Klára Vodičková své zaměstnání nezapře. Pod oknem se v kleci naparuje křepelka Jaruš, v teráriu u stěny má výběh ještěrka Abigail, kolem občas proběhnou kočky Garfinka se Sebíkem. Právě kočky jsou v příběhu Vodičkové důležité.
Přestože je vystudovanou chovatelkou cizokrajných zvířat a v zoo se jí tak pod ruku dostane leccos od mývalů po tygry, nejvíc času tráví s domestikovanými mňoukaly. Majitelům radí se zvířecí duší jak v rámci své živnosti, tak v televizním pořadu Kočka není pes.
„Kočky je nutné si vychovat. Nesmíme je nechat, aby nám vládly,“ tvrdí 27letá Vodičková. Sama jde příkladem. Její Garfinka se Sebíkem umějí aportovat a poslouchají i na povely „sedni“ a „lehni“.
Každou sobotu
Trest smrti: ano, či ne? V Česku byl trest smrti zrušen, ve světě přežívá. Kde a jak se popravuje?
Jak se vám to povedlo?
O kočky jsem se začala zajímat díky tady tomu zrzavému ďáblovi – Garfince. Celý život jsem pracovala se zvířaty, najednou jsem ale měla kočku, která zlobila, vztekala se, napadala ostatní, čurala po bytě. Byla jsem z ní zoufalá. Tou dobou jsem už pracovala v zoo, takže jsem brzy zjistila, že takhle vyvádí, jelikož nemá dostatek vybití. Začala jsem s ní trénovat jako se psem.
To jde?
Jistě, to jen mezi lidmi koluje mýtus, že kočky jsou tak nezávislé, až jsou nepřeučitelné. Podívejte na Garfinku, v rohu máme hromádku zmuchlaných účtenek, ráda mi je nosí. Zlobila jen z nudy. Jen musíte vědět, jak na ni.
Platí to pro všechny kočky?
Stoprocentně. A nejen pro ně. Podle paní Karen Pryor, propagátorky zvířecího učení pomocí pozitivní motivace, se dají podobně vytrénovat třeba i perlorodky. Nebo včely, to je teď dost v módě – když je správně vedete, také poslouchají.
V zoo pracujete s různými zvířaty. Liší se hodně duše kočky třeba od té tygří?
V zásadě je to srovnatelné. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tygři jsou divoká zvířata, která člověku nevěří. Jinak jsou potřeby domácí a divoké kočky stejné. Vyžadují mentální stimulaci, dostatek lovu a spánku, možnost se v klidu vyspat a očistit se. V depresi může být domácí kočka i tygr. A co je zajímavé: domácí kočka může na depresi i zemřít.
Třeba v případě, že jí odejde páníček. Rozhodne se, že ji to už tady nebaví. Normálně uchřadne. Zažila jsem kočku, která upadla do veliké deprese kvůli tomu, že jí majitelé vyhodili její oblíbené škrabadlo. Dopadlo to tak, že ho po třech dnech přinesli od popelnic zpátky, načež kočka okamžitě přestala být zkroušená.
Klára Vodičková Žádné zvíře jí není cizí a hodně jich chová i doma. Chovatelka cizokrajných zvířat, specialistka na převýchovu zlobivých koček. Věnuje se jim i v televizním pořadu Kočka není pes. Členka mezinárodní organizace The Animal Behaviour Management Alliance. Je svobodná, zajímá se o přírodní kosmetiku, turistiku a historii. |
Pomáháte majitelům s kočkami, které zlobí. Používáte na ně nějaké psychologické finty?
Určitě to není tak, že si kočku vezmu stranou a začnu ji přesvědčovat: „Tak hele, Mourku, to ochcávání skříně musí přestat.“ Moje práce spočívá v tom, že dorazím na místo a zjistím, jaké má kočka projevy. Všímám si, jak má kočka postavené uši, jak hřbet.
Je to trochu detektivní práce, zkoumám, v čem je problém. Kolikrát to není jednoduché. Kočka třeba lidem kadí v domácnosti. Jedete tam a zjistíte, že žije v úplném kočičím ráji. Že na první pohled nemá vůbec důvod se takhle chovat. Musíte pátrat dál.
