Jedenadvacetiletý útočník Plzně je zvláštní úkaz hokejové extraligy. Loni byl jejím nejlepším střelcem (25 gólů), teď už má o dva zásahy víc a osm kol před koncem základní části je blízko obhajoby. To naposledy dokázal Jaroslav Balaštík před 12 lety. V lednu dal Kubalík devět gólů, což mu od MF DNES vyneslo ocenění hráč měsíce, a kouč Jandač ho znovu povolal do reprezentace.
On sám ale v žertu říká: „Umím jen střílet. Udělat kličku? Nebo snad dát nájezd? Ne, to je utrpení.“
Vážně?
No jo. Když jsme po tréninku jezdili penalty, já v nich vždy končil poslední. Byl ze mě dřevák týdne a platil jsem všem svačiny. Lukáš Pulpán (spoluhráč) se mi směje: Ty máš 25 gólů a nejsi schopen dát penaltu. Nejsem! Pro mě je to trápení.
Paradox, že jste první ligový gól dal v šestnácti zrovna z nájezdu.
To už zůstane raritou. Kdyby se totiž jela série penalt, tak tvrdím, že i náš brankář pojede dřív než já. Ale tehdy jsme hráli proti Budějovicím, za které chytal Jakub Kovář. Před penaltou za mnou přijel jeho brácha Honza a říká: Hlavně se uklidni. Jenže copak to šlo, když na mě koukalo pět tisíc lidí? Hrůzou se mi klepaly ruce a rozhodl jsem se: Udělám kličku.
Proč?
Taktika. Nepočítal jsem, že bych mohl dát gól. Tak jsem si hledal alibi. Aspoň lidi řeknou, že jsem něco zkusil. Jenže já fakt kličky neumím, tak jsem si to rozmyslel a jen to na něj nějak hodil. Už jedu pryč, najednou lidi křičí gól, protože gólmanovi to tam jaksi propadlo. Euforie a zážitek do konce života. Ale jinak jsou moje nájezdy fiasko. Já raději ujedu při hře a ze sóla gól dám, protože nad tím moc nepřemýšlím.
Tehdy jste si zapomněl vzít puk za první gól a na střídačku vám ho dovezl až Martin Straka.
Potěšil mě. Pro mě to byl dlouho pan Straka, ale po druhém zápase mě seřval, že když spolu hrajeme, tak mu nemusím vykat. Bylo mi šestnáct, v šatně jsem seděl vedle Jardy Modrého, z druhé strany byl Áda Svoboda. Šel jsem na rozbruslení, první střelou mu to poslal do víka a on hned za mnou přijel: Tak to bylo naposledy, mladej. Budeš mi to trefovat na lapačku a vyrážečku. Měl jsem ohromný respekt.
Kubalík je hráč měsíceTřetí sezonu vyhlašují sportovní reportéři MF DNES nejlepšího hráče měsíce hokejové extraligy. V lednu zvolili Dominika Kubalíka, jenž je prvním hráčem z Plzně, kterému se to povedlo. Bez výhry tak zůstávají jen Karlovy Vary, Pardubice a Vítkovice. Tři výhry si už připsal Litvínov a Zlín. |
Koho jste měl jako kluk za vzor?
Bráchu! Moji největší motivací vždycky bylo, abych byl lepší než on. My jsme si počítali sošky za nejlepší střelce na turnajích. Hádali se, kdo má tu sošku větší, takže když si přivezl z osmnáctky obrovského anděla, věděl jsem, že ho nemůžu překonat. Takové už nedělají. Vždy mě uzemnil. Nastoupil jsem v šestnácti v lize a on mi řekl: Já už tam dal góly. Já ho dal taky a on: Já se trefil i v NHL (Tomáš Kubalík odehrál 12 zápasů za Columbus). On byl můj vzor, ale jinak jsme odlišní. Brácha raději nahrává, já střílím.
Odjakživa?
Nikdy jsem moc neuměl nahrávat, dodnes z mých přihrávek moc gólů nepadá. Tak mi trenéři vždycky radili, že je lepší špatná střela než špatná nahrávka. A já poslechl.
Neříkali spoluhráči: Jsi sobec?
V dorostu, když jsem moc nenahrával, si to mohli myslet. Ale jak člověk dospívá, každý si uvědomuje svou roli v týmu. A ode mě nikdo nahrávky nečekal, já měl spíš vedle sebe nahrávače. Ale uznávám, že kdybych hrál sám se sebou, byl bych na sebe asi nasr...
Co pro vás znamená gól?
Hroznou euforii. Nechápu hráče, kteří dají gól, a neradují se. Na hokeji mě nejvíc baví ty tři vteřiny po tom, co vyhrajeme nebo dám gól. Hraju kvůli výhrám a gólům. Nahrávka mi takovou radost neudělá.
Kdy jste ten pocit zažil poprvé?
V pěti letech na nekrytém zimáku v Plzni, když jsme hráli proti Třemošné. A já hned v prvním zápase dal gól. Mám ještě mladšího bráchu, kterému je právě pět. A táta říká, že je stejný jako já. Stojí vpředu, nevrací se. Jen čeká, až vyplave puk a on s ním uteče. Když se na něj dívám, tak se trošku zpětně za sebe stydím. Štve mě, že nebojuje.
Pilujete střelbu speciálně?
Snažím se, protože je to věc, na které musím stavět svoji hru. Kolikrát střílím z pozic, že si člověk řekne: To je zbytečná střela. Ale já tvrdím, že když vystřelím desetkrát, jeden gól tam propadne. Když jen jednou, tak další možnost už není. Ale zase nevěřím těm věcem, že když bude člověk trénovat se závažím, bude lepší střelec. Já raději hodně chodím na tréninky gólmanů, protože chci vidět, kdy jsou v jakých pozicích.
