Těžko v přírodě najdete všestrannějšího lovce a strávníka. Od 19. století, kdy ji osadníci zavlekli do Austrálie, se liška obecná vyskytuje na všech kontinentech a z pozice nejpočetnější šelmy světa vystrnadila vlka.
Na jídelníčku má více než 300 živočišných druhů od housenek přes ještěrky, ptáky až po srnčí zvěř. Nepohrdne ani mršinou a pochutná si také na rostlinném menu. Na rozdíl třeba od koček miluje sladké. „Hřeší“ zejména borůvkami, ostružinami nebo spadanými třešněmi a švestkami.
Jediné, co liška ze svého jídelníčku raději vyškrtává, je krtek. Z dosud ne zcela jasných příčin jej mnohdy odmítá pozřít, přesto však nemají malí tuneláři vyhráno. Lišky je nosí na hraní mláďatům, a že to s takovou „panenkou“ nedopadne moc dobře, asi není třeba dodávat.
Liška je velmi inteligentní a vždy dává přednost co nejsnadnější cestě ke kořisti. Když narazí třeba na kurník plný opeřené pochoutky, šanci ihned využije. Přitom si dokáže poradit s petlicemi, zámky i klikami.
Obvykle lišky mívají čtyři mláďata, kterým prostor před norou pečlivě ušlapou. Na tomto „dvorku“ si pak liščata hrají a přijímají potravu.
Vůči člověku je velmi plachá. Na lov vyráží nejraději brzy ráno a potom za soumraku. Přes den se nejčastěji skrývá ve své noře, která se někdy „dědí“ v rámci jedné rodiny i několik desítek let. Může také „zkonfiskovat“ noru jiného zvířete. A výjimkou nejsou ani případy, kdy vezme „podnájemníka“ a podzemí obývá společně se svišti nebo jezevci.
Úkryt se skládá z jednoho či dvou vsuků, tedy vstupních chodeb zakončených obytnou komůrkou, délka nory může činit až dvacet metrů. Když se lišky po kaňkování neboli hárání spáří s nejsilnějším samcem široko daleko a vyvedou své potomky, většinou čtyři, prostor před norou pečlivě ušlapou. Na „dvorku“ si pak liščata hrají a přijímají potravu.
Liška se odjakživa těšila pověsti chytrého a snad až vychytralého zvířete.
Patrně nejstarším příběhem, v němž se vyskytuje zrzavý ohon, je sumerský mýtus Enki a Ninchursang, který je starý téměř čtyři tisíce let. Liška jakožto stvoření s pronikavým úsudkem v něm má za úkol najít uraženou bohyni Ninchursang, což se jí také podaří.
Z dob starého Říma se pro změnu dochovala řada výroků či přísloví jako „liška se nedá chytit dvakrát“, „liška mění kožich, nikoli zvyky“ nebo „liška nikdy neprchá tam, kam švihne ocasem“.
Liška jako zvíře pro krutou zábavu i na mazlení
V renesanci se do módy dostaly hony na lišky a od 16. století se na loveckých plesech s oblibou provozoval takzvaný liščí tanec, což navzdory neškodnému názvu znamenalo dost krutou zábavu. Chycená zvířata se speciálními praky či švihadly vyhazovala do vzduchu a při pádu se obvykle těžce zranila nebo rovnou uhynula. Pochybná kratochvíle se vytratila až v 18. století.
Zajímavosti a fakta o liškách:
|
V roce 1959 zahájil sovětský genetik Dmitrij Beljajev pokus o domestikaci lišek. Na kožešinové farmě vybral jedince, kteří na rozdíl od ostatních neútočili na jeho rukavici strčenou do výběhu.
Mírumilovné exempláře pak křížil mezi sebou a po několika generacích se dostavil výsledek. U zvířat se vytratila agresivita i plachost, dokonce začala člověku prokazovat náklonnost. Také se jim mírně zakulatily uši a některým se na těle objevily bílé skvrny. Chov domestikovaných lišek pokračuje dodnes a po netypických mazlíčcích je sháňka po celém světě.
Z lišky ovšem nikdy neuděláte mazlíčka podle vašich představ, i když je to také šelma psovitá, nelze ji ani náhodou srovnávat třeba se psem, patří prostě do lesa, navíc k jejímu chovu potřebujete povolení.
Liška je sice roztomilá, o mláďatech to platí dvojnásob, ale nikdy ji úplně neochočíte.
O zkušenosti s odchovem několika liščat se před časem podělil i Václav Chaloupek, který konstatoval, že i když mládě lišky vyrůstá s člověkem, stejně vám s prvním sněhem do lesa uteče.
2. července 2015 |