Až po dalším zkoumání zjistíte, že za tím může být například stres majitele. Páníček změnil práci, sám má nervy a na kočku to přenesl. Nebo za oknem létají ptáci, kočku to rozčiluje. Může se stát tolik věcí a vám najednou doma běhá tygr zabiják.
Pak vymýšlí kraviny, protože se nudí. Má v sobě přebytek energie. Kočky spí téměř dvacet hodin denně a shromažďují energii na lov. Jenže v bytech nemají co lovit. Že pak po vás skočí, značí jedinou věc: Málo si s ní hrajete.
To je jeden recept: Víc se jí věnovat. A druhý: Jakmile po vás už jednou skočí, tak nedělejte absolutně nic. Neožeňte se po ní, nenadávejte, nesykejte bolestí. Kočka čeká, co bude. Když nezareagujete, tak není nic, ani sranda, jde pro ni o stejnou nudu jako dosud. Kdežto když zakřičíte „Au!“, bude mít z téhle hry radost: „Jé, to jsem ho dobře vyděsila, to je zábava. To budu dělat dál.“
Vnímá mě jako šéfa smečky?
Záleží, jaká hierarchie ve vaší smečce panuje. Některé kočky vás budou vnímat jako šéfa – staráte se o lov, o krmení, o všechno. Jiné jsou dominantní, zvysoka na vás kašlou. Třeba i vědí, že do smečky nepatříte. Zvířata nejsou hloupá, přece jen pro ně jsme jiný živočišný druh. I tak nás zahrnují do rodiny. Kolikrát mají dokonce pocit, že o nás musí pečovat. To když nás třeba olizují.
Je náhoda, že kočka má často raději členy domácnosti, kteří si ji nepřáli?
Není. Jelikož ji ti lidé nechtěli, tak když k nim přišla domů, asi si jí takřka nevšímali. Na rozdíl od člověka, který si ji tak přál, že se s koťátkem chtěl pořád mazlit. Problém je, že některá kočka fyzický kontakt zase tolik nemusí. Chce spíš dost prostoru, aby mohla v bytě svobodně dýchat. Proto si někdy víc oblíbí ty, kteří se k ní zase tak nemají. Nezapomeňte na to, že to kočka si vybírá chvíli, kdy chce být mazlená.
Co je pro ni takové drbání za uchem?
Něco ohromně intimního. Některé teorie, které zcela nepodporuji, hovoří dokonce až o sexuálním podtextu. Sama si spíš prostě myslím, že kočka přijde tehdy, když má na mazlení zrovna náladu.
Když vrní, znamená to vždycky opravdu spokojenost?
Důvodů pro vrnění je u kočky hodně. Ony si jím umí léčit tkáně, vrní tedy i tehdy, když je něco bolí. Kočka ostatně dost často přede, když rodí. Hojí si tím tkáň a uklidňuje se. Vrnění totiž uklidňuje jak nás, tak ji samotnou. Zbavuje se jím stresu.
Vida, takže vrnění jako výlučný symbol spokojenosti je tak trochu mýtus. Jaké další o kočkách znáte?
Těch je! Od toho, že je převtěleným ďáblem, až po to, že je falešná.
A není snad?
Na svých seminářích vždycky říkám, že neznám čitelnější zvíře, než je kočka. Zvíře s vámi pokaždé jedná na rovinu. Že ho ne pokaždé chápeme, to už je jiná věc. Jediný tvor, který se chová falešně, je člověk. Ten umí lhát a skrývat různé pocity. Kočka to řekne na férovku.
Kočičí pomsta bývá smradlavá
Řekněme tedy, že ji budu chtít vycvičit. Jak to mám udělat?
Určitě po dobrém. Po zlém se dá vytrénovat jen pes. Pokud zvíře trénujete pomocí strachu, musí být živočich buď slabší, nebo si to o sobě aspoň myslet. Navíc strach je jen dočasný pocit, který může rychle vyhasnout. I proto je lepší sáhnout po pozitivní motivaci, po které zvířata na trénink pomaleji zapomínají. Zvíře nejefektivněji motivujete k lepším výkonům prostřednictvím něčeho, co samo chce.
Myslíte pamlsky?
