„Sbírat jsem začal někdy v roce 1990, kdy jsem poprvé vycestoval do Francie. A napadlo mě, že bych si jako suvenýr mohl přivézt policejní čepici, protože jsem už tehdy pracoval pár let u policie,“ líčí prvopočátky Petr Koubský.
Bylo to vlastně jednoduché: navštívil policejní prefekturu. Nabídl jim vlastní čepici výměnou za tu jejich a povedlo se. A podobné schéma se opakovalo i při dalších cestách, v Itálii i dalších zemích. „A vlastně to podobně pokračuje až dodnes,“ líčí sběratel. „Když se octnu někde ve světě, tak se tam zastavím a pokusím se o výměnu,“ popisuje.
V současnosti čítá sbírka kolem tří set čepic. Tím ovšem není řečeno, že by sběratel objel tři sta zemí. K novým exemplářům se lze dostat i pomocí internetu a různých sběratelských burz.
„Mám tu zastoupené čepice zhruba ze 150 zemí. Chybí mi ještě čepice z některých exotických zemí, třeba z Karibiku nebo z Tichomoří, ale velké světadíly a Evropu mám kompletní,“ vypočítává. Bývalí kolegové se zájmem sledují, jak se sbírka rozrůstá. „Co znám lidi, co sbírají, tak se spíš soustřeďují na čepice, insignie a uniformy z dob Československa, dohromady nás bude asi tak deset v celé republice,“ popisuje.
Za nejvzácnější exemplář považuje čepici z Lichtenštejnského knížectví. „Ale získal jsem ji jen tak, že jsem tam skutečně byl, protože oni rozhodně nejsou nakloněni tomu, že by vám něco poslali, takže proběhla klasická výměna. A další z podobných kousků je čepice z Vatikánu,“ popisuje Koubský.
Zatím moc nepřemýšlí nad tím, co udělá se sbírkou, až tady jednou nebude. Jeho děti mají úplně jiné zájmy. Až bude cítit, že nastane čas, tak celou sbírku zřejmě rozprodá. „Vždyť jsou to jen věci,“ necítí sentiment, ale zatím je to pořád srdeční záležitost, takže něco podobného nehrozí.
