Zlí muži na hokejovém ledě. Od Šímy přes Válka až k Vopatovi

Na ledě se řídí vlastní spravedlností. Podle ní často soudí ostatní. Zlí muži. Drsňáci z ledových arén. Borci, kteří umějí ránu rozdat i přijmout. Vyložených bitkařů v českém a dříve československém hokeji moc nenajdete.

Ryan Hollweg (vpravo) je v Česku od roku 2012, hned v první sezoně slavil s Plzní extraligový titul. V tomto ročníku kvůli zranění do hry nezasáhl. | foto: Profimedia.cz

Tohle „povolání“ se tu nikdy příliš nenosilo. To, co vyžadovali hokejoví fanoušci v Severní Americe téměř v každém zápase, tu nemělo tradici. Shodit rukavice a porvat se jeden proti jednomu? To na tuzemských kluzištích nebylo moc k vidění. Byť tvrdost hokeji nescházela.

„Ale občas mu chyběla férovost. Klasická bitka tváří v tvář. Spíš byly k vidění i nečestnosti. Píchnutí holí, sekera zezadu,“ líčí dlouholetý ligový rozhodčí Jiří Lípa.

Málokterý pamětník si při myšlenkách na dalekou minulost ligových bojů vzpomene na rvačku na ledě, bez rukavic. Když k nějaké došlo, spíš připomínala úpolový než pěstní souboj. Diváci v Československu si užívali technický hokej, bez bitek se obešli. Rivalitu a nevraživost ale mají rádi hokejoví fanoušci všude.

Holík versus Šíma

Památnými rivaly byli jihlavský Jaroslav Holík a sparťan Jaroslav Šíma. V sedmdesátých letech patřily jejich střety k tomu nejatraktivnějšímu v lize. Na jedné straně slavný reprezentant své doby, na druhé oblíbenec holešovických tribun.

80 let hokejové ligy

Tvrdí hráči a rváči

Tuzemská hokejová liga letos slaví 80. narozeniny. MF DNES a iDNES.cz proto v průběhu play-off přináší sérii rozhovorů a příběhů připomínajících nejdůležitější milníky ligové historie. Dnes o hokejových rváčích i tvrdých hráčích.

V seriálu už vyšlo:
Krev tekla častěji, vzpomíná Meixner

Růžička: Nejhorší je dělat z hokeje vědu

Záruba: Chceme blíž hokejistům

Dvakrát mě rozpárali, vzpomíná Hašek

Vsetín, unikát své doby

Diváci jásali: „Šíma není člověk, Šíma je bůh!“ Anebo: „Šíma na led, Šíma krev!“ Ke klasické bitce mezi nimi nedošlo. Souboje ale měly říz, často daleko za hranou férovosti. „Hrál jsem tvrdě, ale bitkou jsem spory na ledě neřešil,“ vzpomínal Šíma.

Když se Holík pohyboval blízko sparťanské branky, dostal přes ruce, hokejkou do žeber, někdy dopadl i hůř...

Tvrďák Holík, jenž se nezalekl nikoho, mu ránu vždycky rád vrátil.
Rivalita mezi Spartou a Jihlavou trvala dál – i po éře Holíka se Šímou. Pokračovateli byli útočník Dukly Oldřich Válek a další sparťanský bek Leo Gudas.

Jihlavský „El Obro“, jak Válkovi přezdívali fanoušci, patřil k respektovaným forvardům své doby. Tvrdostí a hlavně přímočarostí trápil soupeřovy zadáky. Gudase často štval.

„Jednou v přípravě jsem pískal zápas Sparty proti Jihlavě a Gudyho jsem za první třetinu vyloučil čtyřikrát. S Válkem na ledě po sobě šli. Na svou dobu až nezvykle. V civilu ale byli oba v pohodě,“ vzpomíná Lípa na bitvy rivalů.

Takhle dopadl Jiří Vašíček před sedmi lety po pěstním souboji s Romanem Vopatem.

Tvrďáky samozřejmě neměla pouze Sparta a Jihlava. V Českých Budějovicích se otřásaly mantinely po hitech obránce Rudolfa Suchánka. V Trenčíně si zjednával respekt Robert Švehla, v Litvínově obránce Kamil Prachař. Sparťan Tomáš Jelínek a pardubický Ladislav Lubina patřili k nejnepříjemnějším soupeřům v lize. Lubina svoji výbušnou povahu několikrát ukázal i mimo led.

V sezoně 1993/1994 při zápase na Spartě dokonce vztekle inzultoval domácího maséra a dostal trest na půl roku. Jindy měl konflikt s fanouškem Vítkovic.

