„Musím přiznat, že jsem byl trochu vyděšený,“ říká zpětně Andrej Nestrašil, pro některé pořád tak trochu neznámý hráč, který však za poslední sezonu dospěl v hokejistu, o kterém reprezentační trenéři vážně uvažovali, že ho nominují na Světový pohár.
Útočník Caroliny má však momentálně úplně jiné starosti. Tou největší je, aby po úrazu neměl trvalé následky. „Jde o komplikované zranění, protože se mi prolomil celý obratel. Jako byste ho prořízli nožem a ty dva kousky na sobě volně seděly. Navíc obratel pod tím je také zlomený. Naštěstí ne tak vážně, ten se bude hojit líp.“
Po nárazu soupeře jste spadl nejprve na mantinel a pak na zadek. Co bylo horší?
Ani jedno, protože šlo o kombinaci obojího. Tělo se mi secvaklo jako skládací křeslo – nohy a hlava šly nepřirozeně k sobě. Byl to nejhorší možný scénář.
Přitom zákrok protihráče byl čistý, viďte?
Byl. Kdybych stál o metr blíž mantinelu, tak bych se odrazil a nic by se nestalo. Objížděl jsem s pukem branku, měl na sobě hráče a vůbec nečekal náraz od toho druhého. V dnešní NHL se totiž málokdy stává, že po vás jdou dva najednou. Spíš si každý hlídá svůj prostor. Nečekal jsem to, ale zákeřný hit to nebyl.
Hned jste věděl, že je zle?
Nejdřív jsem si říkal, že je to v pohodě, ale vzápětí mi blesklo hlavou, že padám na mantinel. Ale ani po nárazu jsem si nemyslel, že to bude až tak zlé.
Všiml jsem si, že jste chtěl zprvu sám vstávat.
Chtěl, protože mi táta vždycky říkal, že pokud nejsem mrtvej, tak nemám na ledě ležet, ale odjet na střídačku. Doktor na mě ale křičel, ať se nehýbu. I tak jsem v podstatě sám došel do šatny, jenže jakmile jsem si lehl, začalo mě v zádech hodně bolet. Nemohl jsem se moc hýbat.
Co následovalo?
Odvezli mě do nemocnice, doktor nejdřív myslel, že to bude v pohodě, ale po vyšetření na CT se ukázala zlomenina. Následovala magnetická rezonance, a to byly těžké chvíle. Tam jsem si uvědomil, že můžu být šťastný, že chodím. Když za vámi chodí doktoři a pořád kontrolují, jestli cítíte nohy, tak znervózníte. Když jsem viděl jejich výrazy, došlo mi, že to není ideální. Asi jsem měl štěstí v neštěstí. Holt to chvíli potrvá, než se dám do kupy, ale je dobrá šance, že zas budu moct hrát hokej.
Jak dlouho se budete léčit?
To je otázka. Většina specialistů se přiklání k tomu, že by se záda mohla zahojit sama, protože páteř vypadá docela stabilně a obratel drží celkem pohromadě. Ale dva až tři měsíce budu v celotělové ortéze, aby se páteř nemohla hýbat a měla šanci dobře srůst.
O čem ještě Nestrašil hovořilO Ronu Francisovi "Náš generální manažer má ohromný a přirozený respekt. Nejenom kvůli tomu, co dokázal jako hokejista, ale i kvůli tomu, co z něj vyzařuje. Je to autorita otevřená k jakékoli konverzaci. Vyslechne si, co má hráč na srdci a hlavně vám rozumí, protože sám ještě nedávno hrál. Nebojí se přijít do kabiny, pozdravit se s náma a zeptat se, co nového, což jiní generální manažeři nedělají. Když se člověk podívá na naše výsledky za poslední rok, tak vidí, že udělal fakt obrovský kus práce." O Carolině "Je to tu taková větší rodina. Kluci mi píšou, jestli něco nepotřebuju, jeden o druhého se zajímá. I Ron Francis se mi nabídl, ať se mu ozvu, kdykoli budu chtít s něčím pomoct. Když jsem mu třeba říkal, že moje zranění vychází tak, že budu na příští sezonu připravený v plné síle, tak mi odpověděl, ať si s tím teď nelámu hlavu, že i pro něj je moje zdraví na prvním místě." O doktorech "V Raleigh jsou jedni z nejlepších specialistů v celé Americe. Pro někoho je to překvapivé, ale jsou tu tři ohromné univerzity a každá z nich má nemocnici, ve kterých dělají doktoři výzkumy. Určitě budou jinde v USA lepší doktoři, ale místní řadí lidi mezi ty top. Na druhou stranu by o mě bylo v NHL dobře postaráno v každém týmu. Stejně tak v Čechách. Pro mě je zážitek a čest, že se tu můžu pobavit s takovými kapacitami. Jsem jim vděčný, že jsou vůbec ochotní si najít chvilku, protože toho mají hrozně moc." |
Můžete normálně fungovat?
