Tedy přesnější by bylo spíš označení extraligového obětavce. „Manželka má o mě strach, ale takovým stylem hraju celou kariéru,“ poví 36letý obránce Vítkovic, který poslední dvě sezony ovládl bodování Radegast indexu. Statistice oceňující největší bojovníky vévodí Výtisk i letos po polovině základní části.
Neuvažoval jste někdy, že upravíte styl, aby se doma o vás tolik nebáli?
To ne. Když mi manželka řekne, ať jsem opatrnější, stejně ví, že to tak nebude. Jsme spolu 16 let, vším si prošla se mnou a ví, že to nemá cenu. Na druhou stranu musím zaklepat, že od blokování střel nemám žádné velké zranění.
Schytat ránu pukem ale není úplně příjemné.
Střela se dá taky zblokovat hokejkou. Ale jo, když to jde mimo výstroj, bolí to. Když se udělá jen modřina a není nic zlomené, dá se to vydržet. A hlavně se s tím dá hrát.
Nebleskne vám někdy hlavou, když padáte do bomby od modré: Ty blázne, proč to děláš?
To vůbec. Takhle hraju už od žáků a snažím se to pilovat. Spíš mám z toho dobrý pocit, když takhle týmu pomůžu. Určitě si nenadávám, že jsem vůl a proč do toho lehám. (usměje se) A tahle moje dovednost vyšla najevo, když se to začalo počítat a víc sledovat.
Vážně se dá blokování střel natrénovat?
Je to spíš o získávání zkušeností. Nějaké zápasy jsem odehrál. Vím už jak, kde, v jaký čas. Ale útočníci jsou stále šikovnější, takže je to proti nim čím dál těžší. V dnešní době se hodně naznačuje střela a potom si hráč puk ještě potáhne. Není sranda vystihnout správný okamžik.
Kdo z extraligy vás nejčastěji takhle „vykoupe“?
Člověk už pozná, kdo naznačuje. Ale soupeři zase vědí, kdo stojí proti nim. Vědí, že padáme do střel, dáváme tam hokejky.
Vy jste navíc nepřehlédnutelný i díky vaší vizáži.
To už jsem delší dobu. Když jsem ale oholil vousy po titulu (loni na jaře s Libercem), bylo dobré, že mě nikdo nepoznal. Ale už mi to dorostlo.
Kdy shodíte vousy znovu?
Říkal jsem, že když ve Vítkovicích uděláme medaili, mohly by jít dolů. Jsem ale na ně zvyklý. Vousy si nechávám růst od dvaceti, teda tehdy nebyly tak dlouhé, to až posledních osm let. A to jsem si je ještě zkrátil na půlku, protože jsem s nimi bojoval. Když jsem jedl polívku, měl jsem ji všude. Teď už nebudu vousy zkracovat do konce sezony, jen když mi začnou vadit kolem pusy, zajdu tady v Ostravě do barbershopu k jednomu šikovnému klukovi, který mi to upraví.
Hokejová extraliga v polovině základní částiZajímavosti ze statistik
|
V extralize jste začínal na přelomu tisíciletí. Neštve vás, že jste si nikdy nevyzkoušel angažmá v cizině?
Žádnou nabídku jsem nedostal, nebo teda agent mi o žádné neřekl (usměje se). Mrzí to, ale asi to tak mělo být.
Tím pádem jste extraligovou encyklopedií. Jak se mění nejvyšší soutěž?
Je to skoro dvacet let, hodně věcí se změnilo. Dřív se hrálo na hraně, teď je to víc o rychlosti a šikovnosti. Dneska se pískají všechny zákroky hokejkou. Když se člověk podívá, jak se hrálo třeba v Naganu, byla to šermovaná a hákovaná, úplně jiný hokej. Když se dnes podíváte na NHL, hráč jede a nemůžete mu ani klepnout do hokejky. Celkově je extraliga oproti minulosti rychlejší, ale neřekl bych, že je tvrdší.
Takže dřív jste byl po zápasech víc dobouchaný?
To jsem byl hlavně mladší. Když se člověk přehoupne přes třicítku, vzpomene si na mladá léta. To jsem si v duchu říkal: „Ty vogo, proč ti staří chodí celí ofačovaní? Proč si stěžují? Proč je něco bolí? Vždyť to ani nebylo náročné.“ Ale teď to chápu, hlavně po ránu tělo cítím.
Koukají na vás mladí stejně jako vy tenkrát na matadory?
Někdy od nějakého mladého padne: „Tyjo, jsem dobitý!“ Jenže potom mrknou na mě a já vypálím: „A co mám říkat já?“ Když ale člověk chce hrát co nejdýl, musí se přizpůsobit. A pokud budu zdravý, bude mě to bavit a hlavně bude o mě zájem, rád bych u hokeje vydržel.
