Jak jste se daly vy dvě dohromady? Co vás pojilo ke keramice?
Ivana: Pocházím z hrnčířské rodiny, ale keramiku jsem nikdy nedělala. Věděla jsem, že pradědeček a prastrýc, bratr mého dědy z otcovy strany, byli hrnčíři v Klínci, dílna však zanikla v 50. letech. Strýce jsem navštívila v dětství jen jednou na jeho pracovišti, to už byl velmi starý. Tehdy mi dal kus hlíny, abych něco vymodelovala, já tu hlínu ale nechala ztvrdnout, vždycky jsem raději kreslila a malovala.
Čas plynul a pak přišla sametová revoluce. Krátce nato jsem koupila v bazaru malý malovaný „čepáček“ a při pohledu na něj jsem si v duchu přála, aby někdo historii klínecké keramiky zdokumentoval. O dvacet let později jsem potkala Magdalénu, která se tohoto úkolu zhostila.
Byli jste doma asi obklopeni dědečkovou keramikou. Kam spadají kořeny vaší hrnčířské rodiny?
Ivana: Doma a u babičky s dědou jsme měli spoustu malované keramiky. Měla typický, dobře poznatelný rukopis. Od dědy a strýců jsem slyšela vyprávět o malíři Zdislavu Hercíkovi, který ji v klínecké dílně ve 40. letech maloval, a také o jeho žákovi Zdeňkovi Hrubém. Můj pradědeček Antonín Šimůnek z Klínce měl tři syny.
Josef po něm převzal hrnčířské řemeslo, Antonín a František, můj děda, už v dílně nepracoval, byl úředníkem. Dílna zanikla po komunistickém puči někdy na začátku 50. let. Řemeslníci a živnostníci tehdy nesměli dále vlastnit své živnosti, dílna chvíli pokračovala pod vedením někoho jiného, ovšem nakonec byl provoz zastaven, pec zbourána, vybavení zničeno.
Vy si na tu dílnu pamatujete, třeba z fotografií?
Ivana: Dílnu jsem nikdy neviděla, i můj otec ji pamatuje jen z dětství. Ovšem pamatuji se na vyprávění dědy i strýců. Všichni na dobu fungování hrnčírny vzpomínali s velkou dávkou lítosti jako na navždy ztracený čas.
Ivana Švarcová (52)
|
Paní Magdaléno, jak vy jste se dostala ke keramice?
Magdaléna: Žila a tvořila jsem keramiku v Klínci u Mníšku pod Brdy a zajímala se o tamější výrobu malované polokameniny, která započala v roce 1935 příchodem akademického malíře Zdislava Hercíka v dílně Ivanina pradědečka Antonína Šimůnka.
Originalita a umělecká úroveň těchto kusů mě natolik okouzlila, že jsem se rozhodla dokumentovat zachovanou keramiku, chodila jsem po lidech ji fotit a setkávala se i s pamětníky. Tak jsem se potkala i s Ivanou a její rodinou. Když jsem zjistila, že Ivana maluje, zkusily jsme společně pár kusů vyrobit.
Musely jste absolvovat nějaké hrnčířské, keramické kurzy?
Ivana: Já nemám žádné keramické vzdělání ani kurz, mám vystudovanou střední umělecko-průmyslovou školu. A jak už jsem říkala, odmala jsem kreslila a malovala.
Magdaléna: Já jsem keramik samouk, keramiku jsem měla jako koníčka a po absolvování keramických kurzů jsem se začala věnovat keramice pálené dřevem. Mezitím jsem si udělala keramickou rekvalifikaci, ale víceméně jsem se učila za pochodu metodou pokus/omyl.
A jak to dopadlo?Co bylo vašim prvním výrobkem, který jste prodaly?
Ivana: Celé to naše společné podnikání vlastně vzniklo tak, že jsem si nejprve jen tak pro radost vyzkoušela malovat na Magdou vytočené nádoby podle starých klíneckých vzorů. Jenomže jsme nevěděly, jaké technologie a materiály tehdy používali. Strýc v té době už nežil a nikdo další si to nepamatoval. Magda má pravdu, postupovaly jsme stylem pokus/omyl.
