Na svůj zdravotní stav ale Fryčer nežehrá. „Omezuje mě jen moje lenost,“ říká s úsměvem.
Nedávno o vás vyšla kniha nazvaná Můj divoký hokejový život. Co vás napadlo nejdříve, když se vám prvně ozval spoluautor Luboš Brabec?
Jestli to myslí vážně. Šel totiž se mnou do obrovského rizika. Pro většinu lidí jsem vlastně osoba neznámá. Můj životní příběh může být zajímavý, ale tady mě nikdo neznal, nebo málokdo. Takže nejdřív mě opravdu napadlo, jestli to není vtip.
Autogramiáda před zápasem Vítkovic s Libercem ovšem ukázala, že tak neznámý zase nejste. Fronta na podpis byla takřka nekonečná.
To mě moc překvapilo. Čekal jsem cokoliv, ale ne tak velký zájem. Překvapení to bylo pro všechny a jsem za to rád, protože Luboš to napsal velice pěkně, čtivě.
Kolik ze svého života jste v knize řekl a kolik si toho nechal pro sebe?
Kdyby tam bylo všechno, nedalo by se to číst, bylo by to jak Vojna a mír. Některé pasáže by příběh znehodnotily, nikoho jsem nechtěl natřít až moc. Je to taková všehochuť, některé věci jsem „taktně“ vynechal.
Po autogramiádě v Ostravar Aréně jste vhazoval i čestné buly. Nebyl pro vás problém dostat se do středu kluziště?
To ano, bylo to pro mě hodně daleko. Myslel jsem si, že v místě, odkud vyjíždí rolba, si potřepeme ploutví a půjdeme. Ale na střed to v tom stavu, v jakém jsem, bylo pro mě opravdu dost daleko.
Ani berle by vám na ledě nepomohly, že?
To bych se tam takhle rozjel (rozhazuje doširoka rukama). Byl jsem rád za pomoc Rosti Olesze (vítkovický kapitán poskytl Fryčerovi oporu). Bylo to na mé poměry daleko.
Je pořád nějaká možnost, že se vrátíte k hokeji?
Ne a i to byl jeden z důvodů, proč jsem šel do té knížky. Věděl jsem, že už se jedna životní kapitola uzavírá, že už to není ono. Chyběl drive. Hokej mě pořád baví, denně sleduju, co se děje, trejdy, kluci volají, kamarádi se ozývají. Ale abych se vrátil na střídačku, to ne. K hokeji možná ano, ale ne do funkce trenéra, to je pryč. Ničemu se nebráním, až bude po operaci kyčle, po výměně ledviny. Přece jen v 58 letech je člověk ještě pořád relativně mladý, navíc když mi bude 26. prosince osmnáct, tak tím tuplem. (Fryčer podstoupil 26. 12. 1999 transplantaci jater a ten den bere jako své druhé narozeniny. – pozn. aut.)
Nechybí vám pohyb nebo třeba emoce na střídačce?
Jako hráči ano, jako trenérovi už ani ne. Teď si spíše užívám života a jsem lenoch. To mi manželka dost vyčítala, když jsem ještě mohl chodit. Moje aktivita přes léto, když jsme byli tři, čtyři měsíce na Sardinii, byla jen kávička na pláži nebo vyloženě jenom pláž. To je můj styl, nerad se hýbu. Hrával jsem tenis, ale už to nebylo takové to potěšení, i když jsem chodit mohl.
Miroslav Fryčer
Jaké je pro vás čekání na ledvinu? Dá se to srovnat s transplantací jater?
S játry mi šlo opravdu o život. Transplantace jater je podle mě horší, i když každá transplantace nebo taková operace je těžká. Já jsem ale optimistický realista, který čekání bere jako fakt. Až to přijde, tak to přijde, nezaprašuju si tím hlavu. Jak jsem psal v knížce – vím, že tu nebudu do osmdesáti, devadesáti let. Rád bych, ale vím, že ne. Jsem rád za každou novinku v medicíně, která by to mohla změnit, ale nestresuju se tím, nejsem ten typ.
Takže se netrápíte tím, že by vás omezoval zdravotní stav?
V žádném případě ne. Mě omezuje jen moje lenost. I o těch berlích se dá. Je to sice někdy frustrující, že nemůžete udělat určité věci, ale jsem oficiální invalida, už můžu stát v první řadě do Kauflandu. Jinak to neřeším. Když se chceme jít projít s manželkou, tak můžu, zajedeme si někam. A když bude všechno v pořádku, testy se ustálí, tak zase vypadneme pryč.
Vzpomínáte na NHL?
To spíš vzpomínají lidé kolem mě. Nemám ani jedno tričko Maple Leafs, ani jedny kraťasy Maple Leafs, poněvadž nemám potřebu to dávat na odiv. Raději si vezmu třeba triko Chicago Bears, protože by mi to bylo trapné. Lidi by si řekli: Podívej se na blbce, ukazuje, že byl v Leafs. Mám třeba prsten Maple Leafs, ale ten je schovaný.
A Toronto sledujete?
Ten klub pořád sleduju, každý den se dívám, jak hráli. Nesleduju ale noční přenosy, to se raději podívám na pořádný fotbal. Když hraje Messi, třeba. Nejsem takový fanoušek jako třeba Petr Hubáček, který u toho sedí v dresu. Ale co se vrátil Milan Baroš, tak sleduju Baník, poněvadž mám rád staré pardály, když se vracejí. Jestli to byl v hokeji Martin Straka, který se vrátil do Plzně, Martin Ručinský do Litvínova, Petr Čajánek do Zlína. Teď se Bary vrátil do Baníku. Jinak mladí poplašňáci, to už je pro mě jiná doba.
