Jak jste přišli na to vyrobit balanční prkno?
Viktor: Když byla naše dcera Zoe malá, moje žena Gábina často přicházela s nápady, jak ji zabavit, jak ji podpořit v jejím motorickém vývoji. Jednou přinesla obrázek s ohnutým prknem a věci začaly do sebe tak nějak zapadat. Ke dřevu jsem měl díky tátovi vždycky blízký vztah, a protože mám kolem sebe pár opravdu skvělých truhlářů, domluvili jsme se, jestli pro nás zkusí prkno vyrobit.
Gábina: Na rodičovské dovolené jsem uvažovala, co dál. Do zaměstnání jsem se nechtěla vracet. A také jsem díky dceři začala přemýšlet právě nad tím dětským světem. Hledala jsem nějakou inspiraci, v hlavě si představovala různé pomůcky a aktivity. To všechno tehdy zaměstnávalo mou mysl.
Jaké byly začátky?
Gábina: Začínali jsme velmi obezřetně a pozvolna. Truhlárna byla v garáži, sklad a expedice v ložnici. Na poštu jsem denně jezdila s kočárkem, kde byla naskladněná i prkna. Nějaké zásilky jsme dokonce předávali po Praze osobně. Účetnictví jsme si vedli sami. Viktor v tu dobu podnikal na plný úvazek jinde a s prknem pomáhal po večerech a ve volných chvílích. Vlastně díky tomu, že jsme vše dělali opravdu postupně a organicky, nevznikl nikde žádný větší zádrhel.
Viktor Hrdina (38)
|
Jak jste se poprali s nástrahami podnikání?
Viktor: Trochu nám zavařila certifikace, která je pro hračky povinná. Když chcete uvést na trh hračku, musíte splnit spoustu požadavků. Tady do té doby nikdo houpací prkno neviděl, takže si i úředníci lámali hlavu, kam ho zařadit. Proto to trvalo déle, než je obvyklé.
Prkno před vámi už někdo dělal?
Gábina: V Evropě asi ne. Na začátku jsme si vlastně vůbec neuvědomovali, že na český trh přinášíme úplně novou věc.
Říkáte, že jste měl po tátovi k truhlařině blízko. Prkno jste začal vyrábět sám?
Viktor: V oboru truhlář jsem nikdy nedělal, ale naštěstí jsme měli svého truhláře Davida, který dokáže splnit naše vysoké nároky. Nechtěli jsme dělat žádné kompromisy v kvalitě.
Gábina Hrdinová (34)
|
Představuji si, že než jste přišli na správnou technologii výroby, měli jste byt plný zlomených prken.
Viktor: Vůbec ne, naše prkno vydrží opravdu strašně moc. Než jsme ho nabídli na trh, schválně jsme ho vyzkoušeli. Naskládali jsme na něj 420 kilogramů a ještě jsem na tom skákali. A ono fakt neprasklo.
Gábina: Nosnost původního prkna byla osmdesát kilogramů, když se ale chtěli pohoupat i dospělí, začali jsme prkno testovat a postupně ho podrobovali stále větší zátěži. Momentálně máme deklarovanou nosnost 200 kilogramů, i když víme, že unese daleko víc. Prostě se smějeme a říkáme: „Houpejte se klidně všichni.“
Jak jste přišli na název Utukutu? Znamená to něco?
Gábina: Vzniklo to náhodou a znamená to hravost. Na to slovo jsme přišli překlady různých slov do cizích jazyků. Jde o svahilštinu, s níž sice nemáme nic společného, ale ta rozhoupaná účka a překlad slova, včetně hravosti, to vyhrály.
Jak přijala prkno vaše dcerka? A jak se o něm dozvěděla veřejnost?
Viktor: První kus, který jsme měli doma, dceru úplně nezaujal. Měla z něho trochu strach, a tak nás napadlo oslovit školku, kam Zoe chodila. Souhlasili, testovali, houpali se a po čtrnácti dnech se Zoe na prkno suverénně postavila a beze strachu se na něm dokázala houpat. Narovnaná a s úsměvem. Kolektiv dělá zázraky. Tělo se jí zpevnilo a začala lépe chodit i běhat. Daleko přesněji ovládala své pohyby. Pak už jsme sebrali odvahu a zkusili prkno nabídnout dál, nejen za humna kamarádům.
Odkud jste brali a berete dřevo? A co všechno musí splňovat, aby se nezlomilo?
Viktor: Snažíme se využívat české dodavatele v co nejvyšší míře. Ale třeba březovou překližku u nás seženeme těžko. Naopak na bukovou máme skvělého dodavatele. Technologicky dřevo zpracovat umíme, ale hledáme další možnosti, jak pracovat třeba s tím, že spousta materiálu se nevyužívá, třeba proto, že má více suků. Ale to přece ke dřevu patří.
