtěl hrát hokej a asi i proto do mě vkládal tolik nadějí.
Vy jste typ hráče, který o hokeji hodně přemýšlí, že?
Ano, a právě proto jsem se začal zajímat o psychologii. Uvědomil jsem si, že hlava mě ve hře nejvíc limituje. Potkal jsem zajímavé lidi, ale až teď jsem se dostal k jedné paní, se kterou je to takové duchovnější. Jdeme víc do hloubky. Neřešíme, proč jsem třeba v danou chvíli špatně nahrál, ale zabýváme se tím v kontextu.
Rád o psychologii čtete. Které autory vyhledáváte?
Hezky věci popisuje Eckhart Tolle, jeho knížky se mi líbí. Z českých autorů mě zaujal Tomáš Keltner.
Odpusťte osobní otázku, jste věřící?
Nemůžu říct, že nejsem. Tím duchovnem ale nemyslím přímo víru v boha. Mám pocit, že v náboženství chybí svoboda. Je ale asi důležité, jak si ho kdo vykládá. V něco věřím, ale není to žádné specifické náboženství.
Nezávidíte občas hráčům, kteří o tom takhle nepřemýšlejí a dokážou vše hodit za hlavu?
Nemůžu říct, že bych jim to záviděl. Občas mě napadá, že by asi bylo jednodušší o tom tolik nepřemýšlet. Uvědomím si některé věci, které pro někoho nejsou vůbec podstatné, a i díky tomu mají čistější hlavu. Neřeší je. Já to mám opačně. Vím, že mě to na ledě brzdí, ale asi to ani neumím jinak. Na druhou stranu to často může být i výhoda, když se v tom dokážu orientovat.
Měli jste na Spartě psychologa?
Dřív tam byla psycholožka. Ta pak skončila, ale klub mě podporoval, abych k ní chodil dál. Většinu věcí jsem s ní probíral. V českém hokejovém prostředí se o tom moc nemluví. Bere se jako slabost a překážka, když někdo moc přemýšlí. Nikdo se tím tady nechce příliš zabývat.
Máte nějaký příklad?
Když hraju špatně, tak si připadám skoro jako ve stavu před smrtí. V tu chvíli nedokážu zhola nic předvést. Nechci, aby to tak znělo, že se vymlouvám. Hokej mě hrozně baví, na ledě si ho užívám. Ale mám s ním spojený i stres a strach. To mi ztěžuje situaci. Mám pak k hokeji i nechuť a začne mě štvát. Abych si to užíval, musím mít čistou hlavu.
Stresujete se i kvůli velkým zápasům?
To ne. Přichází to, když se delší dobu nedaří. Pak neřešíte jen hokej. Nejde to vytlačit. Možná v tom jsou trochu zakořeněné i věci z dětství. Rodiče do mě vkládali velké naděje a podle toho se chovali. Ne každé dítě to ale pochopí správně. Nechcete je zklamat. Teď se snažím odblokovávat některé tyto stresy.
Jak?
Pomáhá mi s nimi nebojovat. Pozorovat, co se děje. Nezmatkovat. Často se totiž stává, že začnu přemýšlet o tom, co bych měl a neměl dělat, a zamotám se do toho ještě víc.
Co by vás mimo hokej naplňovalo?
Baví mě věci kolem bytů a stavebnictví. Kdybych nehrál hokej, tak bych nejspíš šel na architekturu. Táta v tom oboru pracuje, zajímám se o bytový design.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste hrál hokej a zároveň podnikal?
To mě nenapadlo. Dobrá myšlenka. Zatím to tak ale moc nevidím. Ač mám k hokeji výhrady a trápí mě zranění, mám ho na prvním místě.
Dokážete si představit, že byste hrál v Rusku, kde to pro hráče často není lehké?
Tam jsem nechtěl, ale pak jsem si ve Stocktonu říkal: Celou dobu nechci do Ruska, tak proč jsem tady? Jednou by třeba i Rusko mohlo být variantou. Chování k hráčům je tam asi trochu specifické. Přijde mi to krásně výstižné na světové mapě. Na jedné straně poměry v Rusku, na druhé v Kanadě a Americe... A my v Česku jsme někde na půl cesty. Oba světy se tady prolínají. V sezoně jsem byl hodně v kontaktu s Honzou Buchtelem (tou dobou hráč Jekatěrinburgu). Když jsme oba byli zranění, slyšel jsem, že to v týmu v tomhle období neměl jednoduché. Hned jsem si uvědomil, že z tohoto hlediska mám štěstí.
Co říkali v Americe na to, že vás psychologická složka limituje?
Oni jsou hrozně vnímaví. Hned se začali zajímat. Vědí, že hráč není jen stroj a může mít nějaké osobní trable. Z toho jsem byl vážně překvapený. Snažili se mě hodně podpořit, což v Česku úplně neplatí.
Jak to myslíte?
Tady je hodně rozeseté podceňování hráčů. Projevuje se u dětí i v dospělé kategorii. V Americe to mají úplně opačně. Nechci se pouštět do velkého hodnocení, ale podle mě je to v nás zakořeněné z dob komunismu. Ještě bude trvat, než se to zlepší. Je to zabudované v našich rodičích a pořád se to zatím předává.
Co vás tedy u hokeje vlastně vůbec drží?
Že jsem ještě nedosáhl na to, co bych si jednou rád zkusil. Kdybych si vyzkoušel NHL a stejně se trápil, zvažoval bych, co dál. Neviděl bych v tom dál smysl. Nebyla to lehká sezona, přesto nechci boj o NHL vzdát. Teď by to nebylo na místě. Chci se o to porvat - ukázat sobě i okolí, že na to mám.
