Popelka obvykle oslní prince svou krásou a charakterem, ve filmové verzi ho dokáže uzemnit i perfektní muškou. Pak se zkouší zapomenutý střevíček a vše končí svatbou.
Existuje však i alternativní vyvrcholení příběhu: „Aby král vyzkoušel, je-li Popelka hodna jeho lásky, požádal ji, aby mu uvařila koflík kávy. Popelka ráda vyhověla a uvařila králi kávu tak jako obvykle, to jest s malou dávkou pravé pardubické Franckovky,“ píše se v reklamním letáku akciové společnosti Jindřicha Francka synové.
A co myslíte? Panovník byl z Pravé Franckovy přísady ke kávě natolik paf, že udělal z Popelky královnu. „A jestli nezemřela, vaří snad Popelka dosud králi onu dobrou kávu,“ zní pointa pohádky, jež za první republiky vábila české hospodyňky ke koupi cikorky z Pardubic.
Nechme stranou tehdejší genderové stereotypy, hlavně že víme, že náhražky kávy, které se mísí z pražené a mleté čekanky, cukrové řepy, ječmene či žita, se v Pardubicích vyrábějí od nepaměti. Přesněji od roku 1896, kdy u železniční trati spojující Prahu a Olomouc vybudovala německá podnikatelská rodina Francků svou další filiálku.
A ačkoliv je dnes káva dostupnější než kdy dřív, rozhodně produkce Melty nebo Vitakávy ve zdejším podniku Kávoviny nekončí.
Zaměstnání v zemědělství není cool, říká ředitel firmy, kde práce šumí a perlí |
Naopak! „Budoucnost firmy chceme stavět na tradičních základech, tedy výrobcích, které jsou známé a mají dobrou reputaci. Z našeho portfolia to nejvíc platí právě pro meltu, kterou lidé buď milují, nebo ji nepotřebují, ale těch prvních je čím dál víc,“ vysvětluje moderní strategii tradičního výrobce Lea Striežencová. Ta má ve společnosti Kávoviny, do níž se Franckova fabrika po válce přerodila, na starost produktový management a marketing.
Jako od babičky, ale bez námahy
O meltě snad ani není potřeba dlouze vyprávět. Ti šťastnější ji mají spojenou s prázdninami u babičky, kde se vařila na kamnech, aby přes den dodávala tělu vláhu, ti druzí na ni možná narazili u snídaně v nemocnici nebo v bandaskách v zaměstnání. Protože kdo by pil na směně vodu, že?
„Jistá nostalgie svázaná s vůní a chutí melty sice funguje, ale dnes pro většinu konzumentů znamená běžný každodenní nápoj,“ vyvrací Lea Striežencová představu, že je melta jenom resuscitované retro. „Hlavní důvod, proč ji lidé pijí, je, že nemá kofein. Je to ideální nápoj na celodenní ‚kávičkování‘ bez negativních zdravotních následků,“ líčí manažerka.
Melta totiž učinila v poslední době krok do 21. století: žádné vaření na sporáku a přelévání přes sítko. Stačí horká voda, french press – a za pár minut je hotovo. „Je to tradice v moderním pojetí, taková by měla být i naše firma,“ přeje si Striežencová, jež má z kanceláře výhled na tovární budovy, které tu stávaly už za časů továrníka Francka.
Co stavba a patro, to jiná vůně
Těch bezmála 130 let je na nich znát, některé zvenčí působí... řekněme poněkud unaveně.
Ovšem až za opršalými omítkami se skrývá to zajímavé. Třeba že každá budova uvnitř voní jinak, ba co víc, dokonce každé patro má svou speciální vůni. Tam, kde se v podkroví z ječmene, čekanky z východních Čech a cukrové řepy rodí melta, se ve vzduchu vznáší jemně pražená a trochu obilná vůně. Kdysi tahle nasládle nahořklá esence tvořila charakteristický pach centra Pardubic, když se měnilo počasí.
Kdo by ovšem následoval skutečně opojnou sladkou vůni, prokličkoval by spletí chodeb a schodišť do sousedního pavilonu, kde se ve dvou patrech pečou a balí piškoty. „Za osmihodinovou směnu upečeme 800 kilogramů malých či 1,2 tuny velkých piškotů,“ spočte produkci vedoucí výroby Štefan Martinek, za jehož zády se na pásu blond těsto po průjezdu pecí, která sálá na nějakých 260 °C, mění na kulatou zlatou potěchu batolat i dospělců.