Český hokejista Dominik Kubalík se snaží přelstít švédské soupeře.
Co jste zjistil?
Že gólmani dělají často stejné zákroky. Někdo radí: Střílejte kolem hlavy, na dřevěnou nohu, jenže dneska si to brankáři hlídají. Často je lepší vystřelit tam, kde zrovna je. Protože on se posune. Já kolikrát nevystřelím ránu, ale vypálím okamžitě. Ta vteřina je klíčová, protože nejdůležitější je vystřelit ve chvíli, kdy to brankář čeká ještě jinam.
Analyzujte si ligové brankáře?
S Rudou Pejcharem, našim trenérem gólmanů, se o nich před zápasy bavíme. A vychází to. Nedávno jsme hráli a on mi říkal, ať střílím na vyrážečku. Já ujel, dal to nad lapačku a brankář mi to chytil. Vrátím se na střídačku a on hned: Neříkal jsem nad vyrážečku? Tak jsem ujel znovu, poslechl a dal gól. A jen jsem viděl, jak křičí, že to říkal.
Hlídají si vás na ledě už víc?
Ano, při přesilovkách. Už přede mnou stojí, když mám střílet z modré z voleje. Už si dávají pozor na přihrávky, které nám vycházely loni.
Jak dlouho v lize zůstanete?
Snažím se to neřešit, protože když nad tím přemýšlím, je to horší. Ale chtěl bych se posunout dál. Chtěl bych zjistit, jestli na to mám, nebo ne. Je hezké, že mi to tady střílí, ale třeba přijdu jinam, a vyhořím. Proto bych nerad udělal krok, který by mě potopil, přibrzdil. Chtěl bych vybrat dobrý tým, kde budou vědět, jaký jsem hráč. Aby po mně nechtěli věci, které neumím. A já se neplácal ve čtvrté lajně.
Zkušenost s cizinou ale máte. Dvě sezony jste strávil v kanadské juniorce.
Tam mi to otevřelo oči v trénování. Tady je to v juniorce tak, že když jste v posilovně a trenér se nekouká, tak to hned spousta lidí ošulí. Místo deseti opakování jich uděláte jenom sedm. Pak se to všechno nasčítá. Tam to neexistuje. Tam je disciplína. Trenér řekne, že to bude takhle a takhle to i je. Tady panuje volnost. Když je někdo dobrý hráč, nechávají ho hrát. Není na něj takový tlak. Tam i jeho tepou, aby nepředržoval puk, chodil do soubojů. Osamostatnil jsem se tam, naučil anglicky, což mi už nikdo nevezme. Nelituji, že jsem tam šel. Kanadu bych každému doporučil.
Hrál jste tam i s Ryanem MacInnisem, jehož otec Al byl známý bombarďák z NHL.
A on je přesnej opak. Když vystřelil, tak se mu kluci smáli, že táta nemůže být jeho. Ale jinak to byl docela šikovný centr.
Jste „zabiják“ i mimo hokej?
Třeba v tenise. Brácha ho hraje na chytrost, já to chci každým míčkem ukončit. Ve fotbale to samé. Tam čekám, čekám, pak uteču a střílím. Nahrávání u mě neexistuje. Ale zase jsem posunul Losinou do I.B třídy. S Kubou Jeřábkem (spoluhráč z reprezentace) jsme tam odehráli pár zápasů. Na jeden jsem přijel pozdě, hrál jsem až druhý poločas, ale i tak jsem dal gól na 3:2. Kdo taky jiný, ne? Fotbal hraju hrozně rád. Já chodil i v Plzni na fotbalovou školu. Táta ho hrával, já chtěl taky. Bráchovi naši dali ještě na výběr, mně už ne a šel jsem rovnou na hokej. Dřív mě to mrzelo, fotbal jsem měl raději, ale teď už nelituji.
A váš oblíbenec je Ronaldo.
Gólový hráč. Zato nemusím Messiho, protože si s tím pořád hraje.
Zpět k hokeji. Jaké je vaše nejoblíbenější střelecké místo?
Vrcholky kruhů, ať už z jedné či druhé strany. Odtud je to jedna z nejsnazších střel. Když dostanete od spoluhráčů dobře puk, tak ho jen napálíte do brány. A ještě se snažím hodně otravovat před brankovištěm, odtamtud padá nejvíc gólů.
Kouč Jandač vás povolal na Švédské hry. Co pro vás reprezentace vlastně znamená?
Velký cíl. Ale člověk si vždycky chce v týmu vybudovat nějakou pozici, aby tam nebyl do počtu, jen jako nazdárek. A to mi minulý rok v nároďáku moc nevycházelo. V klubu mi to šlo, ale do reprezentace jsem pak přijel jako jiný hráč. Byl jsem zakřiknutý, nehrál dobře, nedostával se do šancí. Teď se to snažím změnit. Asi nebudu každý zápas dávat gól, ale – jak říká děda – musím střílet. Protože vím, že právě kvůli tomu mě tam vzali.
Loni jste světový šampionát proseděl jen jako náhradník na tribuně. Letos se to změní?
Jen tam být, poznat, jak to chodí, mi dalo hodně. Když tam bude někdo sedět desetkrát za sebou, možná bude znechucený. Já ne. I kdybych měl letos sedět, budu rád. Chci jet za každých podmínek. A je jedno, jestli budu patnáctý útočník nebo třetí.
