Nedávná britská studie Úřadu pro národní statistiky zjišťovala negativa, která s sebou nese cesta do práce. Závěry odborníků, které u nás zveřejnila společnost Regus, platí i v České republice. Denně totiž do zaměstnání cestuje necelý milion Čechů. Z toho polovina se přesouvá do jiného okresu, případně i kraje, takže stráví na cestě hodinu i déle. Čtěte, co nás na dojíždění nejvíce štve a jak se negativním emocím bránit.
Stres
Nestresujte se budoucností. Zhodnoťte své peníze. |
Aby se lidé dostali do práce včas, bývají pod tlakem. Řadu věcí na cestě nedokážou ovlivnit, dojíždění je nepředvídatelné, každý den zažívají jiné peklo. Studie říká, že lidé s delším dojezdem do práce (více než půl hodiny) trpí o třetinu více depresemi než lidé, kteří to mají do práce blíže. A o 40 procent častěji mívají finanční problémy, které na dobré náladě nepřidají.
Ztracený čas
Lidé, kteří na cestě do práce stráví jen půl hodiny a méně, získají za rok sedm dnů produktivního času navíc oproti těm, co cestují déle. Dojíždění není ani produktivní pracovní dobou, ani osobním volnem. Naopak je často vnímáno jako překážka, kvůli níž se nemůžeme věnovat užitečnějším nebo zábavnějším činnostem.
Karel Pelán, ředitel společnosti Regus pro ČR a SR k tomu uvádí: „Doba dojíždění se stále prodlužuje. Je alarmující, že většina zaměstnanců považuje každodenní cestování za prací za problém z hlediska produktivity a že nemohou tento čas využít k osobním ani volnočasovým aktivitám. Pokrokové firmy, které chtějí dosáhnout optimální produktivity a poskytnout pracovníkům více času na soukromý život, rozhodně neudělají chybu, když svým zaměstnancům umožní pracovat aspoň část pracovní doby pracovat z domova nebo alespoň blíže k domovu.“
Pozdní příchody
Ne vždy se podaří dorazit do práce včas. Autobusy i vlaky mají často zpoždění kvůli všem možným příčinám, od práce na silnici přes dopravní nehody až po nedostatek zaměstnanců či špatnému počasí. A pozdní příchod není zrovna něco, co by měli zaměstnavatelé rádi, takže omluvami a naděláváním práce se lidé opět dostávají do nepříjemné situace.
Spolucestující a řidiči
Cestující hromadnou dopravou často znají pasažéry, kteří zabírají sedadla v přeplněném vlaku svými taškami, pouštějí si nahlas hudbu nebo obtěžují ostatní hlasitými telefonními hovory. A mají jich po krk. Na silnicích zase zvedají krevní tlak řidiči, kteří řídí s mobilem na uchu, jezdí agresivně nebo nepoužívají směrovky.
Náklady
A ještě ke všemu za všechen ten stres a nepříjemnosti na cestách zaplatíme majlant. Některé firmy zaměstnance svážejí firemními auty, jiné přispívají na dopravu, ale stejně většina lidí si cesty platí se své kapsy.
Náročnost
Stres spojený s dojížděním zaměstnance unavuje nejen psychicky, ale i fyzicky. Bylo zjištěno, že jeden ze tří pracovníků, kterým cesta do práce a z práce trvá více než 90 minut denně, trpí bolestmi zad a krku. A navíc platí, že čím delší dobu trávíme dojížděním, tím méně času věnujeme cvičení, vaření vlastních jídel a spánku. A to má zase souvislost s větší mírou obezity.
„Je třeba ale zmínit, že při dnešní nízké míře nezaměstnanosti v České republice začínají firmy bojovat o atraktivní lokality. Pokud chtějí získat nejlepší zaměstnance, přizpůsobují se jim a rozšiřují se ne v centrále, ale vytvářejí zázemí v nových lokalitách, tedy blíže k lidem. Chtějí si zajistit konkurenční výhodu snížením doby cestování do práce. Pro pravidelné schůzky stále častěji využívají například i naše flexibilní kanceláře, včetně zasedaček na letišti, když mají zahraniční návštěvu,“ doplňuje Karel Pelán.
Kontrolujme emoce, radí psycholog
A jak na negativa dojíždění do práce vyzrát? „Musíme si uvědomit, že tyto stresující situace mají především dvě vlastnosti: nemůžeme je většinou kontrolovat, můžeme však ovlivnit svou vnitřní reakci na ně. Je jen naší volbou, jaká tato vnitřní reakce bude. Jestli nás budou tyto situace vytáčet, zneklidňovat, naštvávat. Nebo je prostě necháme být a budeme se věnovat něčemu užitečnějšímu,“ radí psycholog Dalibor Špok.
Mnoho lidí si podle něj neuvědomuje svou moc, se kterou se mohou rozhodnout před tím, než začnou emočně reagovat, že takto reagovat nebudou. „Samozřejmě platí, že když už jsme uprostřed vzteku nebo naštvání, těžko se emoce vypíná. Jedná se o to, rozhodnout se dopředu a toto rozhodnutí si často připomínat,“ říká psycholog.
Pokud se rozhodneme, že na drobná utrpení nebudeme dále emočně reagovat a prostě je necháme ve vědomí být jen na úrovni povšimnutí, vnímání, ničeho více, získáváme nad svou reakcí moc. „Můžeme si všímat toho, co se děje (hovor, hluk, pláč dítěte), ale nemusíme spouštět následnou emoci. Vjem samotný není silně příjemný nebo nepříjemný. To až naše myšlenkové hodnocení a emoce přinášejí nepříjemnost,“ doplňuje Dalibor Špok.
Chce to prý trénink. Může pomoci meditační praxe nebo jiná dovednost pro práci s vědomím. Není však větší odměny než být alespoň trochu pánem vlastní mysli. A není tragičtější život než ten, když podobným vnějším stimulům dáváme nad sebou moc a stáváme se tak jejich otrokem. „Tyto negativní podněty budou existovat vždy a nikdy nezmizí. Nelze se jim vyhnout. Lze změnit svou vnitřní reakci na ně,“ dodává Dalibor Špok.