Víceméně se o sebe postarám. Vstanu, dojdu si na záchod. Od doktora mám ale nařízený klid. Říkal, že jestli se chci dát do kupy, tak to budou nejnudnější tři měsíce mého života. Je to důležité, abych neměl trvalé následky. To je pro mě priorita, teprve potom budu přemýšlet o hokeji.
Neštve vás, že úraz přišel ve chvíli, kdy jste se začal v NHL prosazovat?
Načasování zranění si nevyberete. Najde se na tom i dost pozitivních věcí. Kdybych se zranil později a musel být tři měsíce v krunýři, tak se nestihnu připravit na další sezonu, na kterou mám ještě smlouvu. Navíc jsem si tu stihl udělat dobré jméno, naše lajna odvedla velký kus práce, na to lidi nezapomenou. Snad by mi to mohlo garantovat lepší pozici na startu nové sezony.
Přitom na podzim jste byl trochu zklamaný, že nedostáváte moc prostoru.
To je prostě život. Přijel jsem v dobré formě, měl sebevědomí, ale trenér měl o sestavě trošku jiné představy. Takže jsem začal ve čtvrté formaci a málokdy se dostal na led. To už je u mě taková klasika. Já nejsem tréninkový hráč, na tréninku nevypadám tak dobře jako jiní. Ale zápas je něco jiného, situace se tam řeší úplně jinak. Spíš musíte hru číst, čekat na chybu a snažit se ji využít. Musel jsem si na šanci počkat. Ta přišla ve chvíli, kdy jsem ani neměl hrát.
Podobně jako loni v Detroitu, viďte?
Přesně. Jednou jsem přijel před zápasem na zimák a myslel si, že nemám šanci nastoupit. Ale byl jsem napsaný ve druhé lajně. Hráli jsme s Los Angeles, které patří v posledních letech k nejlepším týmům v lize. Říkal jsem si, že to jsem celej já. Celou dobu nic, a teď přijde šance, kterou musím využít. Zápas jsme zvládli perfektně a vyhráli, ten následující taky a já navíc udělal dva body. Jako hráč musíte odvádět dobré výkony, ale ani to někdy nestačí. Potřebujete štěstí, aby se dařilo i týmu. To vám hodně pomůže. Trenér pak začne sestavě věřit a začnete dostávat víc prostoru. Ale musíte bodovat.
Což nebylo snadné, protože jste hlavně bránili nejlepší lajny soupeře.
Na druhou stranu jsme v tom byli ohromně silní. Ubránili jsme je a ještě jsme dokázali být plusoví – dávali jsme góly a dělali hodně bodů. To nám zvyšovalo kredit.
Chválil vás i reprezentační asistent Jaroslav Špaček. Cítíte, že jste se letos hodně zlepšil?
Já myslím, že mě Špágr viděl hrát poprvé. Ale samozřejmě, že člověk každým zápasem v NHL získává sebevědomí a zkušenosti. Pomohlo mi třeba, když jsem se tu přehoupl přes 100 zápasů. Vždycky je ideální, když si sednete s klukama v lajně. Můžete se cítit dobře, ale když si s nimi na ledě nerozumíte, tak si vás nikdo nevšimne. Když si je naopak každý hráč v lajně vědom své role, tak to zvedá i váš výkon. To byl letos hlavní faktor mého vzestupu. Člověk si pak začne dovolovat víc a víc. Hlavně musíte být trpělivý.
Udělalo vám radost, co řekl Špaček?
Samozřejmě. Špágr byl pan Hokejista, který toho má hrozně moc odehráno. Každý by si vážil, kdyby ho zmínil. To, že je to trenér reprezentace, je plus, protože vám to dává naději, že byste se do ní mohl podívat.
Hokejisté nechtějí předčasně mluvit o mistrovství světa, ale přece jenom: nepřemýšlel jste o něm?
Přemýšlel. Měl jsem to v podvědomí naplánované. Mistrovství světa bylo letos otevřené komukoli, protože je o něco později. I kdybychom udělali play-off a vypadli v prvním nebo ve druhém kole, tak bych pořád mohl přijet. Nevím, jestli jsem v té nominaci měl být, to mi nikdo neřekl, ale byl jsem připravený a užil bych si to.
Nebral byste to býval jako test, jak obstojíte na mezinárodní úrovni třeba i s ohledem na Světový pohár?
To já nevím, s tím moc nesouhlasím. Mistrovství světa je samozřejmě obrovská akce, ale se Světovým pohárem se nedá srovnávat, protože rozměry hřiště jsou úplně jiné. Hokej, co se bude hrát v Moskvě, bude o hodně jiný než v Torontu. Proto moc nevěřím, že by to měla být zkouška, abych si uhrál nominaci. Samozřejmě bych na obě akce jel strašně rád. Ale bohužel to teď nemá cenu řešit. Přesto doufám, že se dám do kupy, že léčba proběhne hladce a bez komplikací a já se třeba na ten Světový pohár přece jen podívám.
Takže to nevzdáváte?
Je to pro mě taková motivace.