Jste v kontaktu s kamarády ze zámoří?
Dost, s klukama jsme propletení. Nejsme sice v denním kontaktu, ale chodí mi e-maily, že jsou volné lístky, nějaké akce, golfové turnaje, grilovačky, pozvánky mi chodí pořád.
A po Itálii, kde jste taky strávil kus života, se vám nestýská?
Stýská pořád, už se nemůžu dočkat, až zase vypadneme, poněvadž je to můj druhý domov. Ale beru to jako realitu. Já měl to štěstí, že jsem tam mohl být řadu let, působil jsem tam jako trenér. Lidi platí těžké peníze, aby tam mohli strávit čtrnáct dní, my jsme tam byli s manželkou sedm, osm měsíců v krásném prostředí, v příjemné italské atmosféře.
Co vás vlastně drží v Ostravě? Vás bych si uměl představit na Floridě nebo třeba v Toskánsku.
Drží mě tady jenom to zdraví, to musím být upřímný. Co se týče maminky z manželčiny strany, mojí maminky, ony jsou za ty roky zvyklé, že jsme přijeli na čtrnáct dní. Jsou na Skypu, babičky to ovládají. Takže jediná věc, která mě tu drží, je zdravotní stav. Táhne mě to do Itálie, pravděpodobně tam skončíme, ale měl bych se držet v dosahu kvalitní lékařské péče. V Itálii bych se držel kolem Brunecku, je to kousek do Innsbrucku. Nešel bych někam na odlehlý ostrov do tramtárie, to v žádném případě. A na Floridu? Nejsem ten typ. Rád se podívám na čtrnáct dní, ale abych zůstal někde déle, to přichází v úvahu jenom Itálie.
Ani Kanada ne?
Do Kanady se rád podívám zpátky na měsíc, zařídím si svoje věci a aktivity, které tam ještě mám. Ale na život do budoucna si umím představit jen Itálii. Je i relativně blízko, kdyby něco.
Oproti minulosti se teď zdržujete v Ostravě déle. Prozradil jste mi, že rekonstruujete byt. Kvůli zdravotním omezením, nebo jsou za tím jiné důvody?
Žena řekla, že uděláme změnu a zpestříme si to. A já jako každý, kdo je dlouho ženatý nebo v nějakém vztahu, jsem řekl ano. (směje se) Jde o osvěžení, že se něco děje, ať to nemáme jednotvárné.
Pořád k vám patří i cigareta. Omezoval jste se v době, kdy jste hrával?
S kouřením jsem začal ve dvanácti letech. Ani jako hráči mi to nevadilo, neomezovalo mě to. Před zápasem jsem si dal maximálně tři, ale jsou hráči, kteří si dávali i mezi třetinami. Shodili vesty, stáli v bruslích před kabinou... Dnes nepochopitelná věc. Za svých dob jsem kouřil před zápasem, po něm. Cigaretka, kafe... A kdyby kafe nebylo, tak cigárko stoprocentně musí být.
A jako trenér jste byl vůči kouření tolerantní?
Každému jsem řekl, že je nějaká hranice, a ať to ani nezkouší, jít přes ni. A hlavně ať nechodí s výmluvami, poněvadž ty výmluvy jsem vymyslel já. Byl jsem tolerantní, jen to nesmělo jít za hranu. S každým jsem jednal na rovinu. Kouření je každého věc.
Neříkáte si, že kdybyste byl teď mladý, ukázal byste jim v NHL?
To vůbec ne. Někdy si ale říkám, že by nebylo špatné mít ve dvaceti ten rozum, co mám teď. Ale to nemá s hokejem nic společného.
Změnil byste ve svém životě něco, kdybyste měl tu moc?
Možná jen vrátil čas, co se týče péče o děti. Jinak ničeho nelituju, není čeho. Kdybych více dbal o zdraví nebo více rozvíjel talent, možná by to bylo jinak, ale kdo ví, tohle je jen možná.
Chtěl byste si zkusit rychlost současného hokeje?
Když jsem viděl rychlost, jakou hrál Bobby Orr, jak hrál Stan Mikita, a pak jsem viděl nás, říkal jsem si, že je to o něčem úplně jiném. A současný hokej, to je zas úplně jiný svět. Každá generace má svoje a nejde srovnávat nesrovnatelné.
Jen Jágr odolává.
Můžu před ním smeknout, je pořád v NHL relativně platný. Když v takovém věku nasbírá v téhle soutěži body, stojí to za to. Ale myslím si, že už stačilo. Vždyť je před ním už jen ten jeden hokejový bůh (Wayne Gretzky – pozn. aut.), a pak je on. A když si člověk vezme, kolik sezon strávil v Rusku a o které přišel výlukami, byl by mnohem dál. Dosáhl všeho, čeho mohl, a stačilo.
Hokejové Vítkovice, zdá se, jsou nyní na vzestupu. Co byste jim poradil, aby došly na vrchol, k titulu?
Ať mě nechají zase vhodit buly, když bude nějaká krize. Třeba Rosťovi Oleszovi se tolik nedařilo, ale jak se mě dotknul, dal sice sporný, ale vítězný gól a začalo se vyhrávat. Samozřejmě s nadsázkou – když se jim nebude trošku dařit, ať mi cinknou, já se tam půjdu s někým poplácat. Opravdu bych jim přál, ať jdou tou cestou, kterou šli a jdou, stejně tak jako Torontu. To jsou dva kluby, které zůstanou nadosmrti v mém srdci. A hlavně zdejší region si už titul zaslouží, protože to čekání je dlouhé. Od roku 1981 už je fakt hodně načase. Ale musí to dozrát, všechno si musí sednout. A je to taky o financích.