Třeba. Podívejte se tamhle na Jaruš. Zrovna s ní sice netrénuju, ale v zoo jsem dělala s jinými křepelkami. A pro ně byli stěžejní motivací mouční červi. Mohly se po nich umlátit. Takže když udělaly něco podle mého přání, červy jsem jim dopřála. Takhle jsme za rok natrénovali úplné křepelčí agility.
Ruská inspiraceAby neškrábala nábytek, postavil Rus své kočce tank. Miluje ho  |
Zato kočky nikdy nemůžete vydrilovat. Musíte je umět chválit. Když udělají něco dobře, je fajn jim dát pasek. Když zlobí, je v pořádku je okřiknout. Pracujte s tónem hlasu. Říct kočce „To nedělej“ pomalým medovým způsobem je k ničemu. Musíte zhurta: „Hele, vypadni odtamtud!“ Problém také kolikrát bývá, že při výchově nejsou důslední všichni členové domácnosti. Že jeden něco povolí, druhý to zakazuje, takže kočka to neustále zkouší. Pokud jí něco desetkrát zakážete a pojedenácté povolíte, kočku napadne, co kdyby jí to vyšlo i příště.
A mě napadne: měla by dostat na zadek.
Jenže to je také špatně. Když to uděláte, tak vás buď zdrápe do krve, pokouše, nebo se pomstí. Asi bych to neměla říkat, ale kočky jsou vedle primátů snad nejmstivějšími zvířaty. Jakmile ji potrestáte, tak jde a cíleně vám něco provede.
Dost běžné je, že někdo v domácnosti potrestá kočku a pak má počuraný polštář. Dokonce jsem měla případ, kdy paní chodila s partnerem, který kočce nic neudělal, jen měl zkrátka tu smůlu, že přišel do domácnosti až jako druhý. Jednou u paní před svými závody přespával, měl na zemi sportovní tašku. Kocour mu počural všechny věci. Do rána to uschlo, pán si toho nevšiml. To až na závodech, kde bylo teplo a pán se zpotil, čili si toho rázem všimli i všichni kolem. Prý se z těch závodů málem odhlásil.
Kdo tehdy šel z domu? Pán, nebo kocour?
Ve finále ani jeden. Vysvětlili jsme si, čím mohla ta averze vzniknout. Zvíře muselo pochopit, že mužovým příchodem nebude z domácnosti vyhoštěno.
Padají ve vztazích často ultimáta: Buď půjde ta kočka, nebo já?
Často. Bohužel. Všechno to pramení z lenosti lidí, kteří problém nechtějí řešit. Pro mě stejně tak není omluva ve chvíli, kdy jde zvíře z bytu proto, že se má narodit dítě. Přitom jde jen o to seznámit kočku s miminkem, aby ho vnímala jako nového člena rodiny.
Lidé tvrdí: „My jsme kočku museli dát pryč, protože jsme se báli, že dítě zabije.“ Bohužel panuje mýtus o tom, že kočky v noci napadají malé děti. Že je zalehnou a miminka se udusí. Jenže tak to není. Kočky mají šestý smysl, dokážou vycítit, že někdo umírá. Jakmile má tedy u novorozence dojít k syndromu náhlého úmrtí, kočka to dopředu ví. Proto k němu zamíří, aby ostatní upozornila, že se něco děje. Lehne si k dítěti a začne mňoukat. Když tam pak rodič přijde a všechno vidí, ze všeho nejdřív si pomyslí, že kočka novorozence zabila. Takhle vznikla pověra, která z koček dělá malé čarodějnice zabíjející děti.
S kočkami jste každý den. Hodí se vám to i ve chvíli, když v zoo pracujete třeba s již zmíněnými tygry?
Určitě. Možná vás překvapím: já zkušenosti s kočkami uplatňuju dokonce i na lidi. Vždyť člověk je také jenom zvíře... Já si díky kočkám uvědomila, že je nutné se na věci dívat z různých úhlů pohledu. Pokud je prodavačka v obchodě podrážděná, zřejmě k tomu má důvod. Mohlo se jí něco stát. Takže než se na ni vztekat, je lepší popřát hezký den, usmát se na ni. Kdo ví. Třeba jí celý zbytek dne změníte k lepšímu.
Chovatelé koček natáčejí se svými mazlíčky veselá videa. Virálem se v poslední době stal zamrzlý výraz koček při konzumaci zmrzliny:
16. listopadu 2016 |
