Hráči mu říkají Dušánku. „Já je totiž taky oslovuju zdrobnělinami. Třeba Forman a Řepík? To jsou Mireček a Miško. Chci, aby hráči viděli, že si vážím jejich hokejových i lidských vlastností. Že jsem na jejich straně. A oni mi to vracejí,“ říká lékař, jenž patří mezi sparťanské stálice. Vždyť je v klubu už od roku 1982, tedy dvaačtyřicet let.
Nedávno byl třeba u tvrdého faulu na Michala Moravčíka: „Měl jsem strach. Vzpomněl jsem si na nebožtíka Luďka Čajku ze Zlína. Naštěstí to dobře dopadlo.“ A chybět nebude ani při semifinále play off. Sparta začíná v úterý doma proti Třinci.
Povězte, stále s hokejisty hrajete před zápasem fotbálek?
Jistě. Taky zkoušíme cizelérské kousky s míčem, střelbu. Jen kondičně už klukům nestačím. A když nohy zabolí, tak si občas radši zalezu do branky. Sportovcem jsem už od dětství, kdy mě ke sportu přivedli moji dva starší bratři. Obdivovali jsme naše hokejisty Nedomanského, Golonku, z fotbalistů třeba Petráše, Veselého, Kvašňáka... U nás v Martině jsme hráli kdeco.
Jak jste se ocitl v Česku?
V osmnácti jsem odešel do Prahy za studiem medicíny a už zůstal. I tady jsem hledal možnosti, kde bych mohl sportovat. Dokonce jsem měl tu drzost, že jsem se ucházel o místo hráče ve Slavii.
Nejvíc si cením lidí, které jsem za ty roky mohl poznat a učit se od nich. Hráčských a trenérských osobností, ale třeba i rolbařů. Právě správný kolektiv vychovává jednotlivé členy týmu a ti pak tvoří Spartu.
