Trémy se nelze nikdy zbavit zcela, přiznávají se k ní herci, zpěváci i politici. Navíc má i svou pozitivní funkci. Ale chceme-li její úroveň výrazně snížit, první krok je akceptovat ji, udělat si z ní přítele, prostě s ní klidně žít.
Když tedy máte nohy ztuhlé nesmělostí tak moc, že se zdá, že nedojdete ani do nejbližší kanceláře vyřídit něco s důležitým kolegou, připomeňte si, že nejste jediný, koho tréma trápí. Nohy se mohou poněkud vzchopit. Když se vám podaří první kroky, pokračujte dál. Vsaďte se sami se sebou, zda po cestě do vedlejší kanceláře omdlíte, nebo ne. Uvidíte, že sázku ostudně prohrajete - omdlít se vám nezdaří. A to je dobře.
Dávejte si postupně a poznenáhlu stále složitější úkoly a radujte se, když se podaří je splnit. A trénujte. Máte například velkou trému z vystoupení před cizími a důležitými lidmi? Zkuste si je doma nejdříve nanečisto. Stoupněte si před rodinu nebo přátele a předneste jim připravenou řeč. Když dojde na opravdové vystoupení, pomůže vám, když si místo posluchačů představíte své blízké. Nemusíte se jim dívat přímo do očí, ale někam na horní část čela. Oni to nepoznají, vám se uleví.
Poprvé možná nebude váš výkon brilantní, ale postupně si na zátěž zvyknete a budete lepší. Překonat těžké chvilky vám pomůže i hluboké dýchání nebo pár doušků studené vody. Dobří řečníci začínali tak, že se při prvních vystoupeních naučili třeba prvních deset vět zcela nazpaměť. Vyzkoušeli si je před zrcadlem včetně rytmu, intonace, síly hlasu i dramatických pauz. Raději patnáctkrát než pětkrát. Pomocí této metody pak překonali nejkritičtějších úvodních třicet sekund proslovu. Zkrátka "chytli se".
Jiní zkusili na úvod větu: "Před tak dobrými odborníky, jako jste vy, milí posluchači, budu mít jistě nemalou trému." Osmělte se k této větě také. Posluchači se nezačnou mračit. Naopak jejich rysy v jejich upjatých tvářích povolí do úsměvu - a už jsou napůl vaši.