Zámořská inspirace

Po revoluci se začalo přitvrzovat. Ne že by bitkaři vzali tuzemskou ligu útokem, ale hráči měli najednou daleko větší přehled o tom, jak se hraje hokej za mořem, a chtěli se mu přiblížit. Tomu se musela přizpůsobit pravidla.

„Dřív k bitkám nedocházelo. Nebyl důvod, aby se nějak zahrnovaly do pravidel. Ani zdaleka nebyla taková škála trestů jako dnes. Většinou šlo o klasickou hrubost,“ vrací se Lípa do doby, kdy pískal.

Bitka Davida Kočího s Ryanem Hollwegem

Na Kladně rád shazoval rukavice Josef Zajíc. V mládežnických kategoriích trénoval úpolové sporty, což během kariéry několikrát využil. Při svém působení v Trenčíně dokonce napálil rozhodčímu. Jiří Šlégr rád chránil parťáky v Litvínově. I zlínští bratři Okálové bývali ostrými týpky.

Zlom přišel, když se začali vracet hráči ze zámoří. Marek Ivan, Libor Ustrnul, Roman Vopat a David Kočí a další. Ti měli gladiátorské bitvy na ledě zažité. Trénovali je od mládeže. Vopata s Kočím to dokonce katapultovalo do NHL.

Pěstní potyčka mezi Romanem Vopatem a Jiřím Vašíčkem

V čele s Američanem Ryanem Hollwegem několikrát předvedli svoje umění i českým fanouškům. Tehdejší neúprosné pravidlo o trestu do konce utkání je v tom ale výrazně omezovalo.

„Přitom je to férovější způsob, než někoho přetáhnout hokejkou,“ hájil bitky hromotluk Jiří Vašíček, jenž se v jedné z nejznámějších rvaček české extraligy postavil Romanu Vopatovi.

Ač fanoušci na českém území nebyli na bitky zvyklí, přijali je. Tvrďáci též patří k oblíbencům v hokejové kabině. Jsou respektovaní svými spoluhráči za svou týmovou loajalitu a schopnost se obětovat.

Bývalý bitkař Vopat: Soupeři ztrácí respekt

Bitka litvínovského Romana Vopata se slávistou Jiřím Vašíčkem v extraligovém play-off 2010.

V české extralize budil hrůzu. Zkušeností z hokejových rvaček měl jako málokdo. Vždyť v NHL se bývalý český útočník Roman Vopat postavil i takovým obrům, jako jsou Chris Pronger či Sami Helenius. Za ortodoxního bitkaře se ale nikdy nepovažoval. „Český bitkař byl jen Jan Vodrážka. Ten nasbíral za svoji kariéru venku ke tři sta bitkám. A samozřejmě David Kočí,“ hodnotí bývalý kapitán Litvínova.

Vždy jste bitky vyhledával?
Táhlo se to se mnou už od staršího dorostu. Hrál jsem pod mým tátou. Nebyl zastánce toho, abych se pral. Dostával jsem ho do problémů.

Měli k vám už v mládeži soupeři respekt?
Asi jo, já je ale nikdy nechtěl zastrašit. Trochu jsem vyčuhoval. Táta mi pak říkal, proč to nejdu radši zkusit do Ameriky. Dohodli jsme se tehdy s agentem a šel jsem na draft do kanadské juniorky.

Myslel jste hned na NHL?
Dal jsem si to za cíl. Na bitky jsem měl parametry, hrál jsem hodně do těla. Nevyhledával jsem ale bitky cíleně. V Americe je totiž velký rozdíl, kdy se chcete prát a kdy musíte.

Byl přechod do Kanady těžký?
Místní po Evropanech šli. Mysleli si, že se z nich ze strachu hned posadíme na zadek. Několikrát jsem dostal přes tlamu. Postupem času jsem vydržel víc. Bitky jsou stejné jako střílení – hlavně jsou o tréninku. Abyste dal 50 gólů v lize, musíte trénovat víc než ostatní. V bitce je to stejné.

Bál jste se někdy?
Strach jsem nikdy neměl. Musíte mít ale respekt z protivníka. Když ho nemáte, dostanete přes čumák.

Brali vás v NHL za bitkaře?
Úplně jako bitkaře ne. Byl jsem spíš bránící křídlo. Hrál jsem hodně do těla, to mě bavilo. Měl jsem na to postavu. Občas jsem někoho naštval, a pak se do mě pustil. Nikdy jsem ale nebyl Jako George Laraque či Bob Probert, kteří byli pod tlakem. Ti kdyby párkrát prohráli, tak jsou rychle bez práce. To byli elitní rváči. V lize měli obrovský respekt.

