„Ty vousy, to je jen móda, ono mě zase přejde. Žádná sázka v tom není. Jak to berou doma? No, manželka už se ptá, kdy to shodím...,“ líčil 31letý Jakub Koreis minulý týden při rozhovoru s novináři na týmovém soustředění v Železné Rudě. Skončilo v pátek cyklistickou časovkou na Pancíř, teď už si hráči užívají týden volna.
Sedí na vás filmové motto Dobří holubi se vracejí?
Tak nějak. Můj příchod do Plzně se během posledních sedmi osmi let řešil několikrát. Jenže vždycky to z nějakého důvodu nedopadlo. Teď byly konečně všechny konstelace příznivé a jsem zpátky doma.
Popravdě, při vzájemných zápasech s Plzní to spíš vypadalo, že na ni máte pěknou „pifku“.
Jo? Tak to máte zkreslené tím, že jste mě sledovali jen při těch zápasech proti Plzni. Já se takhle snažím hrát vždycky.
Nevnímal jste na plzeňském ledě nikdy větší mrazení?
To samozřejmě ano. Když jsem sem přijel, na tribuně seděli kamarádi i rodina, chtěl jsem se vždycky předvést. Té motivace tam z mé strany bylo o malinko víc.
Dorazil jste za týmem až na soustředění na Šumavu, jinak se připravujete individuálně. Takhle vám to vyhovuje nejvíc?
Začal jsem docela brzo, minulá sezona pro Kometu skončila hodně předčasně. I dovolenou už mám za sebou, teď už s manželkou vyrazíme maximálně na nějaký prodloužený víkend. Připravuji se v Brně s kondičním trenérem, takhle to dělám už asi pět let. I ze Šumavy jsem mířil rovnou do Brna, za klukama dorazím za měsíc na druhé soustředění a pak se k týmu připojím, až půjdeme na led.
Jak ta příprava vypadá? Je vás ve víc hráčů ve skupině?
Ne, jedu vyloženě sám, mám to nastavené přesně na míru. Kouči předávám svoje poznatky, on naplánuje, co a jak musím zlepšit, aby byl v trénincích progres. Podle toho nastavujeme zátěž. Já si myslím, že je to věc, ke které se i v Česku v budoucnu dopracujeme. Že hráči se v létě budou připravovat sami.
Co ve vašem tréninku dominuje?
Vzpěračské cviky s velkou činkou, hodně dřepů, nadhozů. Zároveň se připravuju na speciálním bruslařském trenažéru.
Máte tenhle styl přípravy navyklý už z Ameriky, kde jste dřív působil?
Já byl zvyklý trénovat sám skoro vždycky. V Americe se vás nikdo neptá, co v létě děláte, musíte hlavně v září dorazit dobře připravený na kemp. Jinak nemáte šanci. Když jsem se vrátil do Čech, na Spartě jsem trénoval s mužstvem. Pak přišly i nějaké zdravotní problémy, kvůli kterým mám v přípravě omezení. A v Brně to bylo různé. Částečně jsem se připravoval individuálně, částečně s mužstvem. Záleželo na trenérovi. Třeba kouč Kýhos mi dal plnou důvěru a věřil, že se připravím dobře. Minulou sezonu to zase s novým trenérem bylo trošku přiškrcené... Panu Hadamczikovi se to moc nelíbilo, paradoxně z toho vznikl takový paskvil, kdy jsem netrénoval pořádně ani sám, ani s mužstvem.
V Plzni je kouč Michal Straka, kterého pamatujete ještě jako spoluhráče, když jste byl „bažant“, že?
S Michalem Strakou jsem dokonce hrál jednu sezonu v jednom útoku, nahrál mi i na první extraligový gól v Třinci. Je skvělé, že jdu do známého prostředí. Od vedoucího týmu Vaška Kaliny, se kterým hrával můj táta. S masérem Petrem Šulanem jsme byli v juniorech, s Lukášem Pulpánem jsem vyrůstal odmalička, v dorostu jsme hodně hráli s Jardou Kracíkem. Je tu i Tomáš Svoboda, bývalý spoluhráč z Brna. Ale na druhou stranu i dost mladých kluků, které poznávám.
Vnímáte trochu výjimečné pocity, že se vracíte domů?
Jednoznačně. Strašně se těším na sezonu, že si zahraju na našem zimáku. Je to jiné, než když přijedete jako host. A moc mě potěšila i pozitivní reakce z okolí, ta mi dodala ještě víc elánu.
Jak jste se změnil od chvíle, kdy jste v devatenácti letech vyrážel za oceán bojovat o NHL? V Plzni se na vás tehdy byl podívat i legendární Bobby Orr.
Teď je mi o třináct let víc... Mám toho hodně za sebou, něco jsem odehrál, myslím, že v tomhle mladém mužstvu zkušenosti přijdou vhod. Jsem určitě klidnější, ale hokej hraju stejný. Snažím se nic neošidit, na ledě nevynechat jediný souboj. Na tom se budu snažit stavět i zbytek kariéry. Ve dvaatřiceti ze sebe nebudu dělat jiného hokejistu.
Byl třeba v tomhle problém v Brně minulou sezonu? Chtěl po vás trenér Hadamczik jiný hokej, než na který jste byli zvyklí?
Já bych se k tomu nerad moc vracel, po bitvě je každý generál. Měli jsme něco zažité, já měl dva a půl roku okolo sebe stejné spoluhráče, byli jsme na sebe zvyklí. Nový trenér se nám snažil poradit, co ještě zlepšit, určité věci nám zakázal. Ten systém nám nebyl úplně nakloněný, nefungovalo to. Osobně si myslím, že pan Hadamczik nevyužil schopnosti, které dělají můj hokej, se kterými jsem byl úspěšný. Sezona byla nepovedená, stalo se, jedeme dál.
Styl Plzně vám bude vyhovovat?
Je tady mladý, bruslivý tým. To myslím, že mi bude vyhovovat. Loni na mně trenér chtěl, abych se držel zpátky, což mi vůbec nesedí. Plzeň hraje v tempu, snaží se hrát ofenzivně, hodně napadat. Tohle tempo mám rád.
Třeba po boku Ryana Hollwega?
Já se s trenéry ještě nebavil o tom, kde bych měl hrát. Ale tohle je samozřejmě jedna z možných variant.
Od roku 2004 jste tři sezony bojoval o šanci nastoupit v NHL. Tenhle sen se vám nesplnil. Ještě pořád vás mrzí, že zůstal odepřen?
Je to zvláštní pocit. Vidím spoustu mladých kluků, kteří jen nakouknou do české extraligy, neudrží se ani v ní. Kdyby mi někdo v patnácti řekl, jak bude moje kariéra vypadat, budu šťastný. Samozřejmě okolo dvaceti let jsem doufal, že to bude ještě lepší a mrzí mě, že jsem se do NHL nedostal. Ale to je život, nemá cenu se litovat. I tak jsem prošel v kariéře skvělými kluby a myslím, že se nemám za co stydět.
