„Písky jsem začala sbírat náhodou před deseti lety v Brazílii. Stalo se tak poprvé na pláži Copacabana v Rio de Janeiru, kdy jsem si chtěla jako chudší student odnést suvenýr a nebylo v okolí nic, co by mě zaujalo,“ popisuje čtenářka zrození svého koníčku.
Tak vzala písek. A o deset let později má jako nadšený cestovatel už přes stovku vzorků písku z celého světa.
„Nejdříve jsem písky skladovala ve svícnech na čajové svíčky v knihovně, ale postupem času začaly zabírat více a více místa. Když už opravdu nešlo více expandovat horizontálně, tak mě napadlo vertikálně; prostě písky ‚nějak‘ přenést na vedlejší prázdnou stěnu,“ píše Lucie.
Původně plánovala, že by nakoupila krabičky, k nim přilepila magnet a na stěnu přivrtala kovovou desku. Existující krabičky se jí však nezamlouvaly, protože je výrobce mohl kdykoliv přestat vyrábět – rozhodla se raději vyrobit si vlastní z pryskyřice.
Prvním problémem bylo sehnat správnou silikonovou formu na krabičku. Objednala několik desítek různých forem z Číny, ale žádná se jí nezamlouvala.
Buď byly moc úzké, anebo moc hluboké, ale ona hledala mělký tvar s velkou plochou, aby byl písek dostatečně vidět. Po několika měsících hledání narazila na obyčejnou čtvercovou formu, která splňovala požadavky, ale byla bez víčka.
Staňte se kutilem iDNES.cz |
„Zalít písek přímo do pryskyřice jsem nepovažovala za dobrý nápad. Pro jistotu jsem to zkusila, ale vzorky písku tak ztratí svou strukturu i barvu a krabička je velice těžká, protože každá skulinka je zalita pryskyřicí. Chtěla jsem písky držet v suché formě a musela tedy ke krabičkám vymodelovat i formu na víčko,“ rozhodla se.
Shodou náhod jen pár měsíců před začátkem tohoto projektu poslouchala svého kolegu programátora a nadšeného včelaře, jak z kaučuku vyrábí formy na voskové svíčky, a napadlo ji podobným způsobem vymodelovat víčko.
Objednala několik kilogramů silikonového dvousložkového kaučuku a několik už vylitých krabiček úplně zalila pryskyřicí, aby získala tvar zadní stěny. Po pár pokusech se jí podařilo jak ovládnout kaučuk, tak vytvarovat formu na víčko.
„Nápad, aby krabičky s písky byly vzadu s magnetem, a šlo tak s nimi pohybovat, mne ale neopustil. Musela jsem odhadnout správnou sílu magnetu, protože čím je magnet silnější, tím je také znatelně dražší. A také vymyslet, jak magnet v krabičce uchytit. Nakonec jsem přišla na způsob zalití magnetu přímo do víčka krabičky,“ neopustila čtenářka původní ideu.
Nejdříve nalít do formy dva až tři milimetry pryskyřice, nechat ji den vytvrdnout, poté na ní položit magnet a zalít zbytek. Magnet si zachoval svou sílu a zároveň byl přímo ve víčku.
Když už měla správnou formu na krabičky i víčka a způsob, jakým ve víčku uchytit magnet, přišla řada na samotnou stěnu. Původní plán na jednou velkou kovovou desku se neukázal jako šťastný kvůli své hmotnosti.
Pokusila se ji zredukovat tím, že místo desky použila několik plochých ocelových pásů. Ale i ty měly svou nevýhodu – bylo potřeba každou tyč přivrtat na stěnu minimálně třikrát a samotných pásů bylo alespoň 12.
To dělalo kolem 40 děr v jedné stěně. Nejlepším způsobem se ukázala kombinace dřevěné desky, ke které se pásy nakonec přivrtaly. Samotná dřevěná deska je ke stěně přivrtaná jen zlomkem děr ve srovnání s původním řešením.
Zbývalo už jen vylít něco přes sto krabiček a sto víček. Vybrala kombinaci pryskyřice, která tvrdla přibližně tři dny a během let nežloutne.
Ne všechny silikonové formy na krabičky z Číny byly ucházející kvality, tak mohla najednou vylévat asi deset krabiček a pokaždé čekat tři dny na vytvrdnutí. Vylít krabičky a víčka na všechny písky trvalo více než měsíc.
Během vylévání však podle svých slov udělala velmi amatérskou chybu a nedostatečně se chránila. Vylévala během zimy v nevětrané místnosti, ve které zároveň pracovala, a po několika dnech jí otekly oči a tváře. Bohužel se tak stalo jen tři dny před Vánoci, takže rodinným příslušníkům připravila pro sváteční večeři důvod k bohatým komentářům.
Už však stačil poslední krok, vše spojit dohromady – krabičku, písek a víčko. „Na spojení jsem zase použila pryskyřici, ale jen několik kapek, kterými jsem potřela hrany krabičky a víčka, svěrkami je uchytila a počkala tři dny, než pryskyřice vytvrdla. Každou krabičku jsem několikrát po spojení zkontrolovala, zda se někde pryskyřice nevylila, a pokud ano, ihned jsem ji setřela acetonem,“ popisuje.
Ne každého písku ovšem měla dostatek, aby zaplnila celou krabičku. Na to použila svou 3D tiskárnu a pro písky, kterých neměla dostatečné množství, vytiskla dutou výplň a zasypala ji v krabičce pískem, takže to není ve výsledku vůbec poznat.
Hotové zalepené krabičky ještě popsala štítky vytištěnými na 3D tiskárně a přidala k nim vlaječky státu nebo oblasti vytištěné na laserové tiskárně. Aktuálně je deska dimenzovaná na asi 195 vzorků písku.
„Už jsem za půlkou a jestli se svět rychle oklepe z covidu, do pár let bude stěna kompletně zaplněná. A pokud k tomu dojde, plán je expandovat na vedlejší stěnu,“ slibuje.