Měl jste nějaký vzor?
Právě Boba Proberta. Elitní bitkař. Když si někdo dovolil na Steva Yzermana, dostal pěstí. Navíc uměl hrát hokej, zahrál si All Star Game. Měl jsem štěstí, že jsem ho poznal osobně.

Jak jste vnímal jeho smrt?
Kdo ho znal, nemohl se divit. Byla to tragédie u sportovce v takovém věku. Na druhou stranu jeho špatná životospráva byla veřejně známá.

V posledních letech zemřelo předčasně několik bitkařů NHL. Jak to na vás jako bývalého rváče zapůsobilo?
Důležitý fakt, že ti kluci nevědí, co po kariéře dělat. Celý život se jenom bijí na ledě a najednou konec a nevědí co dál. Řada z nich měla velké bolesti hlavy a kloubů. Brali obrovské množství prášků. Často návykových. Nemyslím si, že se to týká pouze bitkařů. O těch se samozřejmě píše víc, ale potkalo to i další hráče.

Řada bývalých tvrďáků se po vzoru hráčů NFL soudí s NHL o velké peníze. Z důvodu stálých zdravotních následků z hraní hokeje. Co na to říkáte?
Podle mě to s americkým fotbalem nejde srovnat. Tam hráči jdou do každého souboje hlavou napřed. Možnost zranění hlavy je daleko větší. Všichni dopředu vědí, co obnáší hrát hokej. U bitek to platí dvojnásob. Musíte počítat s rizikem. Záleží, jestli to chcete podstoupit. Podívejte se na souboje v kleci. Zajímá se někdo, jestli ti rváči mají otřesy mozku? Ne a je to v Americe jeden z nejpopulárnějších sportů.

Takže nejste v tom sporu na straně bývalých hráčů NHL?
Já jim rozumím, že jim vadilo, jak s nimi týmový doktoři zacházeli. Dřív vám řekl doktor: Buďto budeš hrát, nebo si měsíc odpočineš a pak tě vyměníme. Pod tím strachem jste hrál. Jednou jsem to také zažil. V San Jose jsem si udělal otřes mozku a za čtyři dny jsem hrál. V kariéře jsem prodělal šest otřesů mozku, ale ze rvačky jsem měl jeden.

V NHL jste se porval i s hvězdami jako Jarome Iginla či Chris Pronger. Měl jste to za úkol?
To ne. Vždycky to vyplynulo ze hry. Na druhou stranu, když hráč ze čtvrté lajny na pět minut poslal hvězdu soupeře na trestnou, tak to byl bonus.

Jak jste se pak musel přizpůsobit při přechodu zpět do Evropy?
Ve Finsku se s tím srovnali dobře, nastavili podobná pravidla jako v Severní Americe. Dostal jste pět minut a mohl jste zas hrát. Tady hned za bitku přišel trest do konce utkání. Ale když jste někomu dal hokejkou do zubů, dostal jste dvě plus dvě minuty. Dřív ani extraliga nevěděla, jaká použít pravidla. To mi vadilo.

V extralize nikdy nebylo moc bitek. Proč se v českém hokeji nechytily?
Český hokej byl techničtější. Na fyzickou stránku se tolik nedbalo. I tady ale docházelo, že vám soupeř v play-off chtěl sundat hvězdu, a když jste neměl důrazného hráče, tak se toho nebál a šel do toho.

V NHL byl ale dřív bitkař nutností.
Bitkař je levná investice, jak si chránit hvězdu. Když jste ho neměl, o oporu jste brzy přišel, a tím jste ztratil peníze. Lidé chodí na hvězdy. Gretzky, Lemieux, Sakic. Všichni byli chráněni. Liga se snaží zamezit bitkám, ale pořád v ní jsou. Proč myslíte, že Edmonton si v létě pořídil Lucice. Je to dobrý hráč, ale hlavní důvod je, aby chránil McDavida.

Přesto je jich daleko míň.
Dnes už musíte umět hrát. Pokud jste podprůměrný bruslař, nemáte šanci. Proto tolik bitkařů skončilo. Nedokázali se přizpůsobit trendům.

Rozumíte jim, když říkají: Bez nás bude přibývat zranění?
Naprosto. Soupeř ztrácí respekt. Sundat hvězdu dnes není problém. Bitkaři ho měli a kolikrát se nemuseli ani prát. Stačilo, když někam přijeli a dali najevo, že takhle tedy ne. Bitky v hokeji budou dál. Nikdy úplně nevymizí. Jen ty po buly, pro diváky, ty ano.