Čtyřiadvacet hodin denně, pět dní v týdnu od nedělního do pátečního večera tu pás rychlostí devět metrů za minutu unáší dukátky bezlepkové i obvyklé, malé a velké, pro děti či pro psy. Od přípravy těsta z vaječné melanže a mouky k zatavení do sáčku to trvá všeho všudy patnáct minut. To je tedy tempo!
Malá změna, velká radost
Jenže i sladká vůně se může někdy omrzet. Ovšem tady v Kávovinách snadná pomoc, jen je potřeba se elegantně vyhnout balení kakaa nebo vanilkových cukrů, při cestě z pekárny piškotů se na dvoře dvakrát stočit doprava – a jste v ráji pořádně ostrých vůní. Tady se totiž vyrábí hořčice, a to je setsakramentsky jiný odér, chlapsky štiplavý, kořeněný, s výrazným chvostem octa.
„Znáte film Na samotě u lesa, že? Když návštěvám popisuji, jak se vyrábí hořčice, všichni to chtějí slyšet znovu,“ směje se Marek Kamaryt, který má na povel výrobu hořčice značky Alba a připomíná slavnou scénu, kde chalupář Radim Zvon cosi nesrozumitelně rozpráví do lomození mlýna.
Za chvíli je jasné, že tahle podobnost není jen čistě náhodná. Když se rozjede mlýn na hořčičné semínko, který semele všechny suroviny do pikantní směsi, je to jako exkurze na Bajkonuru. Cože? Z čeho že se to vyrábí tahle nezbytnost k párkům a grilovaným masům?
„Zvládáme technologii výroby hořčice bez chemické konzervace a syntetických barviv, používáme jenom přírodní ingredience – kvalitní hořčičné semínko, ocet, který si vyrábíme u nás, vodu, cukr a sůl,“ zopakuje Kamaryt základní suroviny, ledva se odmlčí stroj, který chrlí sytě žlutou pastu do kelímků, plastových lahví i desetikilogramových kyblíků, které dokážou nasytit apetit gastronomických provozů i těch největších milovníků hořčice.
„Největší objemy vyrábíme, když se udělá teplo a lidé začnou grilovat, a pak před Vánocemi. Nejspíš proto, že každý používá hořčici na výrobu bramborového salátu,“ rozvažuje nad českými chutěmi odborník na všechny druhy hořčice, které v Pardubicích umějí vyrobit: plnotučnou, kremžskou, ostrou francouzskou, dijonskou, sladkou hrubozrnnou nebo medovou, na jejíž výrobu se používá včelí med.
Skoro to vypadá, že v téhle části výroby už není co vymýšlet. Nebo že by? „Vždy je co inovovat,“ směje se Lea Striežencová, když staví na stůl hořčice z nové série „chlapských chutí“ – s chilli, jalapeňos, křenem nebo orientálním kořením.
„V nich jsme dokázali spojit tři nejlepší věci: zajímavou pikantní chuť, kterou mají lidé rádi, a nejprodávanější a nejoblíbenější hořčici, tedy plnotučnou v kelímku,“ vysvětluje marketingová šéfka zrod novinky, o níž tvrdí, že je to „malá změna, která udělá velkou radost“.
Rodinné stříbro: Kávoviny Pardubice
|
Šetřit se musí všude...
A že se každá drobná potěcha v poslední době počítá! Zvlášť v potravinářském průmyslu se totiž musí firmy neustále vyrovnávat s pohlavky, kterými je kostrbatá doba stíhá.
Nejprve jim do výrobního programu hodil šrapnel covid a po něm šlápl okovanou botou ještě válečný konflikt na Ukrajině. „Covid úplně proměnil spotřební chování zákazníků a pak jsme se museli vypořádat s extrémním nárůstem cen surovin a energií,“ upozorňuje Lea Striežencová, že například ceny hořčičného semínka, které Kávoviny dlouhodobě odebíraly na Ukrajině, najednou poskočily o 200 procent nahoru. A stejně nemilosrdně zdražila i energie a plyn.
A tak nezbývá než se aktuálním kotrmelcům přizpůsobovat a snažit se produkci zefektivnit na maximum. Snižují se náklady ve výrobě, v administrativě, hledají se noví dodavatelé surovin.
„Nakonec se situace zase uklidní, ale bude to ještě trvat, možná dokonce celé roky,“ odhaduje Striežencová. Může ji utěšit alespoň to, že jíst Češi určitě nepřestanou. A právě v téhle továrně jim dokážou naplnit půlku spižírny.
