Před pár týdny získala Zuzana Šťastná hlavní cenu za speciální přínos v oboru od České asociace streetwork. V oboru pracuje už jedenáct let. Po studiu na vysoké škole nastoupila do sdružení Storm v Nitře, kde pomáhala uživatelům návykových látek a lidem v pouličním sexbyznysu. Do Brna se přestěhovala před šesti lety, aby se mohla svou vysněnou prací živit.
„Na Slovensku v té době nebyla naše práce placená, byli jsme z části dobrovolníci a museli jsem pracovat ještě jinde, abychom si vydělali na nájem a na jídlo. Financování těchto služeb tam bylo dosti komplikované. Já jsem se ale chtěla sociální práci věnovat naplno,“ vysvětluje své rozhodnutí odejít z rodného města mladá žena.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Nejvíce zabírají symboly štěstí, říká designérka výherních losů Na začátku bylo pár kachlů. Dnes patří ke špičce v oboru a vyvážejí ven |
V organizaci Ratolest Brno pracuje s dalšími kolegy s dětmi a mládeží ve věku 12 až 26 let. Částečně v nízkoprahovém klubu Likusák, které centrum provozuje, a částečně na ulici, v terénu. „Do klubu může přijít kdokoliv, kdo potřebuje pomoc nebo podporu v nějaké problematické situaci, se kterou si neví rady. Například za námi přijde holka, která neví, jak řešit těhotenství. Nebo k nám chodí kluk, který má špatné známky a bojí se jít domu. Vyslechneme je a snažíme se s nimi najít řešení, které by jim přišlo přijatelné. Nenařizujeme, co mají dělat,“ popisuje Zuzana Šťastná.
Říká, že nízkoprahová centra bývají označována jako čekárna na dospělost, protože si tam mohou děti vyzkoušet, jaké je to komunikovat s dospělými, jako by byli dospělí. Klub nyní navštěvuje zhruba 250 dětí a mladých lidí. A další desítky i stovky potkává Zuzana v terénu.
Kostým si rozhodně nevezmu
„Chodí nás celkem sedm. Víme, kde se co děje, víme, která místa jsou živá, kde se mladí potkávají. Většinou u supermarketů, u dopravních uzlů, v zastrčených parčících. A pak to jsou místa dočasná, která objevujeme. Poznáme je podle toho, že tam leží energeťáky, nedopalky, je tam napliváno,“ říká streetworkerka.
Když Zuzana vidí na lavičce sedět dva „borce“, kteří mají puštěnej repráček, jde za nimi, poví jim, že je sociální pracovnice a co vlastně dělá. Důležité je být prý co nejtransparentnější, aby oslovení mohli kontakt odmítnout. „Ale oni nás neodmítají. Většinou totiž bývají trnem v oku pro okolí. Nás zajímají, chceme vědět, jak se mají, co dělají, co řeší. Jsme pro ně exotickými dospěláky, kteří si chtějí povídat.“
Podle věku pak Zuzana nasměruje pomoc. „Když to jsou dvanáctileté děti, tak jim řeknu, že jsem schopná jim pomoci se školou nebo jim nabídnu prostor v našem klubu. A řeknu jim, že pokud budou mít nějaký problém s holkama, tak i s tím se mnou můžou mluvit,“ říká Zuzana.
Když potká partu devatenáctiletých, tak jim nabídne pomoc třeba s přestupem do jiné školy, s hledáním práce nebo brigády, s návštěvou úřadu práce. „To, co děláme v terénu, je široké spektrum pomoci, protože v každém roku života potřebuje mladý člověk něco jiného,“ doplňuje Zuzana.
Do terénu v osmi městských částech Brna chodí čtyři dny v týdnu od pondělí do čtvrtka v odpoledních hodinách. Dopoledne to nemá smysl, protože jsou děti ve škole a ti starší dospávají kocovinu.
„Prošlapeme hodně bot, protože denně nachodíme víc než deset kilometrů. Jdeme za každého počasí, takže je tomu přizpůsobené i oblečení. Rozhodně si nevezmu kostým ani tričko s výstřihem či kraťasy. Jen kecky, džíny, tričko. Uvědomuji si, že dělám s dospívajícími mladými muži, a kdybych si vzala na sebe přiléhavé šaty, tak je zaujmu něčím úplně jiným než slovem. A ještě z toho budou nervózní,“ usmívá se mladá žena.