Ivana: Zprvu jsme vypalovaly v elektrické peci. To bylo na začátku roku 2011. První kousky z pece na dřevo si pravděpodobně koupila jako kuriozitu naše nejbližší rodina. Pak jsme technologii vyladily a zkusily s prvními hrnky vyrazit na trh. Pamatuji se na naši první účast na slavném keramickém trhu v Berouně. Tam si od nás hned ráno pár nejlepších kousků do své sbírky koupil Václav David, hrnčíř ze Štěchovic, který nám v začátcích hodně radil. Pomáhá nám vlastně pořád. Kdykoliv potřebujeme s něčím poradit, můžeme se na něj obrátit.
Magdaléna Brožová (42)
|
Když jste se daly dohromady, jak jste se doplňovaly?
Ivana: Naši malovanou kameninu jsme nazvaly podle původního názvu Podbrdská keramika. Začal být o ni stále větší zájem, a tak se zvyšoval i objem naší produkce. Magdaléna vedle své autorské kameniny pálené v peci na dřevo „točila“ i pro naši společnou značku a já malovala - hrnky, misky, závěsné talíře, později i větší věci, džbány, vázy, různé dózy a podobně.
Magdaléna: Chtěly jsme prodat pár kusů a vydělat na brožurku o klíneckých hrnčířích. Když jsme výrobu přenesly do pece na dřevo, dalo to keramice patinu a „starý“ vzhled. Pálení v peci otápěné dřevem je určitý fenomén. Je to mnoho další práce, kdy musíte dřevo zpracovat a uskladnit a pak se připravit na osmnácti až dvacetihodinové výpaly. Dnes pálíme malovanou keramiku v Kubíkové peci na dřevo.
Kermika vás živila od začátku vašeho spojení?
Ivana: Nejdříve jsem malovala jen občas, živila jsem se v té době ještě i jinak, postupem času se malování na keramiku stalo mou hlavní pracovní náplní. Výrobky jsme nejdříve prodávaly na keramických a řemeslných trzích, přes internet a občas v některých obchodech.
Kolik jste musely investovat do vybavení dílny.
Magdaléna: V době, kdy jsme se potkaly, jsem už měla potřebné vybavení dílny, tedy hrnčířský kruh, elektrickou pec a pec na dřevo, takže vstupní investice byly pozvolné.
Na kolik taková pec vyjde, asi to není levná záležitost.
Magdaléna: Na to je velice těžké odpovědět. Já měla pec už dřív, takže nevím, jak je to dnes. Záleží samozřejmě na typu pece, velikosti, musíte také vědět, na jakou teplotu chcete pálit. Záleží i na dodavateli. Vím, že dvěstělitrová šachtová pec stojí okolo osmdesáti tisíc. My máme pec na sto deset litrů, když jsem ji před lety kupovala, stála kolem šedesáti tisíc. Za pec na dřevo o objemu 350 litrů jsem dala v roce 2006 asi čtyřicet tisíc. Záleží také na tom, zda ji máte od dodavatele, nebo vám ji někdo postaví, či si ji dokonce postavíte sám.
A co další vybavení?
Magdaléna: Cena hrnčířského kruhu u českého výrobce vyjde na zhruba pětadvaceti tisíc, ceny u japonské Shimpo se pohybují od 28 do 35 tisíc. Já si pořizovala český kruh někdy před patnácti lety za sedmnáct tisíc.
Pořídit pec a další věci tedy nebyla levná záležitost. Kdy se vám tyto investice vrátily?
Bylo to za opravdu dlouhou dobu. Dělat keramiku, a k tomu ještě pálenou dřevem, není opravdu na zbohatnutí. Proto obě děláme ještě další práce, abychom se uživily, i když já v tomtéž oboru, ale je to vlastně takové to tři v jednom.
Měly jste na začátku nebo během nějaké potíže a problémy, které jste musely řešit?
Ivana: Potíže byly technického rázu. Řešily jsme, jaké používat hlíny, barvítka a glazury tak, aby vše dohromady fungovalo.
Magdaléna: Jak už říkala Ivana, bylo třeba vyladit materiály, které budeme používat. Vše jsme několikrát měnily. Největší problémy byly s barvítky, které byly při vysokých teplotách nestabilní.
Kde sháníte hlínu, barvy a další komponenty?
Ivana: Kupujeme hotovou kameninovou hmotu od českého výrobce vhodnou pro výpal ve dřevě na vysoké teploty (1 250 - 1 350 °C). Na malování používám práškové pigmenty, které ředím vodou a vše glazujeme průmyslovou transparentní glazurou.
Jak dlouho trvá, než vyrobíte svou keramiku?