Kdy jste začali vyrábět takzvaně ve velkém?
Viktor: Až na základě objednávek. Prodejní prezentaci jsme dělali přes Sway, což byla nová aplikace pro prezentace. Tak jsme fungovali přes rok. Objednávkový formulář jsme použili také zdarma online. Po rodinách jsme zároveň posílali prkno na vyzkoušení. Díky tomu jsme měli nejen zpětnou vazbu, ale také skvělé reference a doporučení. Dnes máme značku, která pro mě znamená rozvoj a pomoc dětem, kvalitu, krásu.
Gábina: Od první chvíle byl ten kus ohnutého dřeva perfektní a ladný doplněk obýváku. Jeden z kamarádů je fotograf a udělal nám fotky. Ty jsme pak pustili ven. Strhla se lavina objednávek. Začaly přicházet i první poptávky od organizátorů festivalů. Chtěli, ať s touto atrakcí přijedeme oživit program. Vše jsme dělali za pochodu, po nocích a ve chvílích, kdy děti spaly.
Co všechno dnes vyrábíte?
Viktor: K balancování jsme přidali houpání pro ještě menší děti, to je houpačka Spectra. A naopak pro starší, kteří budou rádi v balancování pokračovat, jsme inovovali klasický indoor board, který jsme nazvali Swallow, protože vlaštovku trochu připomíná.
Gábina: Dětem pomáháme i takzvanou učicí věží s názvem Kid Helper, která je učí nebát se výšek. Z nejmenších odřezků se zase snažíme vymyslet něco, co bude funkční, třeba pastelkovník. A plánujeme další produkty, u kterých je stěžejní bezpečnost, multifunkčnost, užití po dlouhá léta a design. Takže se nebojíme inovovat.
Máte i nějaké zaměstnance?
Viktor: Jsme v podstatě pořád rodinná firma. Spolupracuje s námi i moje sestra a již zmíněný kamarád David. Rozšiřování se nebráníme, ale budeme se snažit duch malé rodinné firmy udržet.
Kolik jste museli investovat do původního vybavení dílny a dalších výrobních pomůcek? Vzali jste si úvěr, nebo jste to řešili jinak?
Viktor: Finanční investici jsme do toho vkládat nemuseli. Ale časová investice byla a je obrovská. Dílnu i s částečným vybavením jsme využívali od kamaráda Davida. Vše, co se vydělalo, se hned vracelo zpět do výroby. Až teď uvažujeme o tom, že bychom využili investici buď úvěrem, nebo vstupem investora.
Kolik houpacích prken jste do dnešního dne prodali a kolik vaše výrobky stojí?
Viktor: Na kontě máme momentálně několik tisíc prodaných prken a dalších výrobků.
Gábina: Většina se pohybuje v jednotkách tisíců. Houpací prkno stojí 2 400 korun.
Prozradíte, jaký je váš roční obrat a kam všude prkna vyvážíte?
Viktor: V loňském roce se nám podařilo dosáhnout obratu šest milionů korun. Není to nijak závratné, i když to číslo vypadá dobře. Vyrábíme tady v České republice, a tak jsou náklady na provoz vysoké. Stále se učíme, jak dělat věci lépe, efektivněji bez toho, abychom ubírali na kvalitě výrobků nebo služeb. Máme už několik uzavřených kontraktů po Evropě, například v Anglii, Španělsku, Itálii, Švýcarsku, Portugalsku, a pracujeme na dalších.
Co vás ve vašem podnikání nejvíce limituje?
Viktor: Občas málo zkušeností. Něco se prostě musíme naučit a projít si tím, abychom se mohli posunout dál. A pak čas. Máme nápady, ale když jsou třeba Vánoce, tak není prostor na nic jiného než na naše zákazníky. Ale pak je zase jen díky nim můžeme realizovat.
Gábina: Limituje nás, že den má jen 24 hodin. Máme tolik nápadů. Ale postupně v rámci celé firmy Utukutu zavádíme různé procesy, které nám běžnou práci ulehčují.
Jaké máte plány do budoucna?
Viktor: Chci, aby to bylo udržitelné. Vím, že to zní trochu jako klišé, ale neděláme to sami. Už nás na tom pracuje dvanáct. Co se týká výrobků, zatím si to necháme pro sebe, ale můžu prozradit, že se to bude týkat opět dětské problematiky, konkrétně jejich pohybu a potenciálu. A baví nás dřevo, takže to budeme pořád spojovat dohromady.