Problémy: šikana, první lásky a špatná práce
Cílem její práce v terénu je to, aby ji „klienti“ chtěli znovu vidět. Aby jim povídání bylo příjemné a aby se chtěli dál bavit o svých životech, o snech, které mnohdy nemají komu říci. Těm, kteří nechtějí za Zuzanou přijít do klubu, dá kontakt s tím, že se jí mohou kdykoliv ozvat.
Ale není to vizitka nebo letáček, jak je běžné. V tomto oboru je lepší a účinnější řešení. „Když jsme jim rozdali letáčky, tak je nakonec při odchodu všechny na místě nechali. Letáky oni nepotřebují. Takže jim dáváme zapalovače. Ty si nechají. A navíc si je různě předávají, takže se náš kontakt dostane k více lidem,“ vysvětluje sociální pracovnice.
Riziko pádu
|
A co s ní děti nejvíc řeší? „Třeba to, že v osmnácti se nepohodnou s rodiči a oni je vyhodí z domu. Nevědí, kde budou bydlet. Stěžují si také na šikanu ve škole nebo na špatné známky a propadnutí. A pak také na práci, kterou nemají,“ popisuje problémy mladých Zuzana.
Pak se také opakuje téma vztahů s vrstevníky a zraňující první lásky. „Pokud narazíme na nějaký větší problém, odkazujeme je k psychologům nebo k jiným odborníkům,“ dodává Zuzana.
Mezi „klienty“ nepatří zdaleka jen děti ze sociálně slabších rodin. Pomoc vyhledává řada mladých lidí, které mají dobré zázemí, rodiče se o ně zajímají, ale jsou třeba na svůj věk vyspělejší a zažívají odmítnutí od vrstevnické skupiny.
Mizivé ohodnocení a nejistota
Co Zuzanu na její práci baví? Že je každý den jiný. A že každý klient je jiný a dostat se do bližšího kontaktu a vzbudit důvěru a zájem znamená pokaždé úplně jiný proces. A naopak jí vadí, když před ní stojí dítě nebo mladý člověk, který už nevidí cestu z problému ven. „A já vím, že je pro mě ta jeho situace nepřehledná, abych mu tu cestu pomohla najít.“
Zuzana i její kolegové mají povinnou supervizi právě kvůli některým bolestivějším příběhům. “Některé příběhy z venku můžou naťuknout něco, co jste třeba v dětství prožila, nebo něco, co se vám aktuálně děje, takže to najednou zasáhne do vašeho života. Proto si příběhy sdílíme, probíráme je a tím je pustíme vem. To se musíte naučit, pokud tu práci chcete dělat dlouho,“ dodává streetworkerka.
A poukazuje ještě na jeden nepříjemný fakt, který práci v oboru stěžuje. A to, že u nás je preventivní práce s mládeží stále ještě nepochopená. „Po nás se neustále chce výsledek. Nestačí, že ty mladé lidi v něčem podporujeme, pomáháme jim. Kouká se na nás s nedůvěrou a nepochopením. Nejsme braní jako potřební. V západních zemích je práce s mládeží pilířem, protože se tím předchází nevhodným způsobům chování. Jsme v první linii, jsme záchytná síť,“ poznamenává Zuzana.
A možná i z toho důvodu je práce sociálních pracovníků špatně placená. Nástupní mzda absolventa vysoké školy se pohybuje kolem 17 tisíc korun hrubého. „A ty ještě nejsou jisté. Protože dostáváme peníze od státu prostřednictvím magistrátu a každý rok je ten balík peněz jiný. Žádáme samozřejmě o různé dotace, ale ty jsou nejisté. Takže stále čekáte, co bude,“ dodává Zuzana, podle níž právě kvůli nízkým mzdám a finanční nejistotě do oboru nejde řada lidí, kteří by tuto práci dělali skvěle a pomáhali tím celé společnosti.