Magdaléna: Malované zboží vyrábíme v malých sériích a vzhledem k pracnosti trvá jeden a půl až dva měsíce. To je doba, než naplníme Kubíkovu pec. Pálíme čtyřikrát až pětkrát do roka, ve zbylém čase se věnuji tvorbě své vlastní autorské kameniny pálené dřevem. Pro mě je to práce na plný úvazek, neustále je v dílně něco rozdělané, nakládá se přežah, nebo se glazuje, míchají glazury.
Vyrobily jste už i něco, na co jste opravdu pyšné?
Ivana: Snažíme se vycházet z tradičních tvarů, občas však zařadíme něco úplně nového. Vyrábíme široký sortiment užitkové keramiky - hrnky, poháry, misky a mísy, cukřenky, dózy, závěsné talíře, květináče, vázy, lampy. Naše největší váza měla asi šedesát centimetrů, zatím jsme limitované výškou přežahové pece. Velmi překvapené jsme byly obrovským zájmem o naši keramiku v Číně, kam jsme byly loni pozvané na mezinárodní trh do místa zrodu a tradiční výroby čínského porcelánu.
Magdaléna: Sortiment se průběžně mění, ale v tvorbě si však ponecháváme naprosto volnou ruku jak tvarově, tak co se týče dekoru.
Kolik výrobků jste už prodaly, o co je největší zájem?
Ivana: Kolik výrobků jsme prodaly, to tedy přesně nevíme, ale největší zájem je paradoxně vždy o to, co momentálně nemáme. Ale nejvíce prodáváme asi hrnky všech tvarů a velikostí. Někteří naši zákazníci nás začali sbírat, a tak se vrací pro kousky, které jim ještě chybí.
Magdaléna: Naše tvorba je založena na výjmečnosti toho kterého kusu, takže keramiku opravdu nechrlíme, naopak se snažíme jí vtisknout něco ze sebe a dělat ji opravdu poctivě a s tvůrčím přístupem. Řekla bych, že kromě běžných užitkových věcí je stále větší zájem o velké solitérní kusy, hlavně vázy.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Jak vypadá váš běžný den, jak se vám daří skloubit práci s rodinou?
Ivana: Ještě před pár lety bylo naše pracovní tempo vražedné, dnes už se nám daří více odpočívat a říkat „ne“. Vybíráme si jen několik osvědčených trhů, pořádáme akce v dílně spojené s vykládáním vypálené pece, kdy zákazníci pochopí, kolik úsilí za výrobky stojí. Jednou měsíčně prodáváme ve stánku na farmářském trhu na pražské Náplavce. Do obchodů už zboží nedodáváme vůbec.
Magdaléna: Skloubit práci s rodinou samozřejmě lze, ale je třeba hodně tolerance. Není to totiž práce od do, často pracujeme i po večerech a víkendech.
Máte období, kdy se prodává víc, a období, kdy jste takzvaně na suchu?Ivana: Nejvíce prodáváme před Vánoci, nejslabší je v tomto ohledu leden a únor.
Magdaléna: Sezona je pro nás od Velikonoc do června a pak od září do Vánoc. V létě a zkraje roku se prodává nejméně, musíme mít tedy pro tyto měsíce rezervu.
Říkaly jste, že se živíte ještě další prací. Jakou?
Ivana: Kromě malování a keramiky se ještě živím dočasným tetováním hennou a jagua gelem a prodejem těchto materiálů. Pořádám také kurzy a příležitostně dělám ilustrace. A toto vše dohromady je kromě radosti i mou obživou.
Magdaléna: Mě živí výlučně keramika, kromě malované keramiky se věnuji vlastní tvorbě a pořádám také keramické kurzy.
Máte svůj obchod, e-shop?
Ivana: Obchod ani e-shop nemáme, naše zboží prodává příběh, který je v pozadí, a ten nejlépe a autenticky vyprávíme jen my samy.
Kolik máte stálých zákazníků?
Magdaléna: Máme nepočítaně stálých zákazníků, kteří se vracejí a doplňují si kolekce toho, co už doma mají. Není to však jen o prodeji, ale i o tom, že se společně setkáme. Stálé zákazníky zveme na otevírání pecí a přímo do dílny, aby poznali i celý proces. Oblíbené jsou i Dny otevřených dveří, a to v obou našich dílnách, tedy v Klínci u Mníšku pod Brdy a v Levíně u Litoměřic.
