Nepočítal s tím, že po přihrávce Daniela Koláře práskne z prvního doteku ze dvaceti metrů do míče tak úchvatně, že Hart nebude mít nárok zasáhnout a těsně před odchodem do šatny srovná ve slovutné Lize mistrů na hřišti bohatýrů z Manchesteru City na 1:1.
„Vystřelil jsem se a ani mě nenapadlo, že by to tam mohlo skončit. Byl jsem šťastný, překvapený, takže oslava nebyla žádná. Byl to gól v Lize mistrů!“ vzpomíná na nezapomenutelný zásah v pořadu iDNES.cz Z voleje. „Úžasný pocit. Je to hluboko ve mně a dodnes si tu akci dokážu vybavit. Padlo to tam nádherně.“
Tomáš Hořava při natáčení pořadu Z voleje
Jako první na Hořavu skočil u praporku nevysoký křídelník Milan Petržela, zatímco nebožtík František Rajtoral s roztaženýma rukama přispěchal s druhou gratulací.
27. listopadu 2013 hrál tehdy pětadvacetiletý Hořava úžasný part. Sotva si něco takového půl roku po přestupu z Olomouce dokázal představit.
Viktorka sice nakonec po epochálním boji prohrála 2:4, když ji v závěru dorazil vytáhlý snajpr Džeko, ale subtilní středopolař v černém triku s číslem 7 a v červeně svítících kopačkách zářil. Chlapec z vísky Rozstání na Prostějovsku, jehož kromě fotbalu lákal i tenis, se několikrát protáhl kolem Nasriho a vyvezl míč typickým jemným driblingem nártem. Trenér Pavel Vrba nechal „Hořu“ na Etihad Stadium do posledního hvizdu. Zase mu odvedl to, co chtěl. Znovu se na něj mohl spolehnout. Ani balon nepředržoval jako někdy v lize. Běžecky i technicky výkon na vysoké úrovni. A nikoli ojedinělý.
Hořava nezklamal také proti Bayernu Mnichov nebo Realu Madrid. Na velké zápasy byl ten tichý hoch z Moravy mentálně skvěle nastavený. „Strašně jsem se těšil, protože se mi splnil sen hrát proti takovým týmům,“ vykládal v olomouckém Divadle na cucky. „Když to můžu posoudit ze svého subjektivního pohledu, tak většinou jsem v těchto zápasech hrál nadprůměrně, přibližoval jsem se ke svému potenciálu, ke svému maximu. Zpětně si uvědomuju, že to bylo proto, že jsem se na to těšil, koncentroval, přehrával jsem si to.“
I když nebyl vyhlášeným střelcem, šest branek dal také v Evropské lize, tři v reprezentaci. Také vám hlava nebere, že až bude svým třem dětem vyprávět v domě ve Svésedlicích u Olomouce o tom, co všechno zažil, že nepřidá kapitolu ze zahraničního angažmá? Ani jeden jediný start?
Vrba Spartu zvedl, Plzeň těží i z Guľy, říká Hořava. Vrhne se na teologii |
Nechce se věřit, že by na hráče, který stíhal hvězdám z Ligy mistrů, nepřišla zajímavá nabídka.
„Nikdy jsem nic neřešil. Manažer mi občas řekl, že je zájem z Francie, že je to v jednání a uvidí se v přestupovém období, ale pak už na to návaznost nebyla,“ povídá Hořava.
|
Na šéfy Plzně netlačil, že chce přestoupit. „Možná to byla i má chyba. Snažil jsem se odvádět maximum s tím, že nějak se to vyvrbí. Ale ono je taky důležité dát si konkrétní cíl - třeba ten přestup,“ říká zpětně, aniž by si to vyčítal.
Nastavený je jinak. Věří v Boha, chystá se studovat teologii, po vesnicích trénuje kluky a holky a věnuje se také mentálnímu koučinku. Leč už se nikdy nedozví, jak by jeho příjmení s háčkem křičeli fanoušci v zahraničí. V Plzni se stal za osm roků legendou.
Mezi vlčáky Horváthem, Limberským nebo Petrželou působil jako zjevení s knížkou, avšak osobitý Hořava vtípky na moravský přízvuk, vegetariánství či hubenou postavu bral s nadhledem sobě vlastním a fotbalové prostředí obohacoval.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Navíc z Plzně se těžko odcházelo. V lize dominovala, hrála Ligu mistrů a hráči dostávali krásné bonusy. Ani z ekonomického hlediska tak nedávalo valný smysl stěhovat rodinu z vísky u Plzně třeba do průměrného klubu v Německu či Francii.
„To je možné, ale já nikdy před takovým rozhodnutím nestál,“ zdůrazní.
A pak přidá také jeden podstatný zádrhel, který jej loni ve 33 letech nakonec stál konec kariéry: „Dlouhodobě jsem se potýkal s kolenem. Dvakrát třikrát v kariéře jsem byl připravený i na to, že už to dál ani nepůjde. Manažer mi říkal, že jsou nějaké nabídky, ale já cítil, že každý trénink mám s bolestí, tak nevím, jestli je téma dne se bavit o přestupu.“
Buďte sebevědomí, chci dobrou energii. Hořava cepuje caparty po vesnicích |
V šestadvaceti po druhé operaci, artroskopii, tušil, že něco je zle. Už v Olomouci mu občas koleno nateklo, ale punkce to pokaždé spravila. Jenže teď ho koleno píchalo i při běhu. Ukrutně bolelo. Domů se vracel vyřízený. Jen ležel, dával si zábaly a přemítal, jestli se neblíží konec.
Trénoval přes závit. Nechtěl si trenérovi Koubkovi říct o úlevu. Trvalo to měsíce. „Pak jsem si uvědomil, že realitu si mohu tvořit sám. Řekl jsem si v hlavě, že tu bolest řešit nebudu a koncentruju se na trénink. Postupem času hlavní bolest odešla. Mohl jsem zase fungovat,“ líčí. „Někdo se tomu třeba bude smát, ale naše bolesti jsou subjektivní věci. Někdo bolest prožívá strašně, jiný na nižší úrovni.“
Hořava už nechce cítit tu bolest v koleni, ukončil kariéru |
Tak si dokázal přidat další roky a zážitky na trávníku. Až přece jen opotřebovaná chrupavka, artróza třetího stupně, udělala za poutí člena Klubu ligových legend tečku.
Byla to krásná pouť.
Hořavův odkaz sice až na výjimky jako tehdy večer v Manchesteru nepřesáhl české trávníky, avšak bílé lajny hřiště a představy o typických fotbalistech ano. Díky za to.
I za to předržování balonu.
Dívalo se na to pěkně.